Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3386/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprocesní postup
žaloba/náležitosti
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3386.15.1
Datum podání19.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 42, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3386/15 ze dne 23. 8. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem sídlem Třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 30 Cdo 2825/2015-64, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2015 č. j. 22 Co 26/2015-33 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2014 č. j. 16 C 123/2014-11, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a JUDr. Ludmily Říhové, Mgr. Dagmar Javůrkové a JUDr. Karla Podmoly, soudců Vrchního soudu v Praze, nám. Hrdinů 1300/11, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 6, čl. 10 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. října 2014 č. j. 16 C 123/2014-11, odmítl žalobu stěžovatele na ochranu osobnosti, jíž se stěžovatel domáhal proti vedlejším účastníkům přisouzení omluvy a současně vůči každému z vedlejších účastníků zaplacení částky 1 500 000 Kč. Obvodní soud žalobu s odkazem na ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť žalobce i přes výzvu soudu v žalobním návrhu náležitě neupřesnil rozhodující skutečnosti, které by vyjasnily, čeho se měli žalovaní dopustit, takže důvodem odmítnutí byla neprojednatelnost návrhu. Stěžovatel toto usnesení obvodního soudu napadl odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Dovolání stěžovatele však dle dovolacího soudu nesplňovalo náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tuto vadu žalobce včas neodstranil. Dovolání dle odůvodnění Nejvyššího soudu neobsahovalo relevantní údaje o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považoval za splněné. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

II. Námitky stěžovatele

3. Stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou k obvodnímu soudu domáhal proti vedlejším účastníkům omluvy a peněžitého odškodnění za nemajetkovou újmu, jež mu byla ze strany vedlejších účastníků způsobena tím, že tito postupovali v jiných soudních řízeních, jichž byl stěžovatel účastníkem, záměrně v rozporu se zákonem, přičemž v příčinné souvislosti s tímto jejich jednáním došlo u stěžovatele k závažnému zhoršení jeho zdravotního stavu, rozvoji psychických depresivních poruch a doprovodných fyzických obtíží, což stěžovatel dokládá mimo jiné lékařskými zprávami, a utrpěla tím i jeho čest a dobrá pověst. Stěžovatel klade vedlejším účastníkům za vinu, že jeho celková důstojnost byla v důsledku jejich protiprávního jednání snížena až "na samé dno" a přiměla stěžovatele až k pokusu o sebevraždu. K tomu stěžovatel dokládá jako důkaz lékařskou zprávu z psychiatrického oddělení Nemocnice Pardubického kraje ze dne 18. 12. 2015 a lékařskou zprávu z ortopedické ambulance MUDr. Jana Petery ze dne 15. 12. 2015.

4. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud namísto věcného projednání jeho žaloby jej toliko vyzval k odstranění vad. Stěžovatel vady odstranil, nicméně obvodní soud i přesto setrval na názoru, že jeho žalobu neprojedná pro její "skutkovou bezobsažnost" a "nepřezkoumatelnost tvrzení". Posléze se ani soud odvolací ani soud dovolací materiálně obsahem jeho žaloby nezabývaly. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení všech jeho v bodě 1 tohoto usnesení uvedených základních práv již rozhodnutím obvodního soudu, přičemž rozhodnutí vydaná v navazujících řízeních stěžovatel vnímá jako protiústavní tím, že jimi nedošlo k nápravě porušení jeho základních práv založeného již rozhodnutím obvodního soudu. Stěžovatel trvá na tom, že jeho žaloba podaná k obvodnímu soudu naplňovala všechny náležitosti podání dle § 42 o. s. ř. Navíc obvodní soud stěžovatelovu žalobu odmítl z důvodu, který zákon v taxativním výčtu důvodů pro odmítnutí nepřipouští, a rozhodl tedy v rozporu se zákonem.

5. Stěžovatel rovněž uvádí, že se zaměřuje na vylíčení důvodů protiústavnosti toliko napadeného rozhodnutí obvodního soudu, přičemž napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu "vnímá jako protiústavní tím, že jimi nedošlo k nápravě poruchy jeho základních práv" založené již uvedeným rozhodnutím obvodního soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 11. 2015, neobsahovala však všechny náležitosti, které zákon pro ústavní stížnost stanoví, tudíž byl stěžovatel vyzván k odstranění vad a doplnění svého podání. Ve lhůtě stanovené tímto přípisem stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil a opravil.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá zejména to, že se obecné soudy meritorně nezabývaly jeho žalobou na ochranu osobnosti, a posoudily ji toliko z hlediska procesních vad, na základě kterých byla žaloba odmítnuta nejprve obvodním soudem a posléze bylo toto rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno i soudem odvolacím a dovolacím. V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, neboť dle stěžovatele jeho podání k obvodnímu soudu naplňovalo všechny náležitosti zákonem požadované. Stěžovatel se tak nemohl domoci svých nároků vůči vedlejším účastníkům, soudcům Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud však připomíná, že není další instancí obecných soudů, nýbrž toliko specializovaným orgánem, jehož úlohou je přezkum napadených rozhodnutí z hlediska jejich ústavněprávní konformity. Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby jako další soudní instance přezkoumával, zda měla být žaloba stěžovatele podaná k obvodnímu soudu projednána věcně, anebo zda měla být odmítnuta pro formální nedostatky.

11. Obvodní soud a městský soud v odůvodnění napadených usnesení uvádějí, že tvrzení stěžovatele v žalobě k soudu prvního stupně byla pouze obecného charakteru a nebylo možno z nich dovodit, čeho konkrétně se měli vedlejší účastníci dopustit, když stěžovatel v žalobě uvedl pouze to, že vedlejší účastníci věděli, že porušují zákony České republiky a nic proti tomu neudělali. K řádné výzvě soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce doplnil opět pouze obecně, že povinností státních úředníků včetně soudců je chránit zákony a nikoliv chránit bohaté zloděje, jako je MUDr. Bartheldiová. Vedlejší účastníci údajně věděli, že MUDr. Bartheldiová okrádá stěžovatele, který je invalidní, a neudělali nic, aby byl ochráněn zákon a aby invalida mohl v klidu dodržovat léčebný režim. Stěžovatel ale nijak nevysvětlil, jak souvisí údajná trestná činnost MUDr. Bartheldiové s vedlejšími účastníky a čeho se měli vedlejší účastníci konkrétně dopustit. Úkolem obecných soudů v civilním soudnictví není z toliko obecných tvrzení navrhovatele dovozovat, čeho se žalobce vlastně domáhá a v čem spatřuje porušení svých práv. Pokud navrhovatel po řádné výzvě, která byla obvodním soudem vůči stěžovateli uplatněna, své podání v souladu s pokyny soudu nedoplnil, nezbývalo obvodnímu soudu nic jiného, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout.

12. Stěžovatel ústavní stížností napadá i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby nenaplňujícího náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., z ústavněprávních hledisek obstojí.

13. Ústavní soud tak po prostudování napadených rozhodnutí tato hodnotí jako ústavně konformní.

14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s napadenými rozhodnutími, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru