Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3403/11 #1Nález ÚS ze dne 08.08.2013Soulad vznesení námitky promlčení nároku na náhradu nemateriální újmy dle § 13 odst. 2 o. z. s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní ústavní principy/demokratický... více
Věcný rejstříkújma
Promlčení
Dobré mravy
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/70 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.3403.11.1
Datum vyhlášení15.08.2013
Datum podání11.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V soudních řízeních, zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 63/2003 (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ust. § 13 o. z. posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 8. 8. 2013 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Marie Šebestové usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2010-130, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 č. j. 1 Co 27/2010-93 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009 č. j. 24 C 44/2007-68 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Narativní část

Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalovaném domáhala zaplacení částky 300 000,- Kč jako náhrady imateriální škody. Krajský soud dospěl k závěru, že právo zakotvené v ust. § 13 odst. 2 o. z. se promlčuje v obecné promlčecí době, přičemž žaloba byla podána až po jejím uplynutí. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci výrok nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vůbec nepřihlížely k její argumentaci, že žalovaným vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž uvedla, že změna judikatury v otázce promlčitelnosti nároku na náhradu nemateriální újmy byla potvrzena až rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že ke změně rozhodovací soudní praxe je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Tzv. intertemporální soudcovské právo vyžaduje přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti, přičemž tato hlediska musí zohlednit rovněž ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí.

Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Obecné soudy jsou při nalézání práva povinny udělat vše pro spravedlivé řešení, přičemž v rovině práva podústavního musí posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ust. § 3 odst. 1 o. z. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.

Obecné soudy musí mít při posuzování právních věcí na mysli ideu spravedlnosti. Bylo by v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva.

V projednávané věci se uplatnil závěr vyslovený v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09, ve kterém se Ústavní soud v podstatě přihlásil k doktríně omezené retrospektivity „účinků“ změny judikatury (overruling). V daném soudním řízení proto měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ust. § 13 o. z. posuzovat velmi citlivě a měly věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.

Obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, a tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013

N 142/70 SbNU 333

Soulad vznesení námitky promlčení nároku na náhradu nemateriální újmy dle § 13 odst. 2 o. z. s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 ve věci ústavní stížnosti Marie Šebestové, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2010-130, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 č. j. 1 Co 27/2010-93 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009 č. j. 24 C 44/2007-68, jimiž byla z důvodu promlčení zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu nemajetkové újmy, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a H. R., zastoupeného JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 153, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2010-130, rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 č. j. 1 Co 27/2010-93 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009 č. j. 24 C 44/2007-68 bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011 č. j. 30 Cdo 4461/2010-130, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010 č. j. 1 Co 27/2010-93 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009 č. j. 24 C 44/2007-68 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

2. Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalovaném domáhala zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady imateriální škody, kterou utrpěla v důsledku úmrtí svého manžela, k němuž došlo následkem dopravní nehody, jejímž viníkem byl žalovaný; krajský soud totiž dospěl k závěru, že právo zakotvené v ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku se promlčuje v obecné promlčecí době, přičemž žaloba byla podána až po uplynutí této promlčecí doby. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rubrikovaným rozsudkem výrok nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

3. Ratio decidendi všech ústavní stížností napadených rozhodnutí spočívá na premise, že nárok na poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu v penězích dle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku je promlčitelný, kterýžto závěr byl judikatorně ukotven rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vycházejícím z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004 ve věci sp. zn. 1 Co 63/2003 (jež bylo v mezidobí zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v projednávané věci vůbec nepřihlížely k její argumentaci, že žalovaným vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Nadto stěžovatelka připomíná, že změna judikatury v otázce promlčitelnosti nároku na náhradu nemateriální újmy byla potvrzena až rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu. S odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008 (N 18/48 SbNU 195), III. ÚS 619/06 ze dne 12. 2. 2009 (N 24/52 SbNU 227), III. ÚS 2822/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 63/52 SbNU 617), II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), jakož i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Draon proti Francii se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy svým postupem v projednávané věci porušily její shora uvedená základní práva.

II.

5. Krajský soud v Brně ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Bastlové vyjádřil přesvědčení, že otázka promlčení nároku dle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku byla v dané věci vyřešena v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž výslovně odkázal na výše identifikované rozhodnutí velkého senátu dovolacího soudu.

6. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jana Zavrtálka ve vyjádření konstatuje, že veškerá argumentace artikulovaná v ústavní stížnosti v podstatě spočívá v tvrzení, že by námitka promlčení měla být vrchním soudem posouzena stejně, jak to učinil Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 (jenž byl vydán čtyři měsíce po rozsudku vrchního soudu - viz výše), neboť jsou oba posuzované případy v zásadě totožné a Ústavní soud shledal námitku promlčení za nemravnou. S tímto názorem vrchní soud nesouhlasí, neboť se dle jeho názoru o zcela totožné případy zjevně nejedná, a to proto, že stěžovatelka podala žalobu až sedm let poté, co došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv (způsobenému úmrtím jejího manžela), a téměř pět let poté, co byl žalovaný uznán pravomocně vinným z usmrcení jejího manžela. Nelze tedy v tomto případě vycházet z toho, že stěžovatelka nikterak nezavinila promlčení, zejména tím, že by stále vyčkávala konce trestního řízení, které skončilo před pět lety, a v tomto případě tak nejde o chování žalovaného, neboť naopak stěžovatelka svým otálením zavinila promlčení daného nároku.

7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že obecné soudy v dané věci neshledaly vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, a to i proto, že stěžovatelka podala předmětnou žalobu až po uplynutí pěti let od skončení trestního řízení. Vedlejší účastník současně ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že jí dosud nepomohl, uvádí, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť již dne 28. 2. 2001 jí zaslal částku 10 000 Kč, kterou však stěžovatelka nepřevzala (kopii předmětné poštovní poukázky vedlejší účastník přiložil ke svému vyjádření).

III.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

10. V projednávané věci přitom dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky postupem obecných soudů, vedoucím k vydání napadených rozhodnutí, zasažena byla.

IV.

11. Ústavní soud musí na prvním místě zdůraznit, že stěžovatelkou v ústavní stížnosti otevřená právní otázka jím byla již opakovaně řešena. Obdobně jako v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v rozhodnutí jeho velkého senátu, dle kterého se v případě náhrady nemajetkové újmy v penězích jedná o právo promlčitelné.

12. Odhlédneme-li tedy od samotné otázky ne/promlčitelnosti stěžovatelkou nárokovaného práva, je podstatou posuzované ústavní stížnosti otázka, zda obecné soudy neporušily její základní právo na spravedlivý proces, pokud v kontextu dané věci nezvažovaly (ve smyslu níže uvedených závěrů), není-li vedlejším účastníkem vznesená námitka - přesněji řečeno, výkon práva vznést námitku promlčení - v rozporu s dobrými mravy. Řešení této otázky, a to je třeba zdůraznit, se přitom odvíjí od skutečnosti, že až do vydání uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive do publikace rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 1 Co 63/2003, měl (mohl mít) adresát práva na základě judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 důvodně za to, že právo na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku je právem nepromlčitelným (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 588).

13. Ústavní soud opakovaně uvádí [srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. 5. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) či nález ze dne 11. 9. 2009 ve věci sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497)], že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.

14. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011 Ústavní soud konstatoval, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konající v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou interpretací zákona. Ústavní soud v tomto nálezu současně zdůraznil, že tzv. intertemporální soudcovské právo (v důsledku změny dosavadní judikatury - označované jako overruling), obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, vyžaduje přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti, přičemž tato hlediska musí zohlednit rovněž ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí.

15. Řečené se uplatní beze zbytku za situace, kdy pro posouzení dané věci rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti právní úpravy.

16. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Zásada souladu práv, respektive jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a ekvity [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527) a nález ze dne 5. 9. 2012 ve věci sp. zn. II. ÚS 3/10 (N 148/66 SbNU 245)].

17. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179)].

18. Obecné soudy musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli - jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem - ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva [srov. výše citovaný nález ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09 a mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115)].

19. Rovněž v projednávané věci by se měl proto uplatnit závěr vyslovený v již odkazovaném nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09, ve kterém se Ústavní soud v podstatě přihlásil k doktríně omezené retrospektivity (podrobněji viz Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy 6/2011, str. 191) "účinků" změny judikatury (overruling). V soudních řízeních zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by proto měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. V kontextu dané věci by se tak obecné soudy měly věnovat mj. i tvrzením (okolnostem) vyjádřeným v dopise ze dne 25. 6. 2007, jejž stěžovatelka adresovala vedlejšímu účastníkovi (viz č. l. 114 soudního spisu), a nespokojit se tedy pouze se skutečnostmi, jež artikuloval vrchní soud ve svém vyjádření účastníka řízení k projednávané ústavní stížnosti.

20. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecnýchsoudů je zřejmé, že výše diskutované otázky do svých úvah obecné soudy v předmětné věci zjevně nezahrnuly.

21. Recentní rozhodnutí Nejvyššíhosoudu z pozdější doby (viz např. rozhodnutí ze dne 27. 1. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, ze dne 14. 4. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1975/2009 a ze dne 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5079/2009) přitom závěry citovaných nálezů Ústavního soudu již reflektují, pročež na jejich základě zrušil dovolací soud ta rozhodnutí vrchního soudu, která předestřenou ústavně konformní interpretaci ve věci rozhodných norem občanského zákoníku nepřevzala, přesněji řečeno, z časových důvodů patrně ani převzít nemohla.

V.

22. Ústavnísoud proto uzavírá, že obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, a tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru