Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3378/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3378.16.1
Datum podání11.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 354


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3378/16 ze dne 20. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem Na Neklance 26, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 67 To 78/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 936/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zahrnuje také právo obviněného nechat vyslýchat svědky ve svůj prospěch podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí, se zejména podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 6 T 108/2014, byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti měsíců. Dále byl nad stěžovatelem vysloven dohled a bylo mu uloženo zdržovat se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené Pavly K. (jedná se o pseudonym). (a jejich společných synů a stěžovateli byl uložen rovněž trest propadnutí věci postihující věci (elektroniku) používanou k páchání trestné činnosti.

3. V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel nově uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, nad stěžovatelem byl vysloven dohled a bylo mu rovněž uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené Pavly K. a jejich společných synů. Současně byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupce a stěžovatel, které však Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

7. Ústavní soud po přezkoumání této věci a při zohlednění právě uvedených východisek nicméně neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

8. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, resp. že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

9. K věci samé je totiž nutno v prvé řadě poznamenat, že argumentace stěžovatele (resp. výtky vůči ústavní stížností napadeným rozhodnutím) jsou vedeny značně obecně až neurčitě, když naopak z rekapitulačních částí napadených rozhodnutí (proti jejichž správnosti a úplnosti však stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá) vyplývá, že stěžovatel svým odvoláním a dovoláním brojil zejména proti (právnímu) hodnocení případu. Upozorňuje-li tak stěžovatel, že nemůže být rozhodný toliko samotný počet SMS zpráv (když počet znaků na jednu zprávu je omezen), pak je třeba uvést, že stěžovatel poškozenou například v období od října roku 2013 do března roku 2014 kontaktoval asi dva a půl tisíce krát a tyto jeho kontakty byly v podstatě jednostranné. Při takto vysokém počtu kontaktů přes mobilní telefon ovšem případné úvahy o limitaci znaků na jednu zprávu nemohou ani podle Ústavního soudu hrát žádnou podstatnou roli. Je pravda, že velká část těchto "datových kontaktů" (vedle zmíněné mobilní komunikace totiž stěžovatel posílal poškozené velké množství emailů) se i podle obecných soudů týkala stěžovatelova zájmu o děti, nicméně stěžovatel svoji starost o ně koncipoval jako v podstatě nekončící atak vůči poškozené s tím, že poškozená je špatná matka a že se jí za to pomstí (naopak podle lékařů i příslušných školských a jiných institucí ovšem byla péče poškozené o děti příkladná a vzorná, byť se dlouhodobě podrobuje pravidelné psychiatrické péči). Tyto závěry obecných soudů proto Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv relativizovat.

10. Argumentuje-li stěžovatel tím, že poškozenou nemohl pronásledovat, protože jejich setkání byla spíše náhodná, navíc poškozená pracovala v inkriminovaném období mimo Prahu, pak ani tento argument podle Ústavního soudu neobstojí. Již obecné soudy totiž nepřehlédly, že ke stěžovatelem tvrzeným "náhodným" setkáním docházelo v místech, o nichž stěžovatel věděl, že tam poškozená (s dětmi) chodí a zde ji atakoval se svými výhrůžkami i návody na to, jak by měla žít. Stejně tak na poškozenou čekával v jejím bytě, kam chodil za dětmi a nutil ji, aby jej vyslechla, byť věděl, že si to nepřeje a není jí to příjemné; okolnost mimopražského pracoviště poškozené tak stěžovateli v jeho jednání evidentně nebránila.

11. Stěžovatel rovněž nevysvětluje, proč by závažnost jeho jednání měla být zmírňována eventuálním vztahem poškozené k jinému muži. Naopak stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jediný důkaz, jenž měl k prokázání své neviny navrhovat, jehož provedení však soudy podle tvrzení stěžovatele nevyhověly (již výše přitom bylo zmíněno, že z narativních částí napadených rozhodnutí žádná taková nerovnováha seznatelná není).

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru