Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3372/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Trestní řízení
Obhajoba
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.3372.20.1
Datum podání02.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3372/20 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici České Budějovice, P.O.BOX 170, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 554/2020-28298, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2020 č. j. 6 To 89/2019-27830 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2019 č. j. 52 T 7/2017-27557, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a zásady presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že společně odsouzenými M. D., M. B. a I. B. po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti, s dopředu rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákal dodání zboží od poškozených a za toto nezaplatil, s od počátku nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady. Za trestné jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci rozsudek nalézacího soudu v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se trestného jednání nedopustil, trestné jednání nebylo řádně prokázáno a během trestního řízení došlo k porušení procesních předpisů. Dále obsáhle popisuje své zapojení do trestní věci a brojí proti tomu, že proti jiným osobám trestní stíhání zahájeno nebylo. Dále namítá, že nebylo prokázáno jeho povědomí o trestné činnosti a že neměl žádnou motivaci k páchání trestné činnosti. Porušení zásady rovnosti stěžovatel spatřuje v tom, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno později než trestní stíhání ostatních obviněných, z čehož dle stěžovatele vyplývá, že orgány činné v trestním řízení měly o jeho vině pochybnosti. Kvůli pozdějšímu zahájení trestního stíhání nemohl být přítomen u některých procesních úkonů. Dále stěžovatel napadá postup nalézacího soudu, který opakovaně vyloučil trestní věc jednotlivých obviněných k samostatnému projednání, a brojí proti tomu, že nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy. Stěžovatel považuje za porušení procesních předpisů, že na veřejném zasedání před odvolacím soudem nebyl přítomen obviněný B. A namítá, že předseda senátu nalézacího soudu byl podjatý; podjatost stěžovatel spatřuje v kladení návodných otázek svědkům a zlehčování tvrzení obhajoby.

5. Zásadní procesní pochybení stěžovatel dále spatřuje v nezákonných příkazech k odposlechu a k domovní prohlídce; na základě nezákonných příkazů k odposlechu a k domovní prohlídce nelze opatřovat důkazy, které by měly sloužit jako podklad rozhodnutí o vině obviněného. Brojí rovněž proti tomu, že se Nejvyšší soud touto jeho argumentací nezabýval. Stěžovatel má za to, že nebyly naplněny všechny podmínky pro vydání příkazů k odposlechu a k domovní prohlídce, neboť před jejich nařízením nebylo trestné jednání prokázáno, řízení nebylo vedeno pro kvalifikovanou trestnou činnost a příkazy nebyly dostatečně odůvodněny, a to rovněž ve vztahu k tomu, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon. Uvedené vady zhojil ve svém rozsudku nalézací soud, což je dle stěžovatele nepřípustné.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a k uloženému trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).

9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, a to v rozsahu, který považoval za nezbytný pro své rozhodnutí; neprovedení některých účastníky navržených důkazů řádně odůvodnil (viz body 286-297). Jak konstatoval již Nejvyšší soud, obecné soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry podrobně odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).

10. Za zjevně neopodstatněné pokládá Ústavní soud také námitky procesního charakteru. Zákonností příkazů k odposlechu a k domovní prohlídce se obecné soudy řádně zabývaly (konkrétně nalézací soud v bodech 192-214, odvolací soud v bodě 15 a Nejvyšší soud na str. 7 napadeného rozsudku), přičemž obecné soudy již vypořádaly všechny stěžovatelem v ústavní stížnosti opětovně opakované argumenty. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Okamžik zahájení trestního stíhání je v pravomoci orgánů činných v trestním řízení, do jejichž úvahy v tomto směru nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Zjevně neopodstatněná je i námitka směřující proti nepřítomnosti obviněného B. na veřejném zasedání před odvolacím soudem, přítomnost či nepřítomnost jiného obviněného nemůže nijak zasáhnout do práv stěžovatele, jakož i námitka proti vyloučení věci k samostatnému jednání, neboť se jedná o ryze procesní otázku, která nemá mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, natož na ústavnost tohoto rozhodnutí. Námitku stran podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu považuje Ústavní soud za účelovou; po prostudování věci zcela souhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že předseda nalézacího soudu ve věci prokázal nadstandardní schopnost vést hlavní líčení ve skutkově náročné a rozsáhlé věci efektivně, korektně a s plným respektem k ústavně garantovanému právu obviněných na obhajobu.

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru