Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 341/96Nález ÚS ze dne 25.06.1997K zásadám při řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/8 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.341.96
Datum podání11.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 40

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997

N 84/8 SbNU 281

K zásadám při řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě složeném

z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti F. D. proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve

spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996,

sp.zn. 2 T 46/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, kterou tento

soud obdržel dne 11.12.1996, domáhá zrušení rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn.

2 T 46/96. Navrhovatel ve svém podání uvádí, že rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96,

byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst.1 tr.

zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst.2 tr. zák., jako zvlášť

nebezpečný recidivista ve smyslu § 42 odst.1,2 tr.zák. a byl

odsouzen podle § 234 odst.1 tr.zák. za použití § 42 odst.1

tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do

věznice s ostrahou, podle § 39a odst.2 písm.d) tr. zák. Dále byl

uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (poškozenému)

L. P. náhradu škody ve výši 22 000 Kč.

Na základě odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze

rozsudkem ze dne 14.11.1996, sp.zn. 5 To 458/96, tak, že podle §

258 odst.1 písm.e), odst.2 tr.ř. napadený rozsudek soudu I. stupně

zrušil pouze ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr.ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli

při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234

odst.1 tr.zák. a § 41 odst.1 tr.zák. podle § 234 odst.1 tr. zák.

za použití § 42 odst.1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody

v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.2 písm.d)

tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Navrhovatel se domnívá, že oběma rozhodnutími a řízeními,

které je předcházely, došlo k porušení čl. 36 a 40 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl.6 odst.

1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění

protokolů č.3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), když oba soudy porušily

presumpci neviny stěžovatele. Navrhovatel tvrdí, že oba soudy

v průběhu důkazního řízení a při jeho závěrečném hodnocení vzaly

za prokázané pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch

stěžovatele. Ostatní důkazy, svědčící v jeho prospěch ( zejména

výpovědi svědků, kteří byli v době spáchání trestného činu se

stěžovatelem v restauraci), zcela pominuly. Tím došlo k porušení

práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadených rozsudků.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení

Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření došlém Ústavnímu

soudu 11.2.1997 uvedl, že v rozsudku pouze zrušil výrok o trestu

a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody

v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se

zvýšenou ostrahou. Jinak odkazuje na podrobné odůvodnění svého

rozsudku. Návrh na rozhodnutí o podané stížnosti účastník řízení

neuvedl.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu

1. Uvedl, že stěžovatel ve svém podání uvádí prakticky stejné

argumenty, které obsahovala již jeho obhajoba před soudem I.

instance.

Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že nebyla provedena

rekonstrukce činu během důkazního řízení, vedeného před

prvoinstančním soudem, žádná ze stran rekonstrukci nenavrhla

a soud nepovažoval její provedení za nutné. Trvá na tom, že

v průběhu řízení a i vydáním rozsudku soudu I. stupně nebylo

porušeno žádné právo stěžovatele.

K ústavní stížnosti se dne 6.6.1997 vyjádřil i vedlejší

účastník (poškozený L. P.), z jehož vyjádření je zřejmé, že

opakuje svou svědeckou výpověď tak, jak byla zaznamenána ve spise

Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 2 T 46/96, a navíc uvádí, že

rekonstrukci loupeže stěžovatel nepožadoval do té doby, pokud

věděl, že místo činu bylo v nezměněné podobě fotograficky

zdokumentováno. Se souhlasem orgánů Policie ČR však musel

v pozdější době přikročit k přemístění vybavení prodejny, takže

vnitřní uspořádání již neodpovídá stavu při spáchání trestného

činu. V současné době je prodejna vedlejšího účastníka již 8

měsíců uzavřena.

Vyjádření k ústavní stížnosti obdržel dne 13.6.1997 Ústavní

soud rovněž od obvodního státního zástupce pro Prahu 1, který

k podané ústavní stížnosti sdělil, že se ztotožňuje s rozsudkem

soudu I. stupně jak ve výroku o trestu a vině, tak s rozhodnutím

Městského soudu v Praze, pokud tento uložil trest mírnější při

zachování výroku o vině stěžovatele. Dále uvádí, že v podané

stížnosti není námítáno porušení procesních předpisů nebo Listiny

v přípravném řízení, které dozoroval státní zástupce až do podání

obžaloby. Domnívá se, že soud I. stupně řádně provedl a zhodnotil

všechny důkazy, které měl k dispozici, i ty, které navrhovala

obhajoba, v průběhu procesu. Hodnocení důkazů je pouze úkolem

procesních obecných soudů a nikoli soudu Ústavního.

Státní zástupce jako strana v trestním procesu se zcela

ztotožňuje s napadenými rozsudky, má za to, že v průběhu řízení

byly dodrženy veškeré procesní předpisy a navrhuje proto, aby

Ústavní soud stížnost odmítl.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1,

sp.zn. 2 T 46/96.

Z rozsudku tohoto soudu se zjišťuje, že ve věci stěžovatele

soud I. instance rozhodl tak, že navrhovatel je vinen tím, že dne

9.1.1996 s dosud nezjištěným spolupachatelem vnikl v Praze , kolem

19,30 hod. do prodejny vedlejšího účastníka č.2, a to tak, že poté

co si nasadil na hlavu kuklu, přepadl poškozeného, tloukl jej

pistolí střídavě do hlavy a do obličeje až tento upadl na zem

a druhý nezjištěný pachatel zatím odcizil z pokladny prodejny

nejméně 18 000 Kč, cigarety v hodnotě 3 000 Kč a z místa činu poté

se spolupachatelem uprchli, když předtím v průběhu incidentu byl

stěžovatel vedlejším účastníkem poznán jako útočník. Navrhovatel

byl již před spácháním tohoto činu rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 3, sp.zn. 1 T 51/92, odsouzen pro trestný čin ublížení na

zdraví podle § 222 odst.1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání 4 roků a část tohoto nepodmíněného trestu

stěžovatel vykonal, když poté byl usnesením Okresního soudu

v Lounech, č.j. PP 157/94, z výkonu trestu podmíněně propuštěn na

zkušební dobu 4 roků. Stěžovatel popsaným skutkem spáchal trestný

čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zák. ve spolupachatelství podle

§ 9 odst.2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu

§ 41 odst.1 tr. zák., a byl proto odsouzen za použití § 42 odst.1

tr. zák. k trestu odnětí svobody na 13 roků.

Podle § 39a odst.2 písmeno d) tr. zák. byl navrhovatel pro

výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou. Dále bylo uloženo stěžovateli citovaným rozsudkem

zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. vedlejšímu účastníkovi náhradu

škody ve výši 22 000,- Kč.

Poškozený velice podrobně ve svých výpovědích popsal chování

stěžovatele poté, co mu sdělil, že jej bezpečně poznal. Tvrzení

vedlejšího účastníka bylo podpořeno zkouškou pachové stopy,

sejmuté z levé strany vložky zásuvky pokladny z prodejny

a srovnávací pachovou konzervou, sejmutou z těla stěžovatele

celkem v osmi případech, když srovnávání bylo provedeno nezávisle

na sobě dvěmi fenami.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 tedy vyplývá, že vedlejší

účastník poznal stěžovatele ve chvíli, kdy si před prosklenými

dveřmi prodejny natahoval kuklu na obličej a právě v tomto

okamžiku ji měl nataženou pouze nad obočí, takže mu bylo velmi

dobře vidět do obličeje. Vedlejší účastník rovněž poznal ve velké

sportovní tašce, kterou měl s sebou v době spáchání tr. činu,

majetek rodiny stěžovatele, neboť tento bydlel asi 50 m od

prodejny a on i jeho rodinní příslušníci chodili k vedlejšímu

účastníkovi téměř denně nakupovat. Není důvod nevěřit vedlejšímu

účastníkovi jeho tvrzení, že v době spáchání tr. činu poznal

stěžovatele přes prosklenou výplň dveří, od které byl obličej

stěžovatele vzdálen pouhý 1 metr. Navíc byl vedlejší účastník

schopen identifikovat oblečení navrhovatele v době spáchání

loupeže.

Svědecké výpovědi F. M. a F. F. potvrzují sice, že se v době

kolem 19,30 hod., v den provedené loupeže, navrhovatel zdržoval

v restauraci v Praze 1 ve společnosti dalších osob, ale tito

svědkové jsou k navrhovateli buď v příbuzenském nebo velmi dobrém

přátelském vztahu, takže jejich výpovědi soud zhodnotil vzhledem

k těmto prokázaným skutečnostem. Ve prospěch stěžovatele svědčila

i další svědkyně, která uvedla, že v době od 18 až do 19,45 hod.

stěžovatel neodcházel od jejich stolu v restauraci na dobu delší

než 2 až 3 minuty.

Přílohou spisu bylo na základě vyžádání Obvodního soudu pro

Prahu 1 zpracované odborné vyjádření ve věci porovnání pachových

stop. Toto vyjádření zpracovala služba kriminální policie

Obvodního ředitelství Policie ČR, Praha 1, cestou technika krajské

služby, ve smyslu § 105 odst. 1 věta 2. tr. ř. Z tohoto odborného

vyjádření vyplývá, že pachové konzervy byly vzaty celkem ze 4

rozdílných míst, o kterých je prokazatelně známo, že se jich

pachatel dotýkal v době loupežného přepadení, a podle

vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou

(konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy

z levé strany zásuvky. Přílohou bylo grafické znázornění průběhu

porovnání jednotlivých stop. Obecné soudy se vypořádaly

s navrženými důkazy stěžovatele a o svědeckých výpovědích svědků,

kteří v době spáchání tr. činu byli v přímém kontaktu se

stěžovatelem, dovodily, že v případě jejich výpovědí se nejedná

o křivé svědectví, neboť tito svědkové s ohledem na počet osob

v restauraci U Nováků si nemuseli povšimnout, že stěžovatel se

z této restaurace vzdálil na dobu delší, než ve svých svědeckých

výpovědích uvádí, neboť k provedení loupeže nebylo třeba delšího

časového úseku.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti především tvrdí, že

napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na

spravedlivý proces, zakotvený v článku 36 a 40 Listiny. Toto

porušení spatřuje především v řízení vedeném před soudem I.

instance, když tento soud vzal za prokázané pouze výpověd

vedlejšího účastníka a nikoli svědků, svědčících ve prospěch

navrhovatele. V průběhu řízení obecný soud porušil presumpci

neviny stěžovatele, uvěřil pouze rozporným výpovědím vedlejšího

účastníka, aniž se je snažil ověřit nařízením rekonstrukce

trestného činu. Současně znovu poukazuje na údajné

nepřezkoumatelné a neexaktní použití metody pachové identifikace,

jež považuje za důkazní prostředek odporující trestnímu řádu.

Porušení svých základních práv a svobod spatřuje nejen

v porušení citovaných článků Listiny, ale rovněž v porušení znění

čl.6 odst.1, 2 Úmluvy.

Je otázkou, do jaké míry mohly obecné soudy uvěřit svědeckým

výpovědím svědčícím ve prospěch stěžovatele, když jim byly známy

vzájemné přátelské a příbuzenské vazby mezi stěžovatelem a těmi

svědky, kteří v době spáchání trestného činu dosvědčili alibi

stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší znovu hodnotit

skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami,

pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za

situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení

základních práv a svobod stěžovatele.

Kompetence a činnost Ústavního soudu v řízení o ústavní

stížnosti znamená, že Ústavní soud zjišťuje, zda v průběhu řízení

předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími

samotnými došlo k porušení základních práv a svobod, zaručených

Listinou a ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl.10

Ústavy.

Kriminalistická odorologie je nauka o vzniku pachu, významu

a jeho vlastnostech, o metodách zjišťování pachových stop za

účelem identifikace osob nebo věcí. O výsledku a průběhu

identifikace se podává zpráva, která graficky dokumentuje výsledky

jednotlivých srovnání. Z výsledků této zprávy je možné vyvodit jen

to, že se pachatel dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla

stopa sejmuta. Je věcí soudu, zda přípustnost tohoto důkazu

v průběhu řízení konstatuje, může z něj však vyvodit pouze tu

skutečnost, zda pachatel byl na místě provedení trestného činu

a dotýkal se těch předmětů, ze kterých byly pachové stopy sejmuty.

Takové rozhodnutí umožnuje ostatně i znění ustanovení § 89 odst.2

tr.ř.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.82 Ústavy) vyplývá

zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst.6 a § 125

tr.ř. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda před

obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu,

že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního

řádu, protože v dané věci nebylo zjištěno nic, co by porušení

uvedeného principu nasvědčovalo.

Stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces

(čl. 36 a 40 Listiny). Ze spisového materiálu však Ústavní soud

zjistil, že v průběhu pravomocně skončeného trestního řízení

nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele,

zaručená Listinou a rovněž tak odst.1 a 2 Úmluvy, jejichž ochrany

se stěžovatel dovolává.

Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud stížnost stěžovatele

v plném rozsahu zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25.6.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru