Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3365/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
Obnova řízení
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3365.15.1
Datum podání16.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3365/15 ze dne 26. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 341/2015 ze dne 1. 9. 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 56/2008 ze dne 16. 7. 2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 56/2008 ze dne 19. 9. 2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 392/2013 ze dne 14. 2. 2014, uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dva měsíce a bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, jímž byly postiženy peněžní prostředky specifikované ve výroku rozsudku. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 769/2014 ze dne 13. 8. 2014 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 3513/14 ze dne 8. 1. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Podáním doručeným soudu dne 26. 1. 2015 stěžovatel požádal o obnovu řízení s tím, že se objevil nový důkaz, který potvrzuje, že Kamil Marvánek nebyl asistentem poslance Ing. Vlastimila Tlustého.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítnut.

O stížnosti stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že se soudy jeho návrhem prakticky nezabývaly. Cituje z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89) a sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193), komplexně se vyjadřujících k problematice obnovy řízení, a vyslovuje názor, že soudy nepostupovaly v souladu s těmito judikáty, neboť neporovnaly důkazy dosud provedené a dosavadní skutková zjištění s významem nově navrženého důkazu. Argumentaci soudů, že stěžovatel nepřišel s ničím novým, považuje za nesprávnou, neboť až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku stěžovatel získal důkaz, který prokazuje, že Kamil Marvánek nebyl asistentem poslance Tlustého. Upozorňuje na to, že odsuzující rozsudek skutkový stav konstruuje i ze skutečností, které vyplynuly z výslechu tohoto svědka, a tyto pasáže rozsudku v ústavní stížnosti cituje. Má tudíž za to, že byl odsouzen na základě skutkového stavu, který vycházel i z výslechu neexistujícího svědka Marvánka. Důkaz předložený ohledně pravé identity svědka Marvánka je dle jeho názoru zásadně novou skutečností, se kterou se soudy doposud nevypořádaly, přičemž má za to, že nejde jen okrajový či méně důležitý důkaz, což soud prvního stupně nijak nevyhodnotil, neboť pouze poukázal na jeho irelevantnost. Takové odůvodnění stěžovatel považuje za nedostatečné, obsahující znaky libovůle a excesu. Nesprávný postup soudu prvního stupně stížnostní soud bez dalšího aproboval, což stěžovatel rovněž označuje za nedostatečné, libovolné a excesivní.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí i rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, která jsou součástí spisů vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3513/14 a sp. zn. III. ÚS 1701/14, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazy pokládat bez dalšího za důvod obnovy řízení, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předloží soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontuje s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodu obnovy řízení podle § 278 tr. ř., neboť má za to, že je tu nový listinný důkaz, který prokazuje, že Kamil Marvánek nebyl asistentem poslance Tlustého, a který by zcela jistě mohl mít vliv na posouzení celé věci.

Z obsahu napadeného usnesení soudu prvního stupně je zřejmé, že příslušný soud projednal návrh stěžovatele ve veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Je v něm vysloven názor, že stěžovatel přišel s něčím, co již opakovaně uplatnil v odvolání, resp. dovolání v souvislosti s tvrzením o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, a nadto mylné závěry o osobě svědka Marvánka byly pro posouzení viny stěžovatele v kontextu dalších provedených důkazů zcela irelevantní. Z ústavního hlediska nelze tomuto jeho závěru nic vytknout, byť jej stěžovatel považuje za nesprávný. V odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku, konkrétně v odstavci, v němž je konstatován podstatný obsah odvolání, je totiž poukaz na odvolací námitku stěžovatele, že svědek Marvánek nikdy nebyl asistentem či manažerem Ing. Tlustého. Pokud pak stěžovatel k tomuto tvrzení v odvolacím řízení navrhl výslech svědků Marvánka a Tlustého, odvolací soud tento důkazní návrh, stejně jako další návrhy, zamítl pro nadbytečnost s tím, že takové důkazy nejsou způsobilé zpochybnit podstatná skutková zjištění napadeného rozsudku či prezentovat podstatné okolnosti případu v novém světle.

Již v odvolacím řízení tedy bylo stěžovatelem tvrzeno to, co v řízení o povolení obnovy označil za nový důkaz, který by byl schopen zvrátit původní rozhodnutí o jeho vině a trestu, a již tehdy se odvolací soud relevantností takového tvrzení z hlediska posouzení rozhodných skutkových zjištění a podstatných okolností případu zabýval. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že by skutečnost o záměně identity jednoho z mluvčích v rámci odposlechu telefonických hovorů za jinou osobu stejného příjmení, nebyla při jeho pravomocném odsouzení známa či tvrzena, a že šlo o skutečnost z hlediska posouzení viny stěžovatele nikoliv irelevantní.

Důkazní situací a jejím hodnocením se v původním řízení zabýval nejen odvolací soud, ale i soud dovolací, který neshledal mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný rozpor, natožpak rozpor extrémní. Žádný takový exces nezjistil ani Ústavní soud, který přezkoumával odsuzující rozsudky i řízení, jež jejich vydání předcházelo, na základě ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3513/14.

Z odsuzujících rozsudků je ostatně patrné, že závěry o vině stěžovatele jsou založeny na celé řadě různých důkazních prostředků, zejména pak na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, který prostřednictvím telefonních hovorů a zpráv SMS probíhal mezi stěžovatelem a dalšími pravomocně odsouzenými obviněnými. Záměna totožnosti nikoliv klíčového svědka by proto nemohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ani za situace, pokud by tato okolnost byla zjištěna až po vydání pravomocného odsuzujícího rozhodnutí, neboť by nebyla naplněna podmínka uvedená v § 278 odst. 1, větě prvé tr. ř., že nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že obě rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění jejich rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozhodnutí obou soudů, posuzovaná jako celek, jsou jasná a přesvědčivá, takže hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzený "nový" důkaz je důkazem z pohledu ustanovení § 278 tr. ř., a zda je způsobilý ovlivnit výsledek předchozího řízení, nelze považovat za svévolné. Stěžovatelův poukaz na judikáty Ústavního soudu, týkající se podmínek obnovy řízení, je proto nepřípadný.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem soudů při posuzování důvodnosti návrhu na povolení obnovy řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Článek 36 odst. 3 Listiny, zakotvující právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, na projednávanou věc zjevně nedopadá.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru