Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3381/10 #1Nález ÚS ze dne 03.08.2011Interpretace závazku vyplývajícího ze smlouvy obsahující ujednání o „přímé“ vykonatelnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Výkon rozhodnutí
lhůta
dohoda
neplatnost
osoba/povinná
Narovnání
vykonatelnost
právní úkon/neurčitý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/62 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3381.10.1
Datum vyhlášení17.08.2011
Datum podání30.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

358/1992 Sb., § 71b

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 37


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


I v těch případech, kdy součástí smlouvy jako právního úkonu je ujednání o „přímé“ vykonatelnosti, má při posuzování obsahu smlouvy přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Opačný postup soudu představuje rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. M. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 8. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-38 ze dne 23. srpna 2010 pro rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.

Narativní část

Stěžovatel se domáhal výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného na základě notářského zápisu, který obsahoval dohodu o uznání dluhu vedlejším účastníkem řízení a svolení k přímé vykonatelnosti. Soud prvního stupně návrhu vyhověl. Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka řízení návrh zamítnul. Důvodem byla neurčitost smluvního ujednání o lhůtě k plnění vyjádřená slovy "do 24 kalendářních měsíců ode dne podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006", přičemž v notářském zápise nebyl údaj o tom, kdy mělo dojít k podpisu dohody o narovnání. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Podle názoru stěžovatele bylo již z jazykového výkladu zřejmé, že dohoda o narovnání byla uzavřena právě 21. prosince 2006.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž již uvedl, že “právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem a z principu smluvní volnosti“ (viz i pozdější nález sp. zn. I. ÚS 331/98). S tím souvisí interpretační pravidlo, podle kterého má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.

V projednávané věci se Ústavní soud zabýval interpretací obsahu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který byl sepsán dne 21. prosince 2006. Počátek běhu lhůty byl určen dnem podpisu Dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006, přičemž téhož dne byl rovněž vypracován a podepsán notářský zápis zakládající přímou vykonatelnost. Je-li na dvojstranném či vícestranném právním úkonu vyznačen den, pak se tím nemůže rozumět nic jiného než ten den, kdy s ním všichni účastníci vyjádřili souhlas, tedy kdy byl právní úkon uzavřen. Ani vedlejší účastník řízení evidentně neměl pochybnosti o určitosti ujednání dohody o narovnání, když na jejím základě částečně plnil stěžovateli. Rovněž Ústavní soud nesdílel pochybnosti odvolacího soudu o určitosti ujednání lhůty k plnění.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud napadeným usnesením porušil čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011

N 138/62 SbNU 167

Interpretace závazku vyplývajícího ze smlouvy obsahující ujednání o „přímé“ vykonatelnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 3381/10 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-38 ze dne 23. srpna 2010, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelův návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem byl zamítnut, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a B. S. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-38 ze dne 23. srpna 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. listopadu 2010 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo k odvolání vedlejšího účastníka řízení, tam povinného, změněno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 28 E 78/2010-15 ze dne 4. června 2010 tak, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem byl zamítnut. Stěžovatel namítá, že jím došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel rekapituluje, že návrh na výkon rozhodnutí podal na základě notářského zápisu sepsaného notářkou Mgr. Z. G. dne 21. prosince 2006, který obsahoval dohodu o uznání dluhu vedlejším účastníkem řízení a svolení k přímé vykonatelnosti. Tomuto návrhu soud prvního stupně vyhověl a odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zamítnul. V souladu s poučením obsaženým v napadeném rozhodnutí podal v této věci dovolání, ačkoliv s ohledem na to, že zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo s účinností od 1. července 2009 změněno ustanovení § 238a občanského soudního řádu, nejspíše dovolání přípustné není. Proto souběžně podal i ústavní stížnost.

3. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s důvodem zamítnutí návrhu, kterým je podle závěru odvolacího soudu neurčitost smluvního ujednání o lhůtě k plnění vyjádřené slovy "do 24 kalendářních měsíců ode dne podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006". Stěžovatel poukazuje na názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157)], podle něhož je prioritním při posuzování obsahu soukromoprávní smlouvy takový výklad, který dovozuje její platnost. Podle názoru stěžovatele je smysl příslušného ustanovení zřejmý již z jazykového výkladu, tedy že dohoda o narovnání byla uzavřena právě 21. prosince 2006, kdy počala běžet pariční lhůta pro plnění. Případné pochybnosti musí být nepochybně odstraněny s přihlédnutím k vůli účastníků smlouvy. Shledání neurčitosti v rozdílu mezi pojmy "uzavření" a "podpis" považuje stěžovatel za přepjatý formalismus, který je podle právního názoru obsaženého např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) rozporný s právem na spravedlivý proces. Má za to, že byl v legitimním očekávání, že dojde k rozmnožení jeho majetku prostřednictvím nařízeného výkonu rozhodnutí. Bylo tedy zasaženo do jeho majetkových práv.

II.

Shrnutí vyjádření ostatních účastníků řízení

4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 4. května 2011 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a odkázal na skutkové závěry a právní zdůvodnění obsažené v napadeném usnesení ze dne 23. srpna 2010.

6. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele buď odmítl, nebo zamítl. Uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně neurčitosti lhůty k plnění, tak jak je vyložen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je správný. Notářský zápis, který je v dané věci exekučním titulem podle jeho názoru neobsahuje termín, kdy lze závazek, k jehož vykonatelnosti svoluje, poprvé vykonat, neboť je vyjádřen pouze odkazem na den podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006, která není v notářském zápise blíže specifikována a ani k zápisu nebyla připojena jako jeho součást. Odvolává se na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 12/2003 ze dne 18. března 2004, ve kterém je rozvedeno, jaké náležitosti musí mít notářský zápis, je-li exekučním titulem. V další části vyjádření se vedlejší účastník zabývá dalšími spory stěžovatele s vedlejším účastníkem a jeho manželkou, které s předmětem tohoto řízení nesouvisí, a proto se jimi Ústavní soud nezabývá.

III.

Skutková východiska

7. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 28 E 78/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

8. Návrhem doručeným dne 30. dubna 2010 se stěžovatel domáhal výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného. Návrh byl opřen o notářský zápis Mgr. Z. G., notářky v Přerově, sp. zn. NZ 447/2006 ze dne 21. prosince 2006. Z uvedeného notářského zápisu jednak vyplývá, že jím obchodní společnost SIBO, spol. s r. o., prohlásila za nesporný svůj závazek vůči stěžovateli ve výši 5 750 000 Kč. Dále, že k tomuto závazku přistoupili jako (další) dlužníci vedlejší účastník řízení a Ing. H. S. (tehdejší jednatelé a společníci uvedené obchodní společnosti, jak vyplývá z webové aplikace Ministerstva spravedlnosti). Dále se všichni dlužníci zavázali stěžovateli z titulu "dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006" zaplatit dlužnou částku na jeho bankovní účet ve čtyřech specifikovaných splátkách, a to do patnácti, resp. osmnácti, jedenadvaceti a čtyřiadvaceti kalendářních měsíců "po podpisu dohody o narovnání" pod ztrátou výhody splátek. Konečně všichni dlužníci svolili k tomu, aby byl notářský zápis titulem pro výkon rozhodnutí. Tento notářský zápis byl sepsán a všemi účastníky podepsán dne 21. prosince 2006, jak již bylo uvedeno výše. Stěžovatel v návrhu uvedl, že byla zaplacena jen první splátka, která byla splatná dne 21. března 2008, a ostatní splátky nikoliv. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. června 2010 bylo návrhu stěžovatele zcela vyhověno.

9. K odvolání vedlejšího účastníka řízení bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že byl návrh stěžovatele zamítnut. Odvolací soud s poukazem na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3989/2007 ze dne 16. prosince 2009 vyšel z toho, že práva a jim odpovídající povinnosti musí být ve vykonatelném titulu určeny přesným a nepochybným způsobem, přičemž při absenci skutečnosti rozhodné pro určení materiální vykonatelnosti rozhodnutí soud nemůže tuto okolnost doplňovat či zjišťovat dokazováním. Dospěl k závěru, že v daném případě je v notářském zápise lhůta k plnění neurčitá s ohledem na to, že v něm není údaj o tom, kdy mělo dojít k podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006. Dohoda o narovnání přitom nebyla stěžovatelem předložena a nelze předpokládat, že k jejímu podpisu došlo v den, kdy byla vyhotovena. Nelze tedy vyvodit, že je povinný v prodlení s plněním závazku.

10. Usnesení odvolacího soudu obsahuje poučení, že je proti němu přípustné dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. S ohledem na toto poučení podal stěžovatel dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4716/2010 ze dne 15. prosince 2010.

IV.

Závěry

11. Ústavní soud úvodem konstatuje, že ústavní stížnost po doplnění ze dne 10. prosince 2010 splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, včetně řádného zastoupení stěžovatelky doloženého speciální plnou mocí a byla podána včas ve stanovené lhůtě.

12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

13. S ohledem na uvedené meze rozhodovací činnosti se Ústavní soud v této projednávané věci zabýval pouze důvody, pro které odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na podkladě notářského zápisu se svolením vykonatelnosti zamítl. Přitom respektoval zásadu, že to jsou především obecné soudy, jejichž úkolem je interpretace smluv jako projevu autonomní vůle účastníků soukromoprávních vztahů. Prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu je dán jen tehdy, pokud obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Tak tomu je zejména tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo jsou extrémně formalistické. Jen v takovém případě je možno takové rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [srov. souhrnně nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)]. Na základě takto nastavených kritérií dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

14. V daném případě šlo o interpretaci obsahu notářského zápisu se svolením vykonatelnosti, který byl sepsán dne 21. prosince 2006 notářkou Mgr. Z. G. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 (viz výše) k otázce výkladu smluvních textů vyjádřil takto: "Interpretace smluvních textů je ve své základní podobě do jisté míry srovnatelná s výkladem právních předpisů. Jako společný faktor spojuje výklad smluvních textů a právních předpisů zejména skutečnost, že obojí, tj. právní předpis i smlouva, zakládají právo. V případě smlouvy jde samozřejmě toliko o autonomní normotvorbu, kde původce smluvního textu a adresát práv a povinností z této smlouvy vyplývajících je jedna a táž osoba. Jak v případě výkladu právního předpisu, tak v případě smlouvy rovněž platí, že jazykový výklad představuje ,pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu' (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, str. 399, 407; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.)". K tomu pak ve stejném nálezu uvedl, že "právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 86, str. 233, 241).".¨

15. Na těchto názorech setrvává Ústavnísoud i nyní. Ústavní soud si je vědom toho, že jedna stránka věci je autonomie vůle jako takové a druhá stránka věci je, že v tomto specifickém případě je obsah smlouvy exekučním titulem a v tomto směru nepochybně je namístě klást zvýšené nároky na obsah ujednání tak, aby nebylo pochyb, že přivolení k výkonu rozhodnutí lze vykonat. Ústavní soud ovšem nesdílí pochybnosti odvolacího soudu o určitosti ujednání lhůty k plnění. Počátek běhu lhůty byl v dohodě určen dnem podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006, přičemž téhož dne byl rovněž vypracován a podepsán notářský zápis zakládající přímou vykonatelnost. Je-li na dvojstranném či vícestranném právním úkonu vyznačen den, pak se tím nemůže rozumět nic jiného než den, kdy všichni účastníci právního úkonu s ním vyjádřili souhlas, tedy den, kdy právní úkon byl uzavřen. Jde-li o právní úkon vyjádřený v písemné podobě, musí být souhlas vyjádřen podpisem. U vícestranného právního úkonu může dojít k situaci, že jednotliví jeho účastníci ho podepíší v různých dnech, avšak i za této situace je právní úkon uzavřen až podpisem posledního účastníka a jen tento den je dnem, kdy právní úkon byl tímto podpisem uzavřen. Všechny podpisy, které předcházejí tomuto poslednímu podpisu, nejsou totiž podpisem dohody, ale podpisem návrhu dohody, neboť ta je uzavřena až podpisem posledního účastníka právního úkonu. Proto i kdyby nastal hypotetický případ, že by vícestranný právní úkon byl podepisován jednotlivými jeho účastníky v různých dnech, vždy bude platit, že teprve posledním podpisem je právní úkon uzavřen, a tedy že jde o právní úkon z tohoto dne. Proto formulace "... ode dne podpisu ..." zásadně nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, o jaký den se jedná, pokud je jinak (tím tedy promiscue) používán termín "... dohoda ze dne ...".

16. I v těch případech, kdy součástí právního úkonu - smlouvy - je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy soukromého práva. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny, a proto požívá ochrany ze strany státu. Stát tuto ochranu zajišťuje jednak proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a pokud je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, kterých má být takovým zásahem dosaženo. V daném případě ani vedlejší účastník řízení evidentně neměl před zahájením řízení pochybnosti o určitosti ujednání dohody o narovnání, když na jejím základě částečně stěžovateli dobrovolně plnil.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením porušil čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.

18. Ústavnísoud neshledal, že by ústní jednání mohlo přinést další objasnění věci. A protože s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili všichni účastníci řízení, bylo od ústního jednání upuštěno v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru