Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 343/02Nález ÚS ze dne 05.11.2002Způsobilost předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/28 SbNU 223
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.343.02
Datum podání30.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 72 odst.2, § 76 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002

N 140/28 SbNU 223

Způsobilost předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci stěžovatelky

J. B., zastoupené advokátem Mgr. J. N., proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19,

a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, č.j. 26 Cdo

707/2002-70, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníků řízení, a P. B., M. B., M. B., J. B., JUDr. L.

P., JUDr. H. P., V. V., P. Z. a J. Z., jako vedlejších účastníků

řízení, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j.

54 Co 186/2001-19, se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 5. 2002, co do formálních

náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"],

napadla navrhovatelka (stěžovatelka) usnesení Nejvyššího soudu ČR

ze dne 24. 4. 2002, č.j. 26 Cdo 707/2002-70, jakož i usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co

186/2001-19, neboť má za to, že na základě uvedených rozhodnutí

bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces

a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a že uvedené orgány veřejné moci

nepřípustným způsobem zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání

vedlejších účastníků (jakožto žalobců) změněno dle § 220 odst.

2 o. s. ř. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2.

2001, č.j. 5 Nc 909/2001-11, tak, že se jím nařizuje předběžné

opatření, kterým se stěžovatelce (jakožto žalované) zakazuje

nakládat se sklepními prostorami - pěti sklepními kójemi v domě

v Praze 5, situovanými v západní části domu vlevo od vstupního

schodiště, označenými na náčrtku, který je součástí daného

usnesení, údaji: "Sklep B.", "Sklep P.", "Sklep Z.", Sklep B.",

"náhradní sklep V. situovaný pod schody do sklepa", s tím, že tyto

prostory stěžovatelka nesmí převést na jiného, zřídit k nim

nájemní právo a provádět v nich stavební či technické úpravy,

který by změnily, byť částečně, charakter těchto prostor.

V odůvodnění Městský soud v Praze konstatoval, že soud prvého

stupně zohlednil všechny listinné důkazy, jež předložili žalobci,

avšak jeden z nich nesprávně interpretoval (výzva správce domu, ve

které se mj. dává na vědomí, že dojde ke stavebním úpravám ve

sklepních prostorách a že stěžovatelka dala pokyn ke zrušení

poplatků za užívání sklepních kójí žalobci), a proto nesprávně

posoudil otázku, zda v projednávané věci je či není dána potřeba

zatímní úpravy poměrů. Dle názoru odvolacího soudu z uvedeného

důkazu vyplývá, že je zde reálná obava, že dojde ke ztížení

užívání sklepních kójí v důsledku stavebních úprav, a tak žalobci

prokázali potřebu zatímní úpravy poměrů ve smyslu § 74 odst. 1 o.

s. ř. a současně zvolili i vhodný způsob zákazu - zdržení se

dispozic s nemovitostí dle § 76 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jenž

stěžovatelce (žalované) nezpůsobí újmu zjevně nepřiměřenou výhodě,

která se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo jako

nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti v záhlaví

citovanému usnesení Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud dospěl

k závěru, že v dané věci není naplněna podmínka ustanovení § 237

o. s. ř., dle které je dovolání proti usnesení přípustné, bylo-li

jím rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně

rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž

odvolací soud takové rozhodnutí změnil nebo potvrdil, však

rozhodnutím ve věci samé není. Jeho předmětem je opatření

představující pouze prozatímní úpravu řešené otázky, uplatnění

nároku vyplývajícího z procesního práva. Okolnost, že napadené

usnesení odvolacího soudu bylo - v rozporu s kogentními

ustanoveními o. s. ř. - opatřena nesprávným poučením, přípustnost

dovolání založit nemůže.

Výše uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní

stížností. Proti usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelka

namítá, že v rozporu s § 76 odst. 3 věta prvá o. s. ř. neobsahuje

výrok, kterým by bylo žalobcům uloženo, aby ve stanovené lhůtě

podali k soudu návrh na zahájení řízení. Dle názoru stěžovatelky

předběžné opatření slouží k zatímní úpravě poměrů mezi účastníky,

což vyplývá i z citovaného ustanovení. Pokud uvedený soud

nepostupoval v souladu se zákonem, porušil tím její právo na

spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny,

a závažným způsobem zasáhl do jejího vlastnického práva, protože

nařízení předběžného opatření bez stanovení povinnosti

navrhovateli podat návrh na zahájení řízení, příp. bez jakéhokoliv

omezení jeho platnosti, činí z předběžného opatření rozhodnutí ve

věci samé. I když tedy dané rozhodnutí bylo vydáno v režimu

předběžného opatření, jedná se ve skutečnosti o rozhodnutí

definitivní, jímž je stěžovatelce odňata možnost hájit svá práva

před obecnými soudy. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že

napadené usnesení obsahuje poučení o přípustnosti dovolání proti

němu, jež sice nemůže založit přípustnost dovolání na rámec

stanovený zákonem, na druhé straně je třeba přihlédnout k tomu, že

zákonná poučovací povinnost soudu je jedním z prostředků

směřujících k zachování zákonnosti a realizaci ochrany ústavně

zakotvených práv. Pokud by existence nesprávného poučení neměla

mít jakýkoliv vliv na hodnocení rozhodnutí, jehož je součástí,

a na posouzení možnosti obrany proti němu, ztratila by tato

povinnost jakýkoliv význam, tj. nemající žádný vliv na posuzování

právních věcí. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka

namítá, že tento soud vyložil zákon zcela formálním způsobem, když

charakter usnesení Městského soudu v Praze neposuzoval dle zásady

materiální spravedlnosti, nýbrž k této otázce přistupoval

formalisticky, když vycházel z toho, že toto usnesení bylo vydáno

v režimu procesního práva a nezohlednil jeho reálný obsah,

z něhož je dle stěžovatelky zřejmé, že se jednalo o rozhodnutí

definitivní, tedy ve věci samé. Vzhledem k uvedeným skutečnostem

navrhuje stěžovatelka napadená usnesení zrušit.

Ústavní soud si spolu se spisovým materiálem vyžádal

vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní

stížnosti. Nejvyšší soud odmítl názor stěžovatelky, že předmětné

usnesení o předběžném opatření je rozhodnutím ve věci samé

a poukázal v této souvislosti na svou judikaturu i na nález

Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ.

in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158). Vzhledem k tomu

nelze dovodit přípustnost dovolání ani z § 237 odst. 1 písm. a) o.

s. ř., ani z jiného procesního ustanovení. Proto se Nejvyšší soud

nemohl zabývat přezkumem správnosti dovoláním napadeného usnesení,

i kdyby stěžovatelka (dovolatelka) namítala, že odvolací soud ve

svém rozhodnutí vybočil z mezí předběžné úpravy. Navíc uvedený

soud poznamenává, že stěžovatelka mohla proti usnesení Městského

soudu v Praze podat ústavní stížnost ve lhůtě dle § 72 odst. 2

zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným

skutečnostem navrhuje ústavní stížnost v části směřující proti

jeho usnesení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43

odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Městský soud v Praze odkázal na

odůvodnění svého usnesení s tím, že doplňování právních názorů je

nepřípustné. K námitce stěžovatelky uvedl, že výklad k ustanovení

§ 76 o. s. ř. nevylučuje nařízení předběžného opatření na dobu

neurčitou, ale je na úvaze soudu, zda určí, že předběžné opatření

trvá jen po určitou dobu nebo zda rozhodně o jeho nařízení na

neurčito. Dále tento soud připustil, že neuložil žalobcům

povinnost podat u soudu návrh na zahájení řízení, ale práva

stěžovatelky jsou chráněna např. § 77 odst. 2 o. s. ř., podle

kterého předseda senátu zruší předběžné opatření, jestliže pominou

důvody, pro které bylo nařízeno. Závěrem soud vyjádřil

přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva

stěžovatelky, a tak nejsou dány důvody pro jeho zrušení. Vedlejší

účastníci JUDr. L. P. a JUDr. H. P. považují napadená rozhodnutí

za správná po věcné i procesní stránce a v případě rozhodnutí

Městského soudu v Praze pokládají ústavní stížnost za opožděnou.

Vzhledem k tomu navrhují ústavní stížnost dle § 82 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu zcela zamítnout. Paní V. V. Ústavnímu soudu

sdělila, že se stěžovatelkou uzavřela dohodu o narovnání, která

komplexně řeší otázky spojené se sklepními prostorami

v předmětném domě, a že v tomto ohledu nemá vůči ní žádné nároky.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány

předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §

42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v tomto ohledu Ústavní soud

posuzoval otázku, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě

stanovené zákonem [§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Pokud

jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako

nepřípustné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu,

z ústavní stížnosti vyplynulo, že byla podána včas. Následně se

- ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zabýval

opodstatněností ústavní stížnosti, jíž se přitom v řízení před

Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností

napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody

stěžovatele.

Po přezkoumání rozhodnutí dovolacího soudu dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně

neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost

porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve svém usnesení

podrobně zabýval a své závěry ve věci učiněné řádně zdůvodnil.

S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, a tak mu nezbývá,

než stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost - ve vztahu

k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně

neopodstatněný.

S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v souladu s právem

jako nepřípustné odmítnuto, nelze je pokládat za poslední

prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 2

věta druhá zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost měla být

proto podána proti usnesení Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě

šedesáti dnů od jeho doručení. K tomu je třeba poznamenat, že za

takový prostředek ochrany v tomto případě nelze považovat, jak

(patrně) naznačuje Městský soud v Praze ve svém vyjádření,

ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř., neboť toto se nedotýká právních

vad obsažených v dříve vydaném usnesení, jímž bylo předběžné

opatření nařízeno (shodně i v usnesení téhož soudu ze dne 14. 3.

2002, č.j. 12 Co 49/2002-65, vydaném ve věci stěžovatelky).

Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla Městským soudem

v Praze nesprávně poučena o možnosti podání dovolání, nelze

- s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (nová procesní

úprava, zcela zavádějící poučení) - postupovat k tíži

stěžovatelky, a tak Ústavní soud dospěl k závěru, že běh uvedené

lhůty počíná až dnem, kdy stěžovatelka obdržela rozhodnutí

dovolacího soudu, které deklarovalo nepřípustnost dovolání v dané

věci. Vzhledem k tomu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost

byla podána včas.

Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti,

přičemž vycházel z toho, že není, jak mnohokrát v minulosti

zdůraznil, součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení

s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad

rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní

soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny

jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato

skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě,

a tak je ústavní stížnost důvodná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda předběžné

opatření je způsobilé zasáhnout ústavně zaručená práva

jednotlivce. Jak již Ústavní soud konstatoval např. ve svém nálezu

ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka

nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158), předběžné opatření je

způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť

se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich

složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se

o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na

konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost

proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní

úpravu poměrů účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe,

kdy dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů

v soudním řízení ve skutečnosti trvá i několik let. Obdobně

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS

189/01 (dosud nepubl.), dospěl k závěru, že "posouzení podmínek

pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90

Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat

do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde

o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností

účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však

povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování

o předběžných opatřeních,... , postupují zákonem stanoveným

způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny,

zajištující právo na soudní ochranu."

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dále zkoumal, zda při

vydání usnesení postupoval Městský soud zákonem stanoveným

způsobem. Dle § 76 odst. 3 věta před středníkem o. s. ř. předseda

senátu při nařízení předběžného opatření uloží navrhovateli, aby

ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení.

Z uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že je zákonnou

povinností soudu uložit navrhovateli, aby podal návrh na zahájení

řízení ve věci samé. V této souvislosti je třeba poukázat i na

důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §

76 odst. 3 o. s. ř. novelizováno; z ní je patrné, že zákonodárce

považoval dosavadní úpravu, která pouze umožňovala stanovení

takovéto povinnosti navrhovateli, za rozpor rozporu s účelem

a smyslem předběžných opatření. Vzhledem k tomu, že v daném

případě došlo k porušení "jednoduchého" práva, Ústavní soud

posuzoval, zda v důsledku této skutečnosti došlo i k porušení

ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Jak Ústavní soud

konstatoval ve svých předchozích rozhodnutích, základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě (viz např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III.

ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS

150/93 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 10)

k právu na spravedlivý proces náleží právo každého, aby (nestranný

a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj.

zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela

bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů

a kautel z nich vyplývajících.

Dle názoru Ústavního soudu Městský soud v Praze při aplikaci

práva nerespektoval kogentní normu (byť to mohlo být způsobeno

neznalostí nové právní úpravy), resp. nedbal ve své činnosti

stanoveného (zákonného) postupu, což s ohledem na výše uvedené

právní závěry Ústavního soudu zakládá porušení ústavně zaručeného

práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně tím

došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť na základě

napadeného usnesení došlo v rozporu se smyslem a účelem

předběžného opatření k omezení dispozice vlastníka (stěžovatelky)

se svým majetkem (viz důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb.

a nález sp. zn. II. ÚS 221/98).

Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo než podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

stěžovatelce zčásti vyhovět a napadené usnesení Městského soudu

v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru