Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3434/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Insolvence
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3434.10.1
Datum podání06.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 144, § 108 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3434/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti společnosti BETONOVÉ STAVBY - GROUP, s. r. o., sídlem Klatovy, Předslav 99, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Klatovy, Komenského 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2010 č.j. 1 VSPH 983/2010-A-24 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2010 č.j. MSPH 94 INS 4145/2010-A-19, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením, kterými měla být porušena její základní práva garantovaná v ustanoveních čl. 1, čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 1 Ústavy.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno insolvenční řízení, zahájené na návrh stěžovatelky, neboť stěžovatelka nezaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,- Kč, k jejímuž zaplacení byla vyzvána usnesením téhož soudu ze dne 25. 5. 2010. Usnesení městského soudu bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno.

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností zpochybňuje správnost (spravedlnost) přenášení veřejnoprávního břemene (veřejného zájmu na zániku fakticky neexistujících obchodních společností) na subjekty soukromého práva formou zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. V této souvislosti obsáhle argumentuje též důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu (sněmovní tisk č. 1120) a sněmovní rozpravou předcházející jeho přijetí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, jimiž došlo k zastavení insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že zastavení insolvenčního řízení představuje zákonem předvídaný důsledek nezaplacení insolvenčním soudem stanovené zálohy ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon); s touto skutečností ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nepolemizuje.

Stěžovatelka má nicméně za to, a v tom je třeba spatřovat podstatu a důvod podání její ústavní stížnosti, že by finanční náklady spojené se zánikem fakticky neexistujících obchodních společností neměly být státem přenášeny (formou zálohy na náklady insolvenčního řízení) na subjekty soukromého práva.

Ústavní soud proto nad rozhodný rámec připomíná, že ke ztrátě právní subjektivity obchodní společnosti - o což zjevně stěžovatelka v případě předmětné společnosti v likvidaci usiluje - dochází výmazem této společnosti z obchodního rejstříku. K podání návrhu na výmaz obchodní společnosti (v likvidaci) je přitom aktivně legitimován likvidátor dané obchodní společnosti; jinými slovy, má-li být ukončena právní existence předmětné obchodní společnosti, musí být tato společnost v likvidaci, nikoliv v konkursu, neboť likvidace představuje následný krok po ukončení konkursního řízení (viz dikce ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku, srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 279). V této souvislosti je taktéž třeba připomenout odlišné účely institutů likvidace obchodní společnosti a konkursního řízení na majetek obchodní společnosti. Zatímco likvidace má za cíl ukončení právní existence dané společnosti, konkursní řízení otázku právní subjektivity obchodní společnosti v tzv. úpadku nikterak neřeší, nýbrž směřuje jen a pouze (k alespoň dílčímu) uspokojení věřitelů dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, přičemž je nutné zdůraznit, že ukončením konkursního řízení právní subjektivita úpadce v žádné případě nezaniká.

Pouze pro doplnění je vhodné poukázat na kontextuálně vnitřně neujasněnou motivaci stěžovatelky usilující o prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti za situace, kdy sama odkazuje na zprávu likvidátorky této obchodní společnosti JUDr. E. P., dle níž předmětná obchodní společnost nemá žádný majetek (ani zaměstnance).

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru