Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3388/11 #1Nález ÚS ze dne 15.05.2012K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
Náklady řízení
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/65 SbNU 431
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3388.11.1
Datum vyhlášení23.05.2012
Datum podání10.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 31a

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 142 odst.3, § 136, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup závisí na volné úvaze soudu; obecně tedy splňuje podmínky aplikace § 136 o. s. ř. Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují a nepřiznají účastníkovi, kterému se podařilo prokázat základ nároku, náhradu nákladů řízení s tím, že mu přiznaly jen část požadované částky, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky H. V. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. května 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 29 Co 185/2009-55 ve výroku I. v části potvrzující výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II., a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala po ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč z důvodu průtahů a nepřiměřené délky řízení. Soud její žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 45 000 Kč (výrok I.). Ve zbývající části pak žalobu zamítl (výrok II.) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily předpoklady odpovědnosti státu za škodu v rozporu s judikaturou ESLP, nevyčíslily procentuálně úpravu částky přiměřeného zadostiučinění; navíc jí nepřiznaly náhradu nákladů řízení a výrok odůvodnily § 142 odst. 2 o. s. ř., místo aby v situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na volné úvaze soudu, aplikovaly ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná pouze zčásti. Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, Ústavní soud v daném případě neshledal žádná extrémní pochybení, která by jej opravňovala ke kasačnímu zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, správně posoudily předpoklady odpovědnosti státu za nemateriální újmu a svá rozhodnutí také řádně odůvodnily. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce pouze v tom ohledu, že obecné soudy v napadených rozhodnutích „nevyčíslily procentuálně úpravu částky přiměřeného zadostiučinění“, tedy že v nich výslovně neuvedly její výpočet, avšak tato skutečnost v daném případě nebyla způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud musel naopak přisvědčit námitce stěžovatelky v otázce náhrady nákladů řízení, neboť postup obvodního i městského soudu, které aplikovaly § 142 odst. 2 o. s. ř., byl v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti proto odkázal na závěry formulované v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09, kde se Ústavní soud zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve sporech o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a které plně dopadají i na tuto projednávanou věc. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup závisí na volné úvaze soudu, a obecně tedy splňuje podmínky aplikace § 136 o. s. ř. Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují a nepřiznají účastníkovi, kterému se podařilo prokázat základ nároku, náhradu nákladů řízení s tím, že mu přiznaly jen část požadované částky, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud rozsudek městského soudu ve výroku I. v části potvrzující výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II. zrušil; ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012

N 104/65 SbNU 431

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 15. května 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 ve věci ústavní stížnosti H. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2008 č. j. 22 C 140/2008-32 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 29 Co 185/2009-55, jimiž bylo částečně vyhověno stěžovatelčině žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění státem za průtahy v řízení, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 1521/2010-72, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 29 Co 185/2009-55 se ruší ve výroku I v části potvrzující výrok III rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů ve věci žaloby o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníku přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč na základě průtahů a nepřiměřené délky řízení. Soud napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce částku 45 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající části pak žalobu zamítl (výrok II) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (výrok I) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, jež Nejvyšší soud shora citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

Stěžovatelka, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, vytýká obecným soudům, že ve svých rozhodnutích nesprávně a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, posoudily předpoklady odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", v citacích judikatury Nejvyššího soudu pak "OdpŠk"). Při správné aplikaci ustanovení § 33a odst. 1 citovaného zákona (správně patrně: § 31a) soudy musí poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta ESLP, a s přihlédnutím ke kritériím, která tento soud považuje za významná. V projednávané věci obecné soudy nevyhodnotily a nevyčíslily procentuálně úpravu částky přiměřeného zadostiučinění a nesprávně zohlednily okolnosti daného případu, což v konečném důsledku vyústilo v nesprávnou aplikaci § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ve všech napadených rozhodnutích totiž soudy pouze konstatují, že v daném případě je přiměřenou částka 45 000 Kč, aniž by jakkoli blíže specifikovaly, jakým způsobem k ní dospěly. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jen potvrdil, odkázal na jeho odůvodnění a Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by se blíže zabýval konkretizací přiznané částky. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelky měly obecné soudy porušit i tím, že jí nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení a výrok odůvodnily § 142 odst. 2 o. s. ř., místo aby v situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na volné úvaze soudu, aplikovaly ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který zdůraznil, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy sama stěžovatelka zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. při podání dovolání vůbec netvrdila. Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti stěžovatelka pouze vytýká, že nesprávně posoudil předpoklady odpovědnosti vedlejšího účastníka za stěžovatelkou utrpěnou újmu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., aniž by uvedla, v čem by měla tvrzená nesprávnost spočívat, a že se ztotožnil s odškodněním této újmy zadostiučiněním v částce 45 000 Kč. Nejvyšší soud považuje námitky za bezpředmětné, míjející se s podstatou napadeného usnesení v situaci, kdy stěžovatelka formulací dovolacích důvodů neumožnila věcný přezkum rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se domnívá, že důvody svého rozhodnutí dostatečně zřejmě osvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, nebyla jím tedy porušena stěžovatelčina základní práva. Ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí tedy není důvodná, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost, pokud ji neodmítne, zamítl.

Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost s odvoláním na vlastní napadené rozhodnutí i napadené rozhodnutí dovolacího soudu za nedůvodnou.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 11. 2008.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud vyzval stěžovatelku, aby sdělila, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Zároveň ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. To se také v posuzované věci stalo. Ostatní účastníci souhlas připojili ke svému vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud proto od ústního jednání upustil.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů o výši přiznaného zadostiučinění, k níž soudy dospěly na základě dle jejího názoru nesprávné aplikace podústavního práva, konkrétně pak ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., jakož i s výroky soudů prvního a druhého stupně o nákladech řízení.

Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003, N 136/31 SbNU 205; aj.).

Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, Ústavní soud v daném případě taková extrémní pochybení, která by jej opravňovala k zásahu, neshledal.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na něž aplikovaly právní normu způsobem, v němž nelze spatřovat projev svévole. Soud prvního stupně se pro účely stanovení výše přiměřeného zadostiučinění detailně zabýval jednotlivými hodnotícími kritérii předvídanými v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., která též řádně promítl do svých závěrů. Jeho rozhodnutí se opírá o judikaturu ESLP a je logicky a srozumitelně odůvodněno. Ústavnímu soudu ostatně nepřísluší, jak konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

Pokud stěžovatelka obecným soudům vytýká, že posoudily předpoklady odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě v rozporu s judikaturou ESLP, vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nutno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá opak. Soud při určování výše přiměřeného zadostiučinění zjevně tuto judikaturu reflektoval, zejména když se zabýval přiměřeností požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 500 000 Kč s ohledem na případy, v nichž jsou ESLP přiznávány obdobné částky. Z jeho úvah popsaných v napadeném rozsudku je též patrno, že výše přiznané částky v daném případě se odvíjí od požadavků ESLP na rozsah poskytnutého zadostiučinění (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004 ve věci Apicella proti Itálii č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 v téže věci, odst. 66, zmiňované též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), je-li přiznáváno vnitrostátními soudy, které soud při svém rozhodování zjevně vážil. V podrobnostech proto Ústavní soud na tuto část odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje (str. 6) a pouze pro úplnost doplňuje, že otázkou rozsahu nápravy poskytované na vnitrostátní úrovni vzhledem k požadavkům ESLP se Ústavní soud podrobně zabýval v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10, na jehož závěry též odkazuje.

Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom ohledu, že obecné soudy v napadených rozhodnutích "nevyčíslily procentuálně úpravu částky přiměřeného zadostiučinění", tedy že v nich výslovně neuvádějí její výpočet. Tato skutečnost však v daném případě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny. Podstatné totiž z ústavněprávního pohledu je, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, jakými kritérii se soud při stanovení výše odškodnění řídil, že tato kritéria přijatelně zhodnotil a na základě jakých úvah k částce ve výši 45 000 Kč dospěl. K této námitce lze poznamenat, že napadené rozsudky soudů prvního a druhého stupně byly vydány ještě předtím, než Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 v zájmu zajištění jednoty rozhodování "poskytl konkrétnější návod, jak při stanovení výše odškodnění podle § 31a odst. 3 OdpŠk postupovat", a vyslovil požadavek, "aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění". Obecným soudům proto nelze vytýkat, že jejich rozhodnutí v detailech uvedeným požadavkům neodpovídá. K doplnění pak Ústavní soud připomíná i již zmiňovaný nález, v němž Ústavní soud vyjádřil k uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu následující stanovisko: "... pokud Nejvyšší soud stanovil v citovaném rozsudku základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud".

K poznámce stěžovatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil tak, že pro stručnost odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění tohoto rozsudku, nezbývá než shodně s dovolacím soudem uvést, že odvolací soud tímto způsobem učinil úvahy soudu prvního stupně součástí rozhodnutí svého. Odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze považovat za dostačující, neboť na tato rozhodnutí i na řízení před těmito soudy je v souladu s judikaturou Ústavního soudu potřeba nahlížet jako na jeden celek a zvažovat, zda jako takový byl spravedlivý.

K usnesení dovolacího soudu lze jen pro úplnost poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud zásadně nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložila, přičemž důvody, které jej vedly k tomuto závěru, srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného usnesení spolu s vlastní judikaturou, o niž je opřel. Z ústavněprávního pohledu proto i toto rozhodnutí obstojí a lze na něj odkázat, stejně jako i na výše uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti.

Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů ve věci samé tedy lze uzavřít, že obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a své závěry náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy v tomto případě neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.

Ústavní soud však musel přisvědčit stěžovatelce v námitce týkající se otázky náhrady nákladů řízení, neboť postup Obvodního soudu pro Prahu 2 i Městského soudu v Praze, jímž byl aplikován § 142 odst. 2 o. s. ř., je v rozporu s jeho judikaturou.

V nálezu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) se Ústavnísoud zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve sporech o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl v něm k závěru, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup závisí na volné úvaze soudu, a obecně tedy splňuje podmínky aplikace § 136 o. s. ř. Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují a nepřiznají účastníkovi, kterému se podařilo prokázat základ nároku, náhradu nákladů řízení s tím, že mu přiznaly jen část požadované částky, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Uvedené závěry se uplatní i v projednávané věci, a Ústavnísoud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Návrhu stěžovatelky na zrušení rozsudku prvního stupně pak z důvodu procesní ekonomie a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů nevyhověl.

Tvrzení, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 37 odst. 2 Listiny zaručující právo každého na právní pomoc v řízení před orgány veřejné moci od jeho počátku, stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizuje a ani Ústavnísoud jeho porušení v předmětném řízení neshledal.

Ve zbytku tedy Ústavnísoud ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) a ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru