Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 340/03Usnesení ÚS ze dne 09.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.340.03
Datum podání23.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 340/03 ze dne 9. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) K. K., 2) M. K., zastoupených advokátem Mgr. B. P., Ao ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 8. 1999, čj. 12 C 822/96-86, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2002, čj. 23 C 417/95-169, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2002, čj. 21 Co 183/2002-178, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2002, čj. 21 Co 183/2002-180, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavnímu soudu došel dne 23. 6. 2003, domáhali zrušení rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a občanského soudního řádu.

Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě zamítl rozsudkem ze dne 17. 8. 1999, čj. 12 C 822/96-86, návrh J. M., R. M., M. V. a F. R., podaný proti odpůrcům A. D., a L. N., jímž se navrhovatelé domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitostí - parcel v k.ú. Suchohrdly u Znojma. Zamítl i návrh na uložení povinnosti odpůrci Lukáši Nechvátalovi vydat uvedené nemovitosti navrhovateli Janu Mlejnkovi. Navrhovatelům stanovil povinnost nahradit odpůrcům náklady řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2002, čj. 23 C 417/95-169, o povinnosti navrhovatelů nahradit žalovanému Lukáši Nechvátalovi náklady řízení ve výši 35.100,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. O odvolání navrhovatelů rozhodoval Městský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 3. 6. 2002, čj. 21 Co 183/2002-178, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2002, čj. 21 Co 183/2002-180, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výši přiznaných nákladů řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 29.250,- Kč, splatnou k rukám právního zástupce žalovaného. V ostatním rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a navrhovatelům uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 450,- Kč.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny zákonné náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Vyšel z toho, že navrhovatelé napadají rozhodnutí vydaná ve dvou vzájemně nezávislých občanskoprávních řízeních (první řízení o určovací žalobě bylo vedeno u Okresního soudu ve Znojmě, druhé řízení o splnění povinnosti bylo vedeno v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 4 a ve druhém stupni u Městského soudu v Praze). Ústavní soud se nejdříve zabýval napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je stěžovatelem fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatelé napadají rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, jenž byl vydán v občanskoprávním řízení, v němž na straně navrhovatelů vystupovali J. M., R. M., M. V. a F. R., a na straně odpůrců A. D. a L. N. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem napadeného řízení. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo rozhodnuto o právech fyzické nebo právnické osoby, přestože účastníkem daného řízení nebyla. V takovém případě by pravomocné rozhodnutí ve vztahu k této osobě představovalo "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (srov. Pl. ÚS 30/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 22).

Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu i z ústavní stížnosti, nebyli navrhovatelé ve věci projednávané před Okresním soudem ve Znojmě účastníky ani vedlejšími účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek, který nyní navrhují zrušit. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda napadeným rozsudkem vydaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem mohlo být zasaženo do jejich základních práv a svobod. Sami navrhovatelé netvrdí, že jsou vlastníky uvedených nemovitostí. Naopak vyslovují názor, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví rodiny M., a namítají, že měli být k této okolnosti vyslechnuti jako svědkové. Z obsahu jejich ústavní stížnosti lze tedy spíše dovodit, že porušení svých ústavních práv spatřují v tom, že nemohou nadále předmětné nemovitosti užívat a že do nich v dobré víře investovali finanční prostředky a vlastní práci. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí o určení vlastnictví s jejich případnými nároky nesouvisí. Navrhovatelé se svých tvrzených práv měli domáhat samostatnou žalobou a z ústavní stížnosti je ostatně patrné, že této možnosti také využili. Ústavní soud tudíž konstatuje, že napadené rozhodnutí nebylo způsobilé porušit žádné z ústavně garantovaných práv navrhovatelů. Navrhovatelé tak nejsou k podání ústavní stížnosti aktivně legitimováni. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud již nezabýval dalšími procesními podmínkami, tj. otázkou přípustnosti ústavní stížnosti podané toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně či otázkou lhůty k podání ústavní stížnosti.

Pokud se týká dalších napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, byly vydány v řízení, v němž navrhovatelé vystupovali jako účastníci řízení na straně žalobců. Jejich návrh je v této části přípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dále zkoumal, zda navrhovatelé dodrželi lhůtu k podání ústavní stížnosti. Vyšel z jejich tvrzení, že napadená usnesení Městského soudu v Praze (čj. 21 Co 183/2002-178 a čj. 21 Co 183/2002-180) byla jejich právnímu zástupci doručena dne 9. 7. 2002. O doručení napadených usnesení nevznikají pochybnosti, neboť navrhovatelé proti nim brojí opakovaně. Jejich první návrh Ústavní soud odmítl pro vady svým usnesením ze dne 11. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 585/02.

Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Posledním prostředkem na ochranu práva navrhovatelů bylo jejich odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 označenému v záhlaví. Městský soud v Praze o něm rozhodl napadeným usnesením ze dne 3. 6. 2002 ve znění usnesení ze dne 24. 6. 2002, jež bylo navrhovatelům doručeno dne 9. 7. 2002. Pokud navrhovatelé podali nyní projednávaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dne 20. 6. 2003, učinili tak po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty.

Navrhovatelé se bez bližšího zdůvodnění dovolávají postupu podle ustanovení 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dané ustanovení je však třeba vykládat pouze ve vztahu k § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že umožňuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž délku a běh upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavnímusoudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 9. července 2003JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru