Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3375/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3375.14.1
Datum podání21.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 64, § 58

99/1963 Sb., § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3375/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Pikala, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem advokátní kanceláře JANÁK ZEITHAML & spol., se sídlem Matoušova 12, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č. j. 30 Cdo 4317/2013-217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Žalobce (stěžovatel) se domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 1.457.451.140 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudní exekutorky a omluvy jako nepeněžitého zadostiučinění. Nesprávný úřední postup soudní exekutorky měl spočívat v tom, že v rámci exekuce prodejem movitých věcí sepsala osobní počítač žalobce (povinného), v němž byla uložena dokumentace k patentům na plynové kotle a k autorským dílům, avšak tato dokumentace (stažená z počítače na CD) nebyla žalobci i přes jeho výzvu soudní exekutorkou vydána, přičemž výzva k převzetí CD s daty byla doručena stěžovateli teprve den před konanou dražbou.

3. Obecné soudy v jednání soudní exekutorky nespatřovaly nesprávný úřední postup. Konstatovaly, že nesprávným postupem soudní exekutorky není zařazení počítače do soupisu movitých věcí, ani poskytnutí informace, že data mohou být zkopírována v sídle jejího úřadu, ani stažení dat na CD před dražbou, ani odstranění dat z počítače před dražbou, a konečně ani nezaslání CD s daty žalobci poštou. Ohledně námitky žalobce, že soudní exekutorka postupovala v rozporu s § 64 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, obecné soudy uvedly, že exekuce nebyla vedena přikázáním pohledávky vyplývající z patentu zapsaného v patentovém rejstříku, ale prodejem movitých věcí, tudíž ani v tomto ohledu nelze považovat postup soudní exekutorky za nesprávný.

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, č. j. 30 Cdo 4317/2013-217, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel ve svém dovolání neuplatnil žádnou otázku, která by měla představovat otázku zásadního právního významu. Dovolací soud konstatoval, že většina v dovolání uplatněných námitek směřuje do skutkových zjištění (zda došlo k telefonnímu hovoru mezi soudní exekutorkou a dovolatelem, zda byla data skutečně převedena na CD, zda bylo dovolateli umožněno zkopírování dat z počítače). Nesouhlas dovolatele se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud své rozhodnutí v dané věci založil, však představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), k němuž nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Za otázku zásadního právního významu nepovažoval dovolací soud ani námitku dovolatele, že postup soudní exekutorky byl nesprávný z toho důvodu, že postupovala v rozporu s § 64 exekučního řádu, neboť exekuce nebyla vedena přikázáním pohledávky vyplývající z patentu zapsaného v patentovém rejstříku, ale prodejem movitých věcí.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se věnuje pochybením, kterých se měl dopustit Nejvyšší soud. V prvé řadě Nejvyššímu soudu vytýká, že nevyhověl kritériím spravedlivého procesu, když se řádně nevypořádal s jeho námitkou ohledně nesprávného úředního postupu soudní exekutorky spočívajícího v tom, že mu soudní exekutorka neuchovala zásadní data v počítači, resp. mu je nezaslala ani neumožnila jejich stažení. Zdůrazňuje, že exekutorka neměla žádné oprávnění k manipulaci s daty k autorským a průmyslovým právům v počítači stěžovatele, ani k jejich stažení z počítače na CD. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že není možné, aby soudní exekutorka obešla § 64 exekučního řádu tím, že patent, ačkoliv na něj byla upozorněna, nesepíše, smaže jej a počítač prodá jako movitou věc. Pokud dovolací soud uvedené námitky ignoroval a nikterak se s nimi nevypořádal, porušil tím právo na spravedlivý proces.

III.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky)a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Obsahem ústavní stížnosti je především prezentace vlastního názoru stěžovatele na problematiku, která byla předmětem dosavadního soudního řízení a soudních rozhodnutí. Snaží se předestřít, jak měly soudy, dle jeho názoru, postupovat a rozhodovat. Stěžovatel však přehlíží, že není úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval právní závěry obecných soudů, pokud tyto nedosahují ústavněprávní roviny. V dané věci však Ústavní soud k závěru o ústavněprávním rozměru argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nedospěl.

8. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, proč nelze v jednání soudní exekutorky spatřovat nesprávný úřední postup, který by mohl vést k přiznání nároku na náhradu škody vůči státu. Stěžovateli bylo umožněno, aby si uložená data stáhl, leč ten této možnosti nevyužil (viz napadené rozhodnutí). Rovněž tak přezkumná činnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení má svá jasně stanovená pravidla. Pokud u dovolání posuzovaného podle občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, nedospěl Nejvyšší soud k závěru ohledně zásadního právního významu dovolání, neboť stěžovatel uplatnil převážně skutkové námitky, které však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. V této souvislosti nelze současně přehlédnout, že § 243c odst. 2 o. s. ř. umožňuje dovolacímu soudu, aby v případě, je-li dovolání odmítnuto, pouze stručně vyložil důvody, pro které je dovolání nepřípustné, což také učinil. Ani v tomto směru tedy nelze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozporné s právem na spravedlivý proces.

9. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru