Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3409/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3409.10.1
Datum podání03.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 6

99/1963 Sb., § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3409/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ANDRA AGENCY, s. r. o., IČ: 26974533, se sídlem Moutnice 319, PSČ: 664 55, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 13 C 113/2010-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Brně, neboť jím mělo dojít k porušení jejích základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v souvislosti s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně měl být porušen princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Napadeným rozsudkem uložil nalézací soud žalovanému zaplatit stěžovatelce, postupníku pohledávky Dopravního podniku města Brna, částku 1.000 Kč jakožto přirážku k jízdnému, účtovanou žalovanému za jízdu MHD bez platné jízdenky. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit k rukám zástupkyně stěžovatelky částku 3.480 Kč odpovídající nákladům řízení. Odměna advokáta přitom byla s odvoláním na ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. stanovena postupem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Stěžovatelka sice navrhuje zrušit označený rozsudek jako celek, nicméně z její argumentace je zřejmé, že brojí pouze proti té jeho části, která se týká nákladů řízení. Tomu také odpovídá odůvodnění tohoto usnesení.

Stěžovatelka se domnívá, že odměna, na kterou měla nárok, byla nesprávnou aplikací ustanovení procesního předpisu chybně redukována. Odměna měla být počítána dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a s tím také stěžovatelka při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci s advokátkou počítala. Nyní, v důsledku toho, že soud použil naprosto nepředvídaného, nepřezkoumatelného a neurčitého kritéria "povahy a délky řízení, náročnosti a rozsahu poskytovaných právních služeb" vznikne paradoxně újma jí, nikoliv žalovanému delikventu, porušujícímu ustanovení přepravního řádu. Přitom např. délka řízení výrazně přesáhla dobu běžnou pro tento typ sporů, a nelze ji proto zdůvodňovat aplikací § 151 odst. 2 o. s. ř. Krom toho žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nenavrhl žádné důkazy, netvrdil tedy ani žádné skutečnosti, které by mimořádný postup soudu vysvětlovaly. Každopádně tak soud učinil v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008, v němž je vyloženo, jaké okolnosti mohou být ve smyslu § 151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., důvodem pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a jaké jimi naopak být nemohou. Krom uvedeného považuje stěžovatelka rozhodnutí za nedostatečně zdůvodněné, vykazující prvky svévole. Konečně soud opomněl poskytnout stěžovatelce prostor pro účinné uplatňování svých tvrzení, námitek a argumentů.

Před vyjádřením k vlastním námitkám Ústavní soud konstatuje, že návrh je přípustný, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvé instance. Jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, resp. dříve částku 2.000 Kč), a v takovém případě není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť nákladový výrok je závislý na výroku o věci samé (viz R 45/2002 či SJ 53/2002, event. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, § 201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607).

Ústavní soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému stěžovatelka fakticky brojí, z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 1.000 Kč. Dospěl k závěru, že Městský soud v Brně sice pochybil při výběru prvního předpisu pro stanovení výše odměny advokáta, když s největší pravděpodobností zcela pominul existenci stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008. Ovšem toto pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Znamená to, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko (a stěžovatelka si toho je dobře vědoma, což lze dovodit jak z její argumentace, tak i z toho, že proti nákladovému výroku soudního rozhodnutí brojila již dříve ve věci sp. zn. IV. ÚS 2919/09, a Ústavní soud v následném rozhodnutí tuto svou doktrínu vyložil), že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi NALUS), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).

Lze tak sice přisvědčit stěžovatelce, že soud na stanovení výše odměny advokáta nepoužil správný právní předpis. A to přinejmenším ve vztahu k důvodům, o které postup dle ustanovení § 151 odst. 2, věty první za středníkem o. s. ř., opřel. V rozsudku uvedené okolnosti - povaha řízení, jeho délka, náročnost a rozsah poskytovaných právních služeb či sociální poměry žalovaného (o kterých navíc měl nalézací soud jen těžko nějakou relevantní informaci, byl-li žalovaný v řízení zcela pasivní) - jsou právě ty, které Nejvyšší soud ve výše zmíněném stanovisku sp. zn. Cpjn 201/2008 jako důvod pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně při rozhodování o nákladech řízení dle § 151 odst. 2, věty první za středníkem o. s. ř., vyloučil. Toto pochybení ale není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním a takovým excesem, že by zasahovalo sféru samotných jejích základních práv a vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc jí přiznány byly, jen ne v očekávané výši. Rozdíl částek je přitom minimální.

Zbývá dodat, že nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatelka ve svém podání poukazovala, nejsou pro daný případ závazné, neboť se týkala meritorního rozhodování, popřípadě aplikace jiných ustanovení o. s. ř.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru