Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 341/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Pracovní úraz
pracovní smlouva
zaměstnanec
mzda
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.341.15.1
Datum podání03.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 69 odst.1, § 208

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 341/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pecháčka, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Myslivní 689/21, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2014, č. j. 19 Co 488/2014-392, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 4206/2014-456, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 3. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ní namítá porušení základního práva na získávání prostředků pro své životní potřeby prací i práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a "práva na legitimní očekávání" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

3. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v polemice s právním názorem, že zaměstnanci náleží náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") v případě překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce pouze v případě, kdy je sám schopen, připraven a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat. Stěžovatel namítá, že posouzení ze strany odvolacího soudu v jeho věci nebylo správné, neboť jediný postup souladný se zákonem by byl takový, že by žalovaný jako zaměstnavatel dal stěžovateli výpověď z důvodu, že stěžovatel pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci podle pracovní smlouvy. Stěžovatelův zaměstnavatel ovšem tento zákonem výslovně stanovený a předpokládaný postup nedodržel, přestože mu v tom nebránily žádné překážky. Napadené rozhodnutí krajského soudu tak nejenže zasahuje do právní jistoty a očekávání účastníků právních vztahů, ale navíc zcela nedůvodně poskytuje ochranu straně, která nejednala v souladu se zákonem.

4. Pokud se soud I. stupně snažil tento nesprávný postup zaměstnavatele napravit tím, že během řízení nechal vypracovat znalecký posudek k posouzení stěžovatelovy zdravotní způsobilosti, pak prý přehlíží, že zdravotní způsobilost pro výkon práce může posuzovat jen lékař zajišťující pro zaměstnavatele zdravotní preventivní péči (tzv. závodní lékař). Stěžovatel tedy v situaci, kdy jeho pracovní poměr se žalovaným trval a zároveň nebyl poskytovatelem pracovně-lékařských služeb uznán neschopným výkonu práce podle pracovní smlouvy, důvodně očekával (když zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání), že mu bude ze strany zaměstnavatele přidělována práce. Protože ale žalovaný stěžovateli práci nepřiděloval, jednalo se tak o překážku v práci na straně zaměstnavatele. S těmito skutečnostmi se zvláště odvolací soud nedostatečně vypořádal a podle názoru stěžovatele není jeho rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodněno.

5. Stěžovatel nadto vytýká krajskému soudu a také Nejvyššímu soudu, že v jeho věci neaplikovaly ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), neboť podle stěžovatele v jeho případě existovaly důvody zvláštního zřetele hodné, podle kterých odvolací soud ani Nejvyšší soud neměly žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele by to bylo v souladu s právem na spravedlivý proces, neboť jakékoliv jiné rozhodnutí je pro stěžovatele příliš tvrdé. Stěžovatel se domnívá, že jeho případ je zcela výjimečný a naplňuje proto zvláštní zřetele hodné okolnosti.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. K argumentaci stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

8. Z vyžádaného spisového materiálu (srov. spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 30 C 179/2009) zejména vyplývá, že stěžovatel v roce 2007 utrpěl úžeh/úpal s vážnými zdravotními důsledky (úbytek intelektově-kognitivních schopností, emoční labilita). V pracovní neschopnosti byl stěžovatel od 1. 8. 2007 do 31. 7. 2008, když ovšem ani po jejím skončení nenastoupil do zaměstnání. Za tohoto stavu přikročil zaměstnavatel k rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 11. 2011, č. j. 5 C 282/2009-134, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010, č. j. 60 Co 89/2010-180, bylo okamžité zrušení pracovního poměru označeno za neplatné, neboť nebyla naplněna intenzita porušení povinností ze strany stěžovatele do takové míry, aby mohlo být zaměstnavatelem přistoupeno k okamžitému zrušení pracovního poměru. Náhrada mzdy pak stěžovateli nebyla přiznána, neboť stěžovatel při jednání soudu prvního stupně změnil své stanovisko a prohlásil, že netrvá na dalším zaměstnávání (jednalo se o náhradu mzdy za období od 25. 8. 2008 do 4. 11. 2009). K tomu je nutno poznamenat, že stěžovatel posléze svoje stanovisko opětovně změnil a v řízení, z něhož vzešla v záhlaví citovaná rozhodnutí, trval na dalším zaměstnávání s účinky od 20. 1. 2010 (srov. dále).

9. Během roku 2008 stěžovatel přešel z pracovní neschopnosti do invalidity, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl v případě stěžovatele stanoven ve výši padesát procent a stěžovateli byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Následně se stěžovatel se zaměstnavatelem dohodli na skončení pracovního poměru dohodou, a to ke dni 30. 4. 2012, když dohoda byla uzavřena na základě žádosti stěžovatele ze zdravotních důvodů. Dne 23. 11. 2011 přitom stěžovatel zahájil řízení (z něhož posléze vzešla i touto ústavní stížností napadená rozhodnutí), v němž se s argumentací rekapitulovanou v ústavní stížnosti domáhal náhrady mzdy za období od 1. 2. 2010 do 30. 4. 2012 (resp. po změně žalobního žádání za období od 20. 1. 2010, kdy stěžovatel zaměstnavateli sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, do 30. 4. 2012). Za tohoto stavu prvostupňový soud nechal - vázán právním názorem krajského soudu - zpracovat ústavní znalecký posudek vypracovaný Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, z něhož vyplynulo, že stěžovatel v rozhodném období nebyl schopen vykonávat svou práci technika na základě pracovní smlouvy bez omezení (stěžovatel například nebyl schopen pracovat ve stresových a v zátěžových situacích či horku). Žádné z těchto skutkových východisek přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.

10. Podle právní teorie i praxe [srov. závěry prezentované například v článku DRÁPAL, Ljubomír: Lékařské posudky v pracovněprávních vztazích. Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 7, s. 252 - 256, včetně judikatorních odkazů tam uvedených, když jejich použitelnosti v právě projednávané věci se nepříčí ani nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08 [N 155/50 SbNU 365 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)] jsou důsledky závěrů obsažených v lékařských posudcích (nebo doporučeních) vydávaných poskytovateli pracovně-lékařských služeb stanoveny přímo zákonem podle závažnosti právního jednání zaměstnavatele či zaměstnance (proto je třeba rozlišovat právě i mezi posudkem a mírnějším doporučením). Lze přitom zobecnit, že závěry, ať už jsou obsaženy v posudcích nebo v doporučeních, se uplatňují zásadně ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [zaměstnavatel může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. d) a písm. e) zákoníku práce jen na základě lékařských posudků atp.].

11. V případě posudku, jenž nechal pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele vypracovat prvostupňový soud, však zákon nepředpokládá, že by tyto odborné závěry nutné pro rozhodování soudu musel vypracovávat toliko poskytovatel pracovně-lékařských služeb. Nadto je nutné opětovně zdůraznit, že stěžovatelův pracovní poměr nebyl ukončen z důvodů, u nichž by zákon vyžadoval posouzení pracovní způsobilosti poskytovatelem pracovně-lékařských služeb (okamžité zrušení pracovního poměru bylo totiž vůči stěžovateli uplatněno pro tvrzené porušení pracovních povinností, aby následně byl pracovní poměr ukončen dohodou na žádost stěžovatele).

12. Závěry soudem ustanoveného znaleckého ústavu (tedy fakultní nemocnice) přitom nejsou - a stěžovatel ani opak netvrdí - v rozporu s lékařskými závěry předkládanými v řízení samotným stěžovatelem. Ostatně sám stěžovatel během řízení (srov. i rozvázání pracovního poměru dohodou na základě žádosti stěžovatele) nebyl konzistentní v názoru, zda je výkonu práce schopen, respektive zda trvá na dalším zaměstnávání či nikoli.

13. Vyšly-li tedy obecné soudy v této situaci ze zjištění, že zdravotní stav stěžovateli i nadále neumožňuje vykonávat práci technika (spojenou mimo jiné i s vedením ostatních zaměstnanců) a aplikovaly-li na tato zjištění relevantní judikaturu, podle níž žalobce může mít nárok na náhradu mzdy jen tehdy, jestliže je sám schopen a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele, pak jejich rozhodnutí Ústavní soud akceptuje.

14. Domáhá-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud přikročil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí jen proto, že soudy uložily stěžovateli uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení a neaplikovaly na něj moderační právo ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., pak přehlíží značnou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15]. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v jeho věci netvrdí, když v podstatě setrvává jen v rovině svého přesvědčení, že jeho případ je jedinečný a že proto okolnosti zvláštního zřetele hodné jsou v jeho věci naplněny.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru