Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3401/18 #1Nález ÚS ze dne 17.04.2019K právu obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě dle § 265l odst. 4 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
prá... více
Věcný rejstříkzasedání/neveřejné
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3401.18.1
Datum vyhlášení29.04.2019
Datum podání12.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 67 písm.a, § 265l odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhoduje-li Nejvyšší soud o vazbě obviněného dle § 265l odst. 4 trestního řádu bez osobního slyšení obviněného, aniž by mu či jeho obhájci umožnil jakkoliv se vyjádřit k důvodům pro vzetí do vazby, je takový postup v rozporu s právy obviněného ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 4. 2019 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele K. T. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 11 Tdo 268/2018-II-65, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Narativní část

Usnesením Nejvyššího soudu byl k dovolání stěžovatele zrušen rozsudek krajského soudu v části týkající se výroku o vině v bodě III rozsudku okresního soudu a v části týkající se celého výroku o trestu a o náhradě škody. Zároveň byl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu stěžovatel vzat dle § 265l odst. 4 trestního řádu do vazby z důvodů ve smyslu § 67 písm. a), c) trestního řádu.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že o jeho dovolání bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, byl ve výkonu trestu, a byl tak ze zákonného důvodu omezen na svobodě. O vazbě stěžovatele bylo navíc rozhodováno týž den, a stěžovatel tak neměl možnost se k důvodům vazby vyjádřit.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování o jeho vazbě měl Ústavní soud již opakovaně možnost se v rámci své rozhodovací činnosti vyjádřit. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak platí, že právo na osobní svobodu je jedním z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, a náhled na postup orgánů veřejné moci proto musí být o to přísnější. Na druhé straně však nelze z příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby plně respektovat záruky spravedlivého procesu, neboť lpění na nich by bylo v řadě případů ryzím formalismem.

Jde-li o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, je dle Ústavního soudu nutno obviněného slyšet zásadně vždy, je-li rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by tomu bránily objektivně nepřekonatelné překážky.

V nyní řešené věci Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě stěžovatele dle § 265l odst. 4 trestního řádu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08, na který odkazoval rovněž stěžovatel, Ústavní soud shledal, že i u rozhodování dle uvedeného ustanovení je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, rozhoduje-li se o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, představuje jeho postup nepřípustné omezení svobody obviněného.

Ačkoliv Ústavní soud připustil, že právě citovaný nález byl přijímán za odlišné právní úpravy, konstatoval zároveň (ve shodě jak s pozdější judikaturou, tak s komentářovou literaturou), že na nutnosti osobního slyšení je třeba trvat i po předmětné novele trestního řádu. Pro úplnost Ústavní soud dodal, že jde-li o usnesení sp. zn. IV. ÚS 4091/12, na které odkazoval ve svém vyjádření Nejvyšší soud a ve kterém Ústavní soud neshledal povinnost Nejvyššího soudu při rozhodování dle § 265l odst. 4 trestního řádu dotčenou osobu osobně vyslechnout, považuje Ústavní soud daný názor za rozporný s dřívějším rovněž zmíněným nálezem II. ÚS 1681/08 a po přijetí dalších nálezů ve skutkově obdobných věcech rovněž za překonaný.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud o vazbě stěžovatele rozhodoval napadeným usnesením bez osobního slyšení stěžovatele, aniž by tak jemu či jeho obhájci dal možnost vyjádřit se k důvodům vazby. Obzvláště v situaci, kdy ve dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení o vazbě) bylo rozhodováno v jeden den, a stěžovatel tak fakticky neměl, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby. Právě popsaný postup Nejvyššího soudu tak byl v rozporu se základními právy stěžovatele dle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3401/18 ze dne 17. 4. 2019

K právu obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě dle § 265l odst. 4 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, právně zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem Dlouhá 154, Kaplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 11 Tdo 268/2018-II-65, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 11 Tdo 268/2018-II-65 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Průběh předchozího řízení a stížnostní námitky

1. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 268/2018-I-59 ze dne 18. 7. 2018 byl k dovolání stěžovatele zrušen podle § 265k odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 14 To 224/2017 v části týkající se výroku o vině v bodě III rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 7. 2017 sp. zn. 3 T 5/2017, a v části týkající se celého výroku o trestu a o náhradě škody. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu byla věc přikázána Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 11 Tdo 268/2018-II-65 byl podle ustanovení § 265l odst. 4 trestního řádu vzat stěžovatel do vazby, když vazební důvody shledal soud v naplnění ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 18. 7. 2018, kdy bylo u Nejvyššího soudu rozhodováno o dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání, byl ve výkonu trestu a byl tak ze zákonného důvodu omezen na svobodě. Nejvyšší soud postupoval dle dikce § 265l odst. 4 trestního řádu a současně rozhodoval o vazbě stěžovatele. O vazbě stěžovatele rozhodl týž den v neveřejném zasedání touto ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Stěžovatel považuje způsob rozhodování, tj. v neveřejném zasedání, za porušení svých práv deklarovaných čl. 5. odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně má stěžovatel za to, že dovolací soud tím, že jej vzal do vazby, závažně zasáhl do jeho práva na osobní svobodu, čímž porušil ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručující právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

3. Stěžovatel odkazuje zejména na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II ÚS 1681/08, který řešil podobný případ. Podle názoru stěžovatele mu mělo být umožněno vznést konkrétní námitky vůči jeho vzetí do vazby. Stěžovatel poukazuje, že je zřejmé, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti, když o vazbě rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by tak dal stěžovateli či jeho tehdejšímu obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby vyjádřit.

II.

Vyjádření účastníků řízení

4. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud. Ten uvedl, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, včetně citovaného nálezu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08. Je však toho názoru, že citovaný nález na trestní věc stěžovatele vztáhnout nelze. Od doby tohoto rozhodnutí došlo ke změně právní úpravy. Novelou č. 459/2011 Sb. byla do trestního řádu včleněna úprava vazebního zasedání (§ 73d a násl.) s účinností od 1. 1. 2012. Současně byl novelizován § 2651 odst. 4 trestního řádu, který ukládá Nejvyššímu soudu povinnost rozhodnout o vazbě v případě, kdy je v dovolacím řízení zrušen výrok o trestu odnětí svobody, který se na obviněném vykonává. Do tohoto ustanovení byla vložena věta, podle které se ustanovení o vazbě (§ 73d až §73g) v tomto případě neužijí. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze toto ustanovení vyložit jinak, než že úmyslem zákonodárce bylo, aby Nejvyšší soud v dovolacím řízení nekonal vazební zasedání. Tento názor je pak v souladu s jiným rozhodnutím Ústavního soudu, přijatým již za účinnosti aktuální právní úpravy, a to usnesením ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4091/12, v němž Ústavní soud právě na citované ustanovení trestního řádu odkazuje. Pakliže by senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že i v rámci dovolacího řízení by mělo být o vazbě rozhodováno ve vazebním zasedání, bylo by na místě podat plénu Ústavního soudu návrh na zrušení druhé věty § 2651 trestního řádu Ke zrušení tohoto ustanovení však prozatím nedošlo a Nejvyšší soud v projednávaném případě neměl důvod se jeho případnou protiústavností zabývat.

5. V situaci, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě, tak stále zůstával v plném rozsahu zachován rozsudek Okresního soudu v Táboře, kterým byl obviněnému nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Lze tak poukázat na nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 1. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dále jen "ESLP"), podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. Nejvyšší soud přitom v projednávaném případě postupoval v souladu s trestním řádem.

6. Nejvyšší soud poukazuje i na důvody zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně v dovolacím řízení, které nyní projednávanou věc po skutkové stránce výrazně odlišují od věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 1681/08. Po novém rozhodnutí by podle Nejvyššího soudu nebyl uložený trest podstatně nižší, než původně uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Po této stránce by pak vazební zasedání bylo pouhým formálním úkonem, neboť si lze sotva představit, jakým vyjádřením by stěžovatel mohl zpochybnit pádné důvody, které vedly Nejvyšší soud k závěru, že v případě jeho propuštění na svobodu bylo riziko, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání a opakovat trestnou činnost, značně vysoké.

III.

Procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. je v daném případě ani neměl, a ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

8. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona zákona o Ústavním soudu).

IV.

Právní posouzení věci

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí (resp. jejich postupy) byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě měl Ústavní soud již mnohokrát možnost se konkrétně vyjádřit. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13.

12. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že ESLP považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (srov. např. rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 45). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější (nález ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06).

13. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

14. Nicméně jak Ústavní soud, tak ESLP dospěl k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

15. Pokud jde o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24).

16. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud o vazbě stěžovatele podle § 265l odst. 4 trestního řádu, který zní:

"Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v tomto případě neužijí."

17. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325), na který odkazuje stěžovatel, Ústavní soud shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází tak k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného. Uvedený nález byl však přijímán za poněkud odlišné právní úpravy.

18. Až po vydání tohoto nálezu byl § 265l odst. 4 trestního řádu novelizován a bylo explicitně stanoveno, že při tomto rozhodování Nejvyššího soudu se ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887) dovodil, že "toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby" [obdobně viz nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569)]. Ústavní soud dodává, že k nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle § 265l odst. 4 dospívá i po novele trestního řádu č. 459/2011 Sb. komentářová literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3270), a to s velmi přesvědčivým odůvodněním.

19. Pokud jde o (pouze) usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/12 ze dne 10. 1. 2013, na které naopak ve svém vyjádření odkazuje Nejvyšší soud, v něm jiný senát Ústavního soudu neshledal, že by Nejvyšší soud měl povinnost v rozhodování podle § 265l odst. 4 osobně vyslechnout osobu, kterou bere do vazby (bod 11) s odkazem na znění tohoto ustanovení, podle něhož se v řízení o dovolání při novému vzetí do vazby ustanovení o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud považuje tento názor za rozporný s dřívějším právě zmíněným nálezem sp. zn. II. ÚS 1681/08 a po přijetí nálezu sp. zn. I. ÚS 980/14 (a sp. zn. I. ÚS 1123/14) rovněž jako překonaný. Posledně citovaný nález je tak pro další rozhodování Ústavního soudu, na rozdíl od usnesení, formálně závazný (viz čl. 89 odst. 3 Ústavy ve spojení s § 58 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud nemá důvod se od právního názoru v něm uvedeném odchýlit ani v nyní projednávané věci.

20. Za dané situace II. senát Ústavního soudu ani neuvažoval o možnosti přerušit řízení a podat návrh plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 265l odst. 4 trestního řádu, neboť je přesvědčen, a vyplývá to ostatně i z již shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 980/14, že ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení lze dospět k závěru, že povinnost slyšení obviněného při rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě není tímto ustanovením dotčena.

V.

Závěr

21. Ústavní soud tedy shrnuje, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud o vazbě stěžovatele rozhodoval napadeným usnesením bez jeho osobního slyšení, aniž by tak dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby jakkoli vyjádřit. Obzvláště pak v situaci, kdy v těchto dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle § 265l odst. 4 trestního řádu, tedy řízení o vazbě) je rozhodováno v jeden den a stěžovatel tak fakticky nemá, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby. To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud, nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny, svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele, zasáhl do jeho základních práv, garantovaných čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody a rovněž k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

22. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru