Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3429/19 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkDokazování
důkazní břemeno
zaměstnanec
Pracovní doba
Zaměstnanost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3429.19.1
Datum podání22.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 89, § 78 odst.1 písm.i, § 100 odst.1 písm.a, § 93, § 98, § 114


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3429/19 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Josefa Vrány, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 251/2019-697 ze dne 31. 7. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 47/2018-663 ze dne 14. 9. 2018, rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 85 C 93/2011-594 ze dne 7. 12. 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 31/2016-512 ze dne 26. 4. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Q Trucking Morava, s. r. o., se sídlem Vratimovská 624/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 138 953 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že byl u vedlejší účastnice zaměstnaný jako řidič nákladního automobilu a odpracoval 1 019,51 přesčasových hodin, aniž by mu za ně vedlejší účastnice cokoliv uhradila. Z napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a ze spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

2. Před vydáním napadených rozhodnutí Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 stěžovatelově žalobě vyhověl. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice v rozporu se zákonem nevedla řádnou evidenci pracovní doby. U všech zaměstnanců totiž byla vždy evidována odpracovaná směna v délce osmi hodin bez ohledu na to, kolik hodin fakticky odpracovali. Na základě této čistě formální evidence pak byly vypočítávány mzdové nároky. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel vykonal pro vedlejší účastnici tvrzený počet přesčasových hodin na základě údajů z tzv. karty řidiče. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu pro nedostatek odůvodnění a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

3. Okresní soud poté napadeným rozsudkem vyhověl stěžovatelově žalobě do částky 62 159,95 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývajících 76 793,05 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Okresní soud i v tomto případě vyšel z údajů na kartě řidiče. K otázce jejího fungování byly provedeny jako důkaz dva znalecké posudky a vyslechnuti oba znalci, kteří posudky zpracovali. Na tomto základě okresní soud uvedl, že na kartě řidiče je zaznamenáno, kdy a který kamion stěžovatel řídil, a dále se na kartu zaznamenává "doba pohotovosti, doba jízdy, doba jiné práce, doba práce řidiče, doba odpočinku, nejdelší odpočinek noční hodiny a doba stání". Okresní soud při určení počtu přesčasových hodin vycházel pouze z údajů doby jízdy a doby jiné práce. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že vykonával práci i v době, kdy byla na kartě řidiče evidována doba odpočinku. Okresní soud však stěžovateli přiznal příplatky za práci v sobotu a neděli. Okresní soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že řidiči nákladní dopravy o víkendech konají práci tím, že vozidla hlídají a nemohou se od nich vzdálit. Stěžovatel i vedlejší účastnice se proti rozhodnutí okresního soudu odvolali.

4. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek okresního soudu, takže ve výsledku bylo stěžovateli přiznáno celkem 24 176,25 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla jeho žaloba zamítnuta. Podle krajského soudu okresní soud správně vycházel ze záznamů digitálního tachografu na kartě řidiče, krajský soud nadto doplnil dokazování o tzv. kolečka se záznamy z analogového tachografu. Dále krajský soud zopakoval dokazování výslechem svědka (dispečera) a znaleckým posudkem. Dospěl k závěru, že je vyloučeno tvrzení stěžovatele, že se tachograf automaticky přepínal do režimu odpočinku nezávisle na vůli řidiče, a zamítl pro nadbytečnost provedení důkazu zprávou Celní správy České republiky a prostřednictvím "vyšetřovacího pokusu" ohledně fungování tachografu. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že tachografy "rozeznávají čtyři základní režimy, a to řízení či jízda (symbol volantu), jiná práce (symbol kladívek), pohotovost (symbol přeškrtnutého čtverce) a odpočinek (symbol postele)". Režim řízení je zadán automaticky při pohybu vozidla, při jeho zastavení se tachograf automaticky přepne na režim jiné práce; režim odpočinku je zadáván ručně. Stěžovatelem navrhovaný výslech řidičů k této otázce neprovedl, neboť stěžovatel poté, co se navrhovaní svědci nedostavili k výslechu, uvedl, že na výslechu netrvá.

5. Krajský soud při určení odpracovaných hodin vycházel ze záznamů o době jízdy a době jiné práce. Na rozdíl od okresního soudu však započítal i dobu odpočinku v případech, kdy odpovídala povinné přestávce v řízení, které se jako bezpečnostní přestávky započítávají do pracovní doby. Krajský soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že stěžovatel měl každý pracovní den odpracovat 8 hodin a jakákoliv práce nad tento rozsah v jednotlivém dnu byla prací přesčas. Jelikož vedlejší účastnice nerozvrhla stěžovateli pracovní dobu, o práci přesčas se dle krajského soudu jednalo tehdy, kdy odpracovaná doba přesahovala stanovenou týdenní pracovní dobu. Ve vztahu k příplatkům za práci v sobotu a neděli krajský soud neakceptoval názor okresního soudu, že lze vycházet z toho, že řidiči kamionů mají povinnost o víkendech hlídat vozidla. Na základě výslechu dispečera krajský soud naopak uzavřel, že stěžovatel tuto povinnost neměl. Ani k této otázce nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný výslech řidičů, jelikož na něm stěžovatel netrval. Příplatky za práci v sobotu a neděli tak krajský soud stěžovateli přiznal pouze tehdy, vyplývalo-li ze záznamů tachografu, že v tyto dny pracoval. Krajský soud shrnul, že stěžovatel měl vždy přepnout tachograf do odpovídajícího režimu, a "pokud tak neučinil a ocitl se z tohoto důvodu v důkazní nouzi, je třeba to klást k jeho tíži". Podle krajského soudu z dokazování nevyplynulo, že by stěžovatel pracoval ve větším rozsahu, než jaký lze dovodit ze záznamů na kartě řidiče a tzv. kolečkách.

6. Dále krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. I když byla vedlejší účastnice převážně procesně úspěšná, krajský soud poukázal na to, že hrubě porušovala pracovněprávní předpisy a že svými pochybeními ztížila procesní postavení stěžovatele. V těchto okolnostech krajský soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu a uzavřel, že by nebylo spravedlivé, aby vedlejší účastnice obdržela náhradu nákladů. O náhradě nákladů České republice, vynaložených na znalečné, rozhodl krajský soud dle výsledků řízení - stěžovateli uložil povinnost uhradit 43 642,52 Kč a vedlejší účastnici povinnost uhradit 9 193,46 Kč.

7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost dle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že vedlejší účastnice měla nést břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně práce přesčas. Rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3989/2011 ze dne 20. 12. 2012, kterého se stěžovatel dovolával, se týká povinnosti zaměstnavatele tvrdit a prokázat, že jím vedená evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti. V projednávaném případě však vedlejší účastnice nevedla evidenci pracovní doby a tímto způsobem tak rozsah práce přesčas nemohl být prokázán. Bylo tak na stěžovateli, aby tvrdil a prokázal, že pro vedlejší účastnici vykonal práci přesčas, a krajský soud se správně zabýval touto otázkou na základě stěžovatelem navržených důkazů. Za práci přesčas pak krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu považoval práci vykonanou nad rámec stanovené týdenní pracovní doby. Rovněž rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4959/2016 ze dne 26. 9. 2017, kterého se stěžovatel dovolává, se dle Nejvyššího soudu týká odlišné problematiky, a to mzdových nároků řidiče autobusu městského hromadné dopravy a linkové osobní dopravy. Nejvyšší soud dále nepřihlížel k doplnění dovolání, k němuž došlo až po uplynutí lhůty k tomu určené. V doplnění dovolání stěžovatel namítal, že kvůli práci byl "velmi omezen ve volné dispozici se svým časem a vyčkával na pokyny dispečerů ohledně přepravy zboží", nacházel se v zahraničí a nemohl se vzdálit od kamionu. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie stěžovatel argumentoval, že by tato doba měla být považována za pracovní dobu.

II. Argumentace účastníků řízení

8. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

9. Podle stěžovatele měla břemeno tvrzení a důkazní břemeno nést vedlejší účastnice, obecné soudy jej však nepřípustně přenesly na stěžovatele. Pro stěžovatele jako zaměstnance je velmi náročné až objektivně nemožné zpětně dokazovat odpracované hodiny. Oproti tomu vedlejší účastnice nepoctivě těží z toho, že porušovala pracovněprávní předpisy tím, že nevedla evidenci pracovní doby a nerozvrhovala pracovní dobu. Dle stěžovatele by jako přesčas měla být hodnocena práce, která v jednotlivém dni přesáhla osm hodin, a nikoliv až rozsah práce, který v rámci jednoho týdne překročí stanovenou pracovní dobu. Dále stěžovatel argumentuje, že za pracovní dobu měla být v jednotlivých dnech považována doba od prvního do posledního pracovního režimu zaznamenaného na tachografu a že bylo na vedlejší účastnici, aby prokázala, že v takto vymezeném časovém úseku stěžovatel nepracoval.

10. Stěžovatel dále namítá, že mu obecné soudy "znemožnily prokázat, jakým způsobem fungují tachografy". Obecné soudy pochybily při hodnocení znaleckých posudků a svědecké výpovědi a nevěnovaly se řádně námitce, že tachografy lze zapojit i tak, aby se automaticky přepínaly do režimu odpočinku. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly judikaturu Soudního dvora Evropské unie a za pracovní dobu nepovažovaly časové úseky, během nichž stěžovatel musel být připraven kdykoliv na pokyn vedlejší účastnice vykonávat práci jako tzv. řidič střídač. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele navíc v rozporu s judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany slabší strany [nález sp. zn. II. ÚS 3399/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 112/77 SbNU 651); nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. V této souvislosti stěžovatel namítá, že je třeba vzít v úvahu obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že byl zavázán k uhrazení nákladů státu podle výsledků řízení, tedy ve vyšší míře než vedlejší účastnice, a dále mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči vedlejší účastnici. Ta ve vztahu k němu hrubě porušovala pracovněprávní předpisy a soudní řízení prodlužovala různými obstrukcemi, například, když "záměrně a zcela zbytečně rozporovala pravost a správnost dat z tachografu na kartě řidiče", v důsledku čehož musely být vypracovány nákladné znalecké posudky. Stěžovatel je tak nucen nést náklady řízení ve značné výši. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká průtahy v řízení.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jelikož stěžovatel vykonanou práci přesčas nemohl prokazovat evidencí pracovní doby, bylo na něm, aby svá skutková tvrzení prokázal jiným způsobem. Stěžovatel tak činil záznamy z karty řidiče z tzv. koleček, které krajský soud ve spojení se znaleckými posudky považoval za spolehlivý podklad ke zjištění rozsahu žalobcem vykonávané práce. Na straně stěžovatele se tedy přes porušení povinnosti zaměstnavatele vést evidenci pracovní doby nejednalo o případ důkazní nouze. Ohledně problematiky práce přesčas v případech, kdy zaměstnavatel nerozvrhl týdenní pracovní dobu, Nejvyšší soud odkázal na napadené usnesení.

12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Krajský soud zopakoval, že i když zaměstnavatel nevede řádnou evidenci pracovní doby, je na zaměstnanci, aby tvrdil a prokázal, že vykonával práci přesčas. V případě, že nebyla pracovní doba rozvržena, je za práci přesčas považována práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu. Ve zbytku odkázal na napadený rozsudek.

13. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž uvedl, že své rozhodnutí považuje za souladné s konstantní judikaturou i právem na spravedlivý proces. Pokud jde o příplatky v sobotu a neděli, krajský soud stěžovateli umožnil prokázat, že "práci v sobotu a neděli konal (minimálně ‚hlídal' vozidlo a náklad), [avšak] stěžovatel na důkazním návrhu (výslechu ostatních řidičů) netrval, a proto důkazní břemeno neunesl". Dle názoru okresního soudu jde v případě této otázky pouze o výklad podústavního práva a neúspěch stěžovatele je důsledkem jeho procesního postupu. Okresní soud připustil, že délka řízení byla způsobena procesní taktikou vedlejší účastnice a že na ní nenese podíl stěžovatel. Dále okresní soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že náklady řízení jsou hrazeny ze stěžovatelovy pojistky.

14. Stěžovatel v replice k vyjádření obecných soudů zdůraznil, že podle jeho názoru soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces a zatížily jej požadavky na dokazování, které nemohl jako zaměstnanec splnit, přičemž zároveň umožnily žalované těžit z jejího nepoctivého jednání. Dále zopakoval svoji argumentaci z ústavní stížnosti.

15. Vedlejší účastnice nevyužila možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.

III. Hodnocení Ústavního soudu

16. Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

18. První část stěžovatelovy argumentace se týká problematiky rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene. Ta měla dle stěžovatele nést vedlejší účastnice s ohledem na to, že porušila své povinnosti a nevedla řádnou evidenci pracovní doby, čímž ztížila procesní postavení stěžovatele, který je jako zaměstnanec slabší stranou. Ústavní soud ovšem v projednávaném případě nepovažuje otázku rozložení břemene tvrzí a důkazního břemene z ústavněprávního hlediska za relevantní. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí a jak uvedly Nejvyšší soud a okresní soud ve svých vyjádřeních, stěžovatel se neoctl kvůli pochybením vedlejší účastnice v důkazní nouzi. Naopak netrval na výslechu svědků - dalších řidičů zaměstnaných u vedlejší účastnice k otázce fungování tachografů (jejichž záznamy byly použity pro určení odpracovaných hodin) či k práci o sobotách a nedělích. Důsledky plynoucí z tohoto stěžovatelova procesního postupu nelze vytýkat obecným soudům.

19. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že mu obecné soudy "znemožnily prokázat, jakým způsobem fungují tachografy". Jak již bylo uvedeno v předchozím bodě, stěžovatel netrval na výslechu svědků k této otázce. Zamítnutí návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů, jako je zpráva Celní správy České republiky nebo vyšetřovací pokus, bylo odůvodněno nadbytečností těchto důkazů. Odůvodnění tohoto závěru nevybočuje z ústavních mezí, a nedošlo tedy k opomenutí důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663; nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

20. V projednávané věci nejsou případné ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany slabší strany. Obecné soudy nezvolily nepřípustně restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele [srov. opačně nález sp. zn. II. ÚS 3399/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 112/77 SbNU 651), zejména bod 22 a následující], ani nepřistupovaly přepjatě formalisticky k důkazním návrhům stěžovatele [srov. opačně nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. K důkazní nouzi na straně stěžovatele, jak již bylo zmíněno, nedošlo, a judikatura týkající se této otázky či rozložení důkazního břemene tak není významná pro řešení projednávané věci.

21. Stěžovatel dále brojí proti závěru, že nerozvrhne-li zaměstnavatel týdenní pracovní dobu, je prací přesčas práce vykonávaná nad rámec týdenní pracovní doby. Dle stěžovatele mělo být vycházeno z toho, že v každý pracovní den měl povinnost odpracovat 8 hodin, a prací přesčas byla jakákoliv práce vykonávaná v jednotlivém dnu nad tento rámec. V tomto ohledu však stěžovatelova argumentace představuje pouze polemiku s výkladem podústavního práva, jež nemá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelova argumentace, že za pracovní dobu měla být pokládán v každém dni úsek od prvního do posledního záznamu tachografů o pracovním režimu, se pak týká způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Hodnocení těchto důkazů však nijak nevybočuje z ústavních mezí a Ústavnímu soudu tak do něj nepřísluší zasahovat.

22. Argumentaci, že se obecné soudy odchylují od judikatury Soudního dvora Evropské unie, stěžovatel uplatnil až v doplnění dovolání. Stěžovatel ovšem nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že k doplnění dovolání nemohlo být přihlíženo, neboť k němu došlo až po lhůtě k tomu vymezené. Ohledně této námitky tedy stěžovatel nevyčerpal dovolání jako jemu dostupný opravný prostředek, a v důsledku toho je tato jeho námitka materiálně nepřípustná [srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), bod 17]. Ústavní soud se tak touto problematikou nemůže zabývat.

23. Přiměřenosti délky řízení před obecnými soudy se Ústavní soud rovněž nemůže nyní věnovat. Jelikož jde o pravomocně skončené řízení, je třeba, aby stěžovatel nejprve vyčerpal prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), body 13-16; a dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2377/17 ze dne 29. 8. 2017, bod 8; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2368/18 ze dne 12. 3. 2019, body 11-12].

24. Stěžovatel dále brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Jak Ústavní soud opakovaně vyložil ve své judikatuře, k zásahům do rozhodovací činnosti obecných soudů v oblasti náhrady nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. V projednávaném případě přitom krajský soud zohlednil specifické okolnosti případu, zejména porušování pracovněprávních předpisů ze strany vedlejší účastnice. Tyto skutečnosti vedly krajský soud k tomu, že procesně úspěšnější vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení postupem podle § 150 občanského soudního řádu. Sama skutečnost, že o náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel má povinnost hradit větší část těchto nákladů, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Nelze ostatně přijmout argumentaci stěžovatele, že tyto náklady, vynaložené v souvislosti se znaleckými posudky, vznikly pouze kvůli postupu vedlejší účastnice. Znalecké posudky se týkaly tachografu, respektive záznamů na kartě řidiče, jejichž fungování zpochybňoval i stěžovatel.

25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru