Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3379/17 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3379.17.1
Datum podání30.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 219a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3379/17 ze dne 6. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Gründlové, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017 č. j. 28 Cdo 1288/2017-429, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016 č. j. 25 Co 128/2016-387 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. ledna 2016 č. j. 108 C 43/2014-288, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Jana Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 546 322 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Kladně (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování vyhověl žalobě JUDr. Ing. Jana Veselého, správce pozůstalosti po Aleně Veselé, a zavázal stěžovatelku (dále též "žalovaná") povinností zaplatit žalobci žalovanou částku představující doplatek obvyklého nájemného za užívání konkrétně označených pozemků v k. ú. Nová Ves v době od 8. 3. 2012 do 14. 7. 2013.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") přikročil k opakování některých listinných důkazů, vyzval žalobce k doplnění svých tvrzení a poté dospěl k závěru, že skutkový stav dosud nebyl řádně zjištěn, přičemž rozsah dokazování přesahuje možnosti odvolacího soudu. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Dovolání žalobce i žalované Nejvyšší soud odmítl, neboť trpěla vadami, jež nebyly ve lhůtě zákonem stanovené odstraněny a pro něž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. K dovolání žalované Nejvyšší soud uvedl, že nespecifikovala, od které ustálené rozhodovací praxe se mělo řešení právní otázky odvolacím soudem odchylovat, konstatoval, že příslušné pasáže dovolání zjevně nebyly způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná nedostála ani v jiných částech podaných dovolání, a pokud šlo o namítané vady řízení, uvedl, že by k nim mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Nejvyšší soud poznamenal, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo ani tak na řešení kvalifikovaných otázek hmotného či procesního práva, jako na zpochybnění správnosti a úplnosti skutkových zjištění, jež o věci učinil okresní soud, pro jejichž revizi a doplnění je otevřen prostor v dalším řízení po kasaci jeho rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh soudního řízení a jeho výsledky a oponovala skutkovým zjištěním a právním závěrům okresního a krajského soudu učiněných ve věci samé. K odmítavému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka nikterak neargumentovala.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, v části směřující proti usnesení městského soudu a rozsudku okresního soudu je nepřípustná, a to z následujících důvodů.

IV.

Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či snesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 624/16 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Lze dodat, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).

8. Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu, jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadené kasační rozhodnutí tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva, včetně práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí krajského soudu za rozhodnutí, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do jejích základních práv, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23) a další].

9. Rozsudek okresního soudu byl v odvolacím řízení zrušen. Rozhodnutí, které právně neexistuje, není způsobilé vyvolat vůči stěžovatelce jakékoliv účinky a nemůže být ani předmětem ústavního přezkumu [srov. usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), ze dne 27. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1999/08, ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 2570/11, ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 1826/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1303/13 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

10. Stěžovatelka napadla ústavní stížností také usnesení Nejvyššího soudu, které sice není kasačním rozhodnutím, nicméně princip subsidiarity ústavní stížnosti lze uplatnit i ve vztahu k němu. Ani toto rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí, kterým se řízení ve věci samé končí, i když formální přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu není vyloučena. Rozsah ústavněprávního přezkumu je však omezen na posouzení, zda Nejvyšší soud svým závěrem o vadách dovolání neodepřel stěžovatelce přístup k tomuto soudu. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání. Ústavní soud již dříve vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Lze dodat, že stěžovatelka se vůči závěru Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nikterak nevyjádřila.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně a usnesení Krajského soudu v Praze jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru