Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3404/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Trestný čin
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3404.15.1
Datum podání20.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 259 odst.3

40/2009 Sb., § 361 odst.1, § 170 odst.1, § 171


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3404/15 ze dne 2. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 400/2015 ze dne 12. srpna 2015 a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 90/2014 ze dne 4. prosince 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20. 11. 2015, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným výrokem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze byl z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele zrušen výrok o vině a trestu stěžovatele a výrok o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 2/2014 ze dne 18. 7. 2014 a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), bylo znovu v tomto rozsahu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. z."), zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. e) tr. z. a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. z. Za to byl podle § 170 odst. 2 za použití § 43 odst. 1, § 108 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že se soudy odklonily od ustálené judikatury týkající se rozdílu mezi trestným činem omezení osobní svobody dle § 171 tr. z., a trestným činem zbavení osobní svobody dle § 170 tr. z., podle níž je rozhodujícím dělícím kritériem povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. Poukazuje na to, že v řešeném případě nedošlo k útrapám poškozeného ani k brutalitě vůči němu. Odkazuje přitom na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 149/99 ze dne 27. 10. 1999 a sp. zn. 4 Tdo 48/2012 ze dne 28. 11. 2012. Dle jeho názoru se soudy důvodem odklonu od své judikatury v podstatě nezabývaly, čímž jednaly svévolně.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, a od Ústavního soudu tak očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu, který se stal podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. V tomto směru stěžovatel ani žádné námitky nevznáší, neboť jeho stížnostní argumentace je vedena proti závěru odvolacího soudu, že svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. z.

Stejnou námitku, tedy že se nejednalo o zločin zbavení osobní svobody podle § 170 tr. z., ale toliko o omezování osobní svobody podle § 171 tr. z., stěžovatel uplatnil i v odvolání, přičemž odvolací soud se s ní adekvátním způsobem vypořádal. Z jeho rozsudku je dostatečně patrné, na základě jakých skutečností a úvah byl přijat závěr, že jednání stěžovatele naplnilo mj. skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody.

Nelze přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že odvolací soud nerespektoval soudní judikaturu. Přímo z právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 48/2012, na něž stěžovatel odkazuje, se totiž podává, že i poněkud kratší doba, po kterou pachatel bránil poškozené osobě ve volném pohybu, může naplňovat znaky "jiného zbaví" ve smyslu trestného činu zbavení osobní svobody. Předpokladem je zde to, že zásah do osobní svobody poškozené osoby byl co do povahy, míry a intenzity velmi výrazný. Pokud tedy odvolací soud spatřoval rozdíl mezi oběma ustanoveními v intenzitě, kterou je osobní svoboda potlačena, přičemž v případě poškozeného Miroslava Wagnera shledal, že se jednalo o potlačení osobní svobody, které se blížilo uvěznění, jeho závěr není v rozporu se soudní judikaturou. Podle zjištění soudů byl tento poškozený po celou dobu svého držení v bytě v Dubaji spoután na rukou i na nohou, na hlavě měl nasazenou kuklu, která mu zakrývala oči, byl pod neustálým dohledem ozbrojených a maskovaných obviněných, včetně stěžovatele, a nemohl se volně pohybovat ani byt opustit. Jeho osobní svoboda tedy byla zcela nahrazena vůlí obviněných. Za takové situace lze postavení poškozeného považovat za srovnatelné s uvězněním. Byť tedy zásah do osobní svobody poškozeného netrval výrazně dlouho (po donucení k vydání požadovaných finančních prostředků, resp. sdělení způsobu, jakým bylo možné je získat, byl přerušen odvezením poškozeného do pouště, kde byl zavražděn), byl co do povahy a intenzity natolik citelný a razantní, že již z tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody a bylo namístě ho tak i kvalifikovat.

Stejnou námitku stěžovatel ostatně uplatnil i v mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se jí zabýval i z pohledu své dosavadní judikatury. Pokud dospěl k závěru, že posouzení uvedeného skutku odvolacím soudem je v souladu s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž stěžovatel odkázal, a které vychází při rozlišování trestných činů omezování osobní svobody a zbavení osobní svobody ze dvou významných hledisek, kterými jsou jednak povaha a intenzita zásahu a jednak délka trvání takového zásahu, přičemž zásadně platí, že čím je zásah do osobní svobody razantnější a silnější, tím kratší doba postačí k tomu, aby byl takový zásah považován za "zbavení" osobní svobody, je i tento jeho řádně odůvodněný závěr z ústavního hlediska akceptovatelný. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že by se Nejvyšší soud od své judikatury odklonil.

Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny i čl. 6 Úmluvy. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru