Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 340/06Usnesení ÚS ze dne 13.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpředběžná otázka/ESD
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.340.06
Datum podání05.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 36 odst.2

6/2002 Sb., § 123

99/1963 Sb., § 14, § 15, § 167 odst.1, § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 340/06 ze dne 13. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 30 Nc 42/2005-99, spojené s návrhem, aby Ústavní soud požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 42/2005-99, jímž bylo ve věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 58/2001, rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 58/2001. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel především z vyjádření JUDr. Homolové a obsahu spisu, z čehož dovodil, že není důvod pochybovat o její nepodjatosti. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 14/04, též dodal, že přistoupit na argumentaci, že již skutečnost, že výkonná a zákonodárná moc vyjadřují svoji nevoli k rozhodnutím soudů v konkrétní věci, je takovým zásahem do nezávislosti soudní moci v dané věci, který vylučuje nezávislost a nestrannost soudů, by znamenalo připustit závěr, že kritika soudních rozhodnutí ze strany politiků by paralyzovala soudní moc do té míry, že by ztratila svou nezávislost, což je neudržitelný závěr.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením obecný soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v důsledku napadeného výroku usnesení by o věci měla nadále rozhodovat soudkyně, u níž jsou vzhledem k dále uvedeným skutečnostem dány pochybnosti o její nepodjatosti, tedy soudkyně nikoliv nezávislá a nestranná.

Stěžovatel totiž tvrdí a tvrdil i před obecným soudem, že zde jsou skutečnosti, které vzbuzují důvodné pochybnosti o nepodjatosti uvedené soudkyně, ke kterým však obecný soud při svém rozhodování vůbec nepřihlížel a vyšel pouze z jejího prohlášení.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k věci či osobám, jichž se úkon týká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Nejde tedy jen o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí či necítí podjatý, ale o objektivní úvahu, zda vzhledem k okolnostem lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.

Takové okolnosti spatřuje stěžovatel v několika skutečnostech. Jednak jsou to skutečnosti uvedené v Analýze mediální prezentace kauzy K., Stanovisku ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z obsahu Analýzy mediální prezentace kauzy K. a přílohách ke stanovisku. Obecný soud se však podle stěžovatele s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádal.

K dokumentování nepřípustného tlaku moci výkonné na moc soudní při projednávání stěžovatelových žalob stěžovatel zmínil rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněný v deníku Právo dne 3. 7. 2003 pod názvem "Můj problém nejsou šlechtici, ale nacisti". V tomto rozhovoru ministr referoval o schůzce představitelů parlamentních stran, která následovala poté, co stěžovatel uspěl s žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Ministr Dostál v tomto rozhovoru podle citace stěžovatele uvedl: "Všichni si uvědomujeme, že soudy musejí být nezávislé. To se neslo naší schůzkou zcela jednoznačně. Pokud budou někteří soudci ale rozhodovat tak jako dosud, pak ponesou odpovědnost za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě dekretů. Stejně tak jako odpovědnost musí nést i Ústavní soud, který tu Pandořinu skříňku otevřel svým nálezem, když konstatoval, že k uplatnění nároků není nutná podmínka trvalého pobytu žadatele na území ČR". Jak stěžovatel dále zdůraznil, výrok ministra byl reakcí na rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, které byly vydány v jeho věci. Další člen vlády P. Rychetský inicioval přijetí sjednocujícího stanoviska u Nejvyššího soudu ČR, které by zabránilo dalším úspěchům stěžovatele, a navíc má k dispozici účinné nástroje, jak soudcům alespoň znepříjemnit výkon jejich povolání.

Zásahy výkonné moci do řízení před soudy stěžovatel dále dokumentoval na dalších aktivitách Ministerstva spravedlnosti, o nichž referoval i článek v deníku Právo ze dne 15. 10. 2005 nazvaný "Proč někteří soudci skáčou na špek advokátovi F. O. K.?" Tento článek obsahoval informaci, podle které nejmenovaný krajský soud posílá každý měsíc Ministerstvu spravedlnosti zprávu o počtu a stavu stěžovatelových žalob. Stěžovatel se proto dotázal krajských soudů, zda je tato informace pravdivá. Ze sdělení Krajského soudu v Hradci Králové vyplynulo, že na pokyn Ministerstva spravedlnosti skutečně čtvrtletně (dříve měsíčně) zasílá soud ministerstvu zprávu o stavu řízení ve věcech žalob stěžovatele, kde uvádí spisovou značku, označení účastníků řízení, označení vyřizujícího soudce a stav věci za příslušné období. Také předsedkyně Krajského soudu v Praze stěžovateli přípisem ze dne 27. 10. 2005 sdělila, že i tento soud podává ministerstvu zprávy o průběhu sporů stěžovatele.

Podle názoru stěžovatele jde o naprosto bezprecedentní zásah moci výkonné do výkonu moci soudní. Neexistuje ani žádné zákonné ustanovení, které by ministerstvo zmocňovalo k podobnému kroku.

Stěžovatel proto namítl, že tyto skutečnosti odůvodňují vyloučení z rozhodování stěžovatelovy věci nejen dotčené soudkyně, ale i všech ostatních soudců obecných soudů v ČR, dokonce i soudců Ústavního soudu. Stěžovatel proto vznesl v ústavní stížnosti i námitku vyloučení všech soudců Ústavního soudu z projednávání své věci.

Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele neexistuje v ČR soudce, který by byl při rozhodování stěžovatelovy věci skutečně nestranný a nezávislý, se stěžovatel domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie. Stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu. Stěžovatel se proto domnívá, že tato otázka ještě vyřešena ESD nebyla. Proto navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě EU? Je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?

Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v případě, že ESD nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, přijal nález, kterým napadené usnesení Krajského soudu v Praze zruší.

Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Lze konstatovat, že s výjimkou námitky vůči JUDr. Pavlu Rychetskému se jedná o ryze obecně pojatou námitku. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o námitce soudců, projednávajících konkrétní ústavní stížnost (v daném případě členové II. senátu Ústavního soudu), jsou podle § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), povoláni jiní soudci Ústavního soudu (v daném případě podle § 8 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, č. j. Org. 1/06, členové I. senátu Ústavního soudu), jejichž podjatost je stěžovatelem rovněž namítána, a protože o totožně pojaté námitce podjatosti ve vztahu soudcům II. senátu Ústavního soudu bylo již opakovaně rozhodováno s negativním výsledkem (např. sp. zn. II. ÚS 642/05 a sp. zn. II. ÚS 72/06), se Ústavní soud nyní vznesenou námitkou již nezabýval. Další rozhodování o této námitce podjatosti by totiž nemohlo být ničím jiným než formalismem, který je podstatě řízení před Ústavním soudem i podstatě ústavně zaručených práv a svobod velmi vzdálen. Jako obiter dictum lze konstatovat, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a tedy i mimo jejich vztah s Ministerstvem spravedlnosti. To se projevuje zejména tím, že soudci Ústavního soudu vůbec nepodléhají pravomocem ministra spravedlnosti, které jsou vůči soudcům obecných soudů v určité míře vymezeny zákonem o soudech a soudcích, jak poukazuje stěžovatel.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení či subjektivních pocitech soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, za tyto skutečnosti považuje způsob, jakým představitelé moci výkonné komentují rozhodování soudů o návrzích stěžovatele a jakým do řízení ingeruje Ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem.

Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06, nebo ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06) uvedl, že tyto aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy, anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné.

To platí tím spíše o aktivitách Ministerstva spravedlnosti, jež popisuje stěžovatel v ústavní stížnosti, dle níž ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Ústavnímu soudu je tento postup znám z jiných případů téhož stěžovatele, v nichž byl dokumentován ve vztahu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Stěžovatel nijak nedokládá, že k témuž postupu došlo i ve vztahu ke Krajskému soudu v Praze, pouze jej prezumuje na podkladě sdělení předsedkyně tohoto soudu. Pokud tedy postupovalo ministerstvo shodně i ve vztahu ke Krajskému soudu v Praze, jde tato povinnost uložená ministerstvem podle přesvědčení Ústavního soudu nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní.

Tyto aktivity výkonné moci však ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost shora uvedené soudkyně JUDr. Homolové, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález, sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy nad stěžovatelem zmíněnou mediální kampaň dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců. Vzhledem k uvedenému soud tedy dále ani nezkoumal, zda k výše popisovaným aktivitám Ministerstva spravedlnosti v tomto konkrétním případě skutečně došlo.

Ústavní soud se též neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle něhož obecný soud v napadeném usnesení vycházel pouze z vyjádření dotčených soudců ke své nepodjatosti. Naopak, soud vyložil aplikovaná ustanovení, týkající se vyloučení soudce z důvodu podjatosti, která dal do souvislosti jednak s vyjádřením dotčené soudkyně a obsahem spisu a zohlednil též závěry Ústavního soudu k možnostem zásahu výkonné a zákonodárné moci na nezávislost a nestrannost soudců. Takové odůvodnění rozhodnutí nevybočuje jakkoli z mezí ústavnosti.

Jde-li o návrh stěžovatele stran postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru, nemohl Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, a to z následujících důvodů.

Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat.

Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.

Především je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU [čl. 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný.

Ústavní soud k tomu dále uvádí, že není ani v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (tedy nikoliv skrze výklad čl. 6 Smlouvy o EU).

S ohledem na to Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.

V napadeném usnesení Krajského soudu v Praze pak neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2006

StanislavBalík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru