Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3416/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
nájemné
kolaudace
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3416.11.1
Datum podání14.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

82/1998 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3416/11 ze dne 5. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. I. L., CSc. a J. L., oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 109/2011-69 ze dne 21. 6. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 19 C 248/2009-45 ze dne 16. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), požadují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich návrhu, jímž se domáhali náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V ústavní stížnosti uvádí, že jako vlastníci objektu uzavřeli dne 15. 8. 2000 nájemní smlouvu, kterou přenechali nájemci předmětnou nemovitost do užívání za sjednané nájemné za účelem výroby dekorovaného skla a jeho prodeje. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba byla v době uzavření smlouvy zkolaudována jako prodejna, nikoliv výrobna, dne 3. 3. 2004 iniciovali řízení podle § 85 zák. č. 50/1976 Sb. o změně užívání stavby. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až dne 12. 8. 2010, neboť v mezidobí vydaná rozhodnutí stavebního úřadu byla opakovaně rušena nadřízenými orgány.

Stěžovatelé za roky 2006 - 2008 poskytli nájemci na základě jeho požadavku (podloženého poukazem na nemožnost užívat předmět nájmu plně v souladu s nájemní smlouvou) slevu z nájmu, čímž jim vznikla škoda v podobě ušlého zisku z původně sjednaného nájemného. Stěžovatelé se proto vůči České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj domáhali náhrady škody, způsobené nezákonným postupem stavebního úřadu (průtahy v řízení a nezákonná rozhodnutí), který fakticky dal nájemci možnost uplatnit nárok na slevu z nájemného. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta s poukazem na neprokázání vzniku škody, resp. ušlého zisku. Odvolací soud prvoinstanční rozsudek potvrdil, neboť dospěl k závěru, že nájemní smlouva je od počátku neplatná podle § 39 obč. zák., a tudíž nemohlo dojít ke vzniku škody z titulu ušlého zisku na nájemném.

Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí. Jsou nadále přesvědčeni, že Městský úřad v Týništi nad Orlicí, jako stavební úřad, svým nezákonným postupem umožnil nájemci úspěšné uplatnění nároku na slevu z nájemného, a tím způsobil stěžovatelům škodu. Obecné soudy však dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že ke vzniku škody vůbec nedošlo, a proto již nebylo prováděno dokazování směřující k posouzení nároku stěžovatelů podle zák. č. 82/1998 Sb. Dle stěžovatelů nájemní smlouva nebyla absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. Výroba, resp. dekorace skla byla dle nájemní smlouvy pouze jedním ze způsobů užívání objektu. Další sjednané způsoby užívání byly i v době uzavření nájemní smlouvy v souladu s tehdy platným kolaudačním rozhodnutím, a nájemce měl možnost (byť nikoliv úplně) realizovat svá práva spojená s nájmem prostor. Obecné soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly závazná pravidla pro výklad soukromoprávních úkonů a naproti tomu svá rozhodnutí založily na tom, že nájemní smlouva byla jako celek absolutně neplatná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Oba soudy dospěly po provedeném řízení k závěru, že stěžovatelům nevznikl ušlý zisk a nebyla tak splněna nutná podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu. Soud prvého stupně zdůraznil, že stěžovatelé pronajali nemovitosti pro účely, pro které nebyly kolaudovány, čímž zavdali prostor pro spor mezi nájemcem a pronajímatelem. Za situace, kdy nájemce navíc stěžovatelům dluží nájemné za několik let v řádu statisíců a pronajímatelé přistoupili na dohodu o slevě, učinili tak z vlastní vůle a tento postup nemá žádnou příčinu v trvání nebo jiných okolnostech stavebního řízení. Dle odvolacího soudu se nájemní smlouva dostala do rozporu se zákonným příkazem užívat stavbu jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm uvedeném, a jedná se tedy o smlouvu neplatnou. Nemohlo tak dojít ani k platnému sjednání nájemného, stejně jako se nemohla uplatnit sleva z nájemného, jejíhož ekvivalentu se stěžovatelé domáhali jako ušlého zisku.

Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelů náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, svůj postup řádně odůvodnily a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Ústavní soud pouze dodává, že pouhé přesvědčení stěžovatelů, že mohli v rámci smluvní volnosti platně uzavřít smlouvu nerespektující kogentní ustanovení zákona, nemůže opodstatnit jejich nárok na náhradu škody, odvozený od tvrzených průtahů na straně státu při odstraňování jejich vlastního pochybení, vzniklého již při uzavření nájemní smlouvy.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr obecných soudů nelze ani hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru