Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3425/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Zlín
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3425.10.1
Datum podání03.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 146 odst.2, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3425/10 ze dne 14. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Zlín, se sídlem nám. Míru 12, Zlín, zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 9. 2010 č. j. 59 Co 173/2010-357, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 2. 12. 2010, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, týkající se nepřiznání nákladů řízení, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Žalobce - J. T. se žalobou domáhal po stěžovateli náhrady škody ve výši 154 631,61 Kč se specifikovanými úroky z titulu odpovědnosti stěžovatele za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně spočívající ve vydání obecně závazné vyhlášky č. 8/V/2001, jíž byla omezena provozní doba provozovny žalobce, aniž by došlo k omezení provozní doby ostatních provozoven ve městě. Citovaná vyhláška pak byla k podnětu žalobce zrušena a nahrazena vyhláškou č. 23/V/2003, nicméně do této doby se žalobce původní vyhláškou řídil, čímž mu vznikla vyčíslená škoda. Podanou žalobu Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j. 26 C 89/2005-306 zamítl jako nedůvodnou, neboť na posuzovaný případ žalobce se úprava odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. nevztahovala. O nákladech řízení soud rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a k náhradě nákladů zavázal žalobce podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal žalobce odvolání, jímž napadal jak výrok citovaného rozsudku ve věci samé z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tak i výrok o nákladech řízení, když poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 namítal neúčelnost vynaložených nákladů právního zastoupení stěžovatele, který mohl být zastoupen i svými zaměstnanci.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku o zamítnutí žaloby i ve výroku IV. jako věcně správný potvrzuje. Napadený výrok III. o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně nepřiznává. Krajský soud svůj závěr nepřiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za řízení před soudem I. stupně odůvodnil odkazem na postup dle § 150 o. s. ř. V odůvodnění krajský soud s přihlédnutím k okolnostem případu mimo jiné konstatoval, že "není mezi účastníky řízení sporné, že obecně závazná vyhláška vydaná (stěžovatelem) se vztahovala na žalobce a byla (stěžovatelem) z podnětu žalobce následně zrušena. Jestliže na uvedený případ ze shora uvedených důvodů nebylo možno aplikovat zák. č. 82/1998 Sb., jedná se o okolnost k odstranění tvrdosti a tedy dosažení spravedlnosti mezi účastníky, jako důvody zvláštního zřetele hodné, pro které úspěšnému žalovanému výjimečně nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za celé řízení před soudy obou stupňů." (str. 5 - 6 rozsudku). Proto krajský soud odepřel stěžovateli i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel s tímto postupem i se závěry odvolacího soudu nesouhlasil a na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel argumentaci, v níž polemizoval se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, když se při svém rozhodování nezabýval všemi okolnostmi případu, postup krajského soudu stěžovatel považuje za jednostranný v jeho neprospěch, aniž by byl objektivně zhodnocen i přístup žalobce ve sporu, který neúspěšně uplatňoval svůj nárok. V rozhodnutí krajského soudu tak stěžovatel spatřoval prvky libovůle, odůvodnění změny výroku o nákladech řízení považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud část citovaného rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska interpretace a aplikace podústavního práva.

Stěžovatel svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, resp. v řízení odvolacím, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Jak sám stěžovatel zdůraznil, Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU str. 307).

V daném případě má Ústavní soud za to, že použití moderačního oprávnění dle § 150 o. s. ř. bylo ze strany krajského soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem (viz výše). Nelze tedy tvrdit, že by byl postup krajského soudu svévolným, neboť řádně, byť ve stručnosti popsal zvláštní okolnosti, které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat. Způsob určení náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu navíc jeví jako spravedlivý a s přihlédnutím k okolnostem případu (nemožnost žalobce domoci se ochrany dle zák. č. 82/1998 Sb. na straně jedné a neodpovědnost stěžovatele za vydání obecně závazné vyhlášky aplikované pouze na případ žalobce, která byla následně zrušena a nahrazena novou) přiměřený. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu proto považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ stěžovatele nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. dostatečně a zřetelně nezdůvodnily, jaké okolnosti je vedly k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že se lze ztotožnit s námitkou žalobce, uplatněnou v jím podaném odvolání, ohledně externího právního zastupování stěžovatele namísto zastupování jeho vlastními zaměstnanci. Stěžovatelem zvolený postup se Ústavnímu soudu jeví nestandardním, z hlediska vynaložených prostředků na právní zastupování externím advokátem zbytečně nákladným a ve světle závěrů výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 obecně neakceptovatelným, neboť takový postup lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru