Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3394/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3394.17.1
Datum podání31.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 236, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3394/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace pro výstavbu penzionů pro seniory, s komplexními službami, se sídlem Dolnokrčská 2035/17, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem U Havlíčkových sadů 7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 3102/2017-142, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 22 Co 445/2016-132, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2017 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje dosavadní průběh řízení a namítá, že jí přiznané odškodnění za průtahy v řízení jsou neproporcionální délce a závažnosti průtahů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatelka "přestože by se z názvu dalo dovozovat, že přispívá i finančně na výstavbu penzionů, toto standardně nečiní, zaměřuje se na verbální upozorňování na špatnou situaci seniorů a jejich nenaplněné potřeby". Tato část rozhodnutí je dle stěžovatelky dokladem svévole v postupu soudů v klíčové části odůvodnění, která měla materiální význam pro rozhodnutí o výši náhrady škody, a současně jde o úvahu nelogickou, nesrozumitelnou, nepřezkoumatelnou, učiněnou v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu. Stěžovatelka uvádí, že řádně a explicitně namítla v dovolání mnohočetné porušení práva na spravedlivý proces v řízení u prvostupňového a druhostupňového soudu, Nejvyšší soud proto pochybil, když její dovolání odmítl a předloženou argumentací se věcně nezabýval.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 7 C 36/2015-103, uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovatelce částku 76 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 85 500 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 22 Co 445/2016-132, připustil změnu žaloby, kdy stěžovatelka žádala, aby jí žalovaná zaplatila dalších 28 000 Kč (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 150 Kč a žalobu zamítl v části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 168 850 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

4. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky v části směřující proti usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.

6. V dané věci stěžovatelka brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání neprojednal věcně, ale odmítl je pro existenci vad, neboť dovolatelka nevylíčila dovolací důvod, resp. neuvedla kritéria přípustnosti dovolání. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

7. Jestliže tedy stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se měl jejím dovoláním meritorně zabývat, Ústavní soud musí dovolacímu soudu přisvědčit v tom, že tak činit nemohl, neboť z obsahu dovolání, které je připojeno k ústavní stížnosti, skutečně není zřejmé, jakou právní otázkou se měl dovolací soud na základě dovolání stěžovatelky zabývat. Podstatný prostor věnuje stěžovatelka ve svém dovolání otázkám procesního charakteru, zejména nedostatku odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká přiznání aktivní způsobilosti účastníkům řízení, jejichž účastenství je vyloučeno zákonem, a namítá nesprávné hodnocení důkazů a nepřiměřené snížení jí přiznaných nároků. Značnou část dovolání představuje prezentace činnosti stěžovatelky na poli péče o seniory a předkládání závěrů o stárnutí populace a problémů s tím souvisejících. Za této situace nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že dovolání jako vadné odmítl, neboť v jeho postupu a rozhodnutí nelze shledat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Stěžovatelkou uplatněná stížnostní argumentace, založená na poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, tedy nemůže obstát.

8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v souladu se svou judikaturou do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných § 31a odst. 3 zákona 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ve věci samé odmítl, protože stěžovatelka řádně nespecifikovala, které z kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) považuje za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a to proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měla stěžovatelka k dispozici, je třeba na dovolání stěžovatelky (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Za dané situace nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu považovat za přípustnou.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 3102/2017-142 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 22 Co 445/2016-132, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru