Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 336/02Usnesení ÚS ze dne 06.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDaň
důkazní nouze
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.336.02
Datum podání27.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31, § 50 odst.5

99/1963 Sb., § 250i, § 250h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 336/02 ze dne 6. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. M. st., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2002, čj. 29 Ca 137/98-98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 137/98, a spisový materiál správních orgánů, z nichž zjistil následující:

Platebním výměrem č. 970000202 ze dne 4. 7. 1997 (čj. 399/97/347970/2524) vyměřil Finanční úřad v Hrušovanech nad Jevišovkou stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 ve výši 146.752,- Kč. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 12. 3. 1998, čj. FŘ 110/3568-1/1997-202, zamítlo odvolání stěžovatele proti uvedenému platebnímu výměru jako neodůvodněné. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí plyne, že v projednávaném případě byly dodrženy všechny zákonné podmínky pro stanovení daně dle pomůcek.

Stěžovatel podal žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a současně podal i žalobu podle hlavy druhé části páté zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), ke Krajskému soudu v Brně. Ten přerušil řízení a vyčkal na výsledek přezkumného řízení. Po zjištění, že Ministerstvo financí, Ústřední finanční a daňové ředitelství, rozhodnutím ze dne 29. 12. 1999, čj. 391/60326/1998, žádost stěžovatele o přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, zamítlo, pokračoval Krajský soud v Brně v řízení a poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, čj. 29 Ca 137/98-98, žalobu zamítl. Rozhodl i o náhradě nákladů řízení a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Soud v odůvodnění svého rozhodnutí především upozornil na znění ustanovení § 50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), které upravuje rozsah přezkumu rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek odvolacím orgánem. Odvolací orgán měl povinnost pouze zkoumat, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro použití daného způsobu stanovení daně. I soud proto mohl pouze posoudit, zda odvolací orgán nevybočil z rámce, který mu zákon stanoví. Stejně jako odvolací orgán, nemohl ani soud přezkoumávat správnost postupu při vlastním použití pomůcek. Odvolací orgán vycházel z toho, že správce daně zjistil neprůkaznost, neúplnost a nesprávnost účetnictví stěžovatele, jehož opakovaně vyzýval k doložení účetních dokladů a upozorňoval jej na nedostatky předložených dokladů, které byly v rozporu se zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Upozornil stěžovatele současně na možnost stanovení daně podle pomůcek. Stěžovatel však požadované doklady nepředložil, příp. předložil pouze doklady neúplné. Zjištěné rozdíly nevysvětlil. Jeho společník přiznal, že se doklady ztratily při stěhování firmy. Odvolací orgán přihlédl též k vyjádření účetního, který přiznal chyby v sestavovaném účetnictví, i nález dalších dokladů, které nebyly proúčtovány, což bylo důvodem k přepracování účetnictví s následným odlišným hospodářským výsledkem. Soud konstatoval, že neměl důvod uvedená zjištění zpochybňovat. Stěžovatel na výzvy adekvátně nereagoval, ač byl opakovaně poučen o případných důsledcích. Správce daně proto postupoval dle ustanovení § 31 odst. 5 a § 46 zák. č. 337/1992 Sb. a dodatečně vyměřil stěžovateli daň za použití pomůcek. Zákonné podmínky pro tento postup tak byly dodrženy, a odvolací orgán proto vydal své rozhodnutí v souladu s ustanovením § 50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Soud též dodal, že s ohledem na ustanovení § 250h odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř., nepřihlížel k pozdně uplatněným námitkám stěžovatele.

Stěžovatel napadl obsáhle závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 15. 5. 2003. Podrobně v nich rekapituluje podmínky podnikání Firmy M. v roce 1993 a poukazuje na pochybení finančních orgánů v celém průběhu daňového řízení zahájeného daňovou kontrolou v roce 1996. Vymezil dva zásadní okruhy námitek, o něž svou ústavní stížnost opřel. První okruh se týká údajného porušení § 31 zákona č. 337/1992 Sb. Odvolací správní orgán údajně nesprávně a nedostatečně zkoumal dodržení zákonných podmínek obsažených v tomto ustanovení, když postupoval podle § 50 odst. 5 citovaného zákona. Krajský soud v Brně při svém rozhodování vycházel z tvrzení odvolacího orgánu, která považoval za prokázaná a opačná tvrzení stěžovatele z toho důvodu za nepravdivá. Na předložené písemné doklady vyvracející nepravdivost tvrzení finančních orgánů soud nereagoval, kvalifikoval je jako rozšíření žaloby podle § 250h odst. 1 o.s.ř. a k předloženým důkazům sdělil, že podle ustanovení § 250i o.s.ř. se dokazování neumožňuje.

Stěžovatel konkrétně tvrdí, že výzvy správce daně, byť opožděně, splnil a doložil vše, oč byl v řízení požádán. I přesto však obecný soud usoudil, že neunesl své důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. Správce daně taktéž nesprávně posuzoval účetnictví v oblasti ztrát u ovoce a zeleniny. Správce daně by měl dokázat, jaké doklady stěžovatel nedoložil či jakou povinnost nesplnil, což je podmínkou pro možnost stanovení daně podle pomůcek. On, stěžovatel, totiž tvrdí, že splnil veškeré jeho požadavky a doložil mu vše co požadoval a bylo tak možné stanovit daň dokazováním.

Druhou skupinou argumentů na podporu ústavní stížnosti napadl stěžovatel fakt, že odvolací správní orgán zkoumá v odvolání proti rozhodnutí správce daně pouze dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a že soud zkoumá podle § 250j o.s.ř. pouze to, zda správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce správně. Ostatní důležitá porušení zákona Krajský soud v Brně nezkoumal. Nezabýval se tak skutečností, že daň byla stanovena na základě neprůkazného dokumentu. Již odvolací orgán však měl zkoumat, zda je doklad nesplňující náležitosti § 27 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. natolik průkazným dokumentem, aby o něj bylo možno opřít navýšení tržeb o 6,7 mil. Kč. Z vyměřovacího spisu není patrné, na základě čeho se správce daně odchýlil od základu, který stěžovatel přiznal, nebyly uvedeny důvody těchto rozdílů ani, jak byl daňový základ zjištěn. Neuvádí se ani, že by správce daně považoval jeho účetnictví za neúplné, nesprávné a neprůkazné. Vzhledem k tomu, že mu byl sdělen jiný důvod pro stanovení daně podle pomůcek, než jaký uvedl odvolací orgán, byl stěžovatel zbaven možnosti odvolat se proti pravému důvodu postupu. Odvolací orgán měl proto rozhodnutí správce daně zrušit. Tímto porušením se krajský soud též nezabýval.

Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 15. 5. 2003, v němž opět upozorňuje na porušení zák. č. 337/1992 Sb. správcem daně při daňové kontrole.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, i vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti, a následně i k jejímu doplnění ze dne 15. 5. 2003, vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, resp. nálezem zamítl. Tvrzení, že zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítá. Zdůraznil, že rozhodování soudu bylo založeno na principu kasačním, soud tedy přezkoumával napadená rozhodnutí jen v těch směrech, které byly vytčeny v žalobě, a to ve lhůtě k tomu určené (§ 249 odst. 2 a § 250h odst. 1 o.s.ř.). Očekávání stěžovatele, že až v řízení před soudem po podání žaloby bude prováděno dokazování o skutečnostech, které měl prokázat již před správním orgánem prvního stupně, je zcela nedůvodné. Soud rekapituloval základní argumenty, o něž opřel již své rozhodnutí, na jehož odůvodnění také dále odkázal. Pokud jde o doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2003, soud konstatoval, že námitky v něm uvedené nic nezměnily na jeho názoru, že je ústavní stížnost neopodstatněná.

Finanční ředitelství shrnulo dosavadní průběh řízení i zásadní důvody, jež vedly k vydání napadeného rozhodnutí, resp. předchozích rozhodnutí správních orgánů. Domnívá se shodně s obecným soudem, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo. Navrhlo proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl. K doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2003 sdělilo, že ani toto podání neprokazuje porušení ústavnosti a neobsahuje žádné nové skutečnosti, jimiž by se ve svém vyjádření již nezabývalo.

Jádrem ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecného soudu, dle něhož finanční ředitelství v projednávané věci dodrželo zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, jednak samotný způsob, jakým soud k uvedenému postupu dospěl. Argumentace, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti použil, naprosto postrádá ústavní rozměr. Ústavnímu soudu vnucuje úlohu další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu nepatří.

Ústavní soud s ohledem na svou konstantní judikaturu připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a zásadně proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí toliko z hlediska ústavněprávního. Posuzoval proto pouze otázku, zda jsou právní názory a postup obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud předesílá, že správní soud musel postupovat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, platných v době rozhodování soudu. Nová právní úprava správního soudního procesu (zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) nebyla ještě účinná. Ústavní soud si je přirozeně vědom nedostatků tehdejší úpravy správního soudnictví, k nimž se vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Vykonatelnost výroku, jež v tomto nálezu vyslovil, nicméně odložil do 31. 12. 2002. S ohledem na princip právní jistoty nemůže proto nyní postupovat tak, že by snad posuzoval napadené rozhodnutí s ohledem na svůj citovaný nález a případně i zrušil rozhodnutí obecného soudu, vydané na základě právní úpravy účinné v době jeho vydání.

Podle ustanovení § 250j o.s.ř. ve znění platném v době rozhodnutí platilo, že dospěl-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, vyslovil rozsudkem, že se žaloba zamítá. Finanční ředitelství postupovalo v projednávané věci podle ustanovení § 50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Dle jeho věty prvé a druhé, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že byly tyto zákonné podmínky dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Právě citovaným ustanovením byl posléze vázán i správní soud, který mohl toliko posoudit, bylo-li rozhodnutí finančního ředitelství, dle něhož byly podmínky pro stanovení daně podle pomůcek naplněny, v souladu se zákonem. Z uvedeného též vycházel obecný soud v projednávané věci. Ústavní soud tak neshledal, že by při svém postupu jakkoli vybočil z mezí stanovených zákonem a, potažmo, z mezí ústavnosti. Námitku stěžovatele, dle níž se soud nezabýval dalšími důležitými skutečnostmi mimo dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, nemohl hodnotit jinak než jako zjevně nedůvodnou.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, dle níž byl chybný i samotný závěr, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly v projednávané věci naplněny. Daňové řízení v českém právním řádu je obecně pojato tak, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení náležitě doložit (břemeno důkazní). Pro dokazování v daňovém řízení nutno vyjít ze skutečnosti, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt stran všech skutečností, které je povinen ze zákona uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb.). V případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti a pravdivosti daňového přiznání, správce daně ve smyslu § 43 zákona č. 337/1992 Sb. zahájí vytýkací řízení, v jehož průběhu s daňovým subjektem jedná a vyzývá jej k doplnění dokladů, event. k podání písemného vysvětlení zjištěných rozporů. Správce daně pak přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků, přičemž postupuje ve shodě s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. podle své úvahy, s tím, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží přitom ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dbá, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně a daně samotné, byly zjištěny co nejúplněji. V zájmu daňového subjektu je, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti, které jsou nutné pro stanovení daně (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 297/02). Podle ustanovení § 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. v platném znění platí, že nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

Posouzení konkrétních okolností případu a zhodnocení, zda v dané věci byl na místě postup správce daně podle § 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., je dle názoru Ústavního soudu úkolem vyplývajícím z jednoduchého práva, a tudíž primárně věcí finančních orgánů a následně obecných soudů. Tyto orgány i soud se danou otázkou podrobně zabývaly, přičemž, jak je možno dovodit z příslušného správního spisu a z odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství, nelze postup správce daně zjevně hodnotit jako svévolný.

V řízení vznikly pochybnosti o průkaznosti, úplnosti a správnosti vedeného účetnictví. Doklady, které byly předloženy, byly v rozporu s povinnostmi, vyplývajícími daňovému subjektu ze zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Stěžovatel následně dostal možnost, aby zdůvodnil rozdíly, které vznikly při porovnání výsledků hospodaření firmy a předložené účetní evidence za rok 1993 a 1994 a rozdílů, zjištěných v hospodářském výsledku za jednotlivá zdaňovací období, vykázaných ve výkazu zisku a ztrát a rozvahy. Byl taktéž upozorněn na povinnost předložit správci daně účetní písemnosti, vedené podle zákona o účetnictví, i na možnost stanovení daně podle pomůcek. Své možnosti nicméně nevyužil. Doklady, které předložil, částečně i po lhůtě k tomu určené, byly neúplné, resp. nebyly předloženy vůbec. Rozdíly, k jejichž vysvětlení byl vyzván, neprokázal. Účetní stěžovatele sám přiznal chyby v sestavovaném účetnictví i nález dalších dokladů, které nebyly proúčtovány. Závěr, který správce daně učinil a který následně potvrdil odvolací orgán i obecný soud, totiž, že stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost stanovenou ustanovením § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., s ohledem na uvedené evidentně nelze považovat za extrémní interpretaci či aplikaci uvedeného ustanovení. Daňovou povinnost nebylo možno za daných okolností stanovit dokazováním. Správce daně proto přikročil k jejímu stanovení podle pomůcek (§ 31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.). Závěr soudu, který shledal, že podmínky pro tento postup byly v projednávané věci naplněny, tak dle názoru Ústavního soudu nevybočuje z mezí ústavnosti a nezasahuje do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak Ústavní soud v jiné věci konstatoval, je následně v zásadě na rozhodnutí správce daně, jaké pomůcky použije, nejde-li o zjevnou svévoli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/02).

Důvodnou není dále námitka, dle níž soud nereagoval na předložené písemné doklady a údajně sdělil, že § 250i o.s.ř. dokazování neumožňuje. Ústavní soud předesílá, že napadené rozhodnutí neobsahuje uvedené tvrzení. Soud se pouze odmítl zabývat následným podáním stěžovatele, s poukazem na ustanovení § 250h odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř., dle něhož může žalobce rozsah napadeného správního rozhodnutí rozšířit pouze ve lhůtě stanovené ustanovením § 250b (tedy ve lhůtě pro podání žaloby). S ohledem na obsah tohoto ustanovení nelze postupu soudu nic vytknout. Nutno však také dodat, že dle ustanovení § 250i o.s.ř., ve znění platném ke dni rozhodnutí, pro soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud při svém řízení dokazování neprovádí. V rámci správního soudnictví tak, jak bylo ke dni rozhodnutí zákonem pojato, obecné soudy posuzovaly zákonnost rozhodnutí. Soud v důsledku toho nemohl skutkovou podstatu dokazováním doplňovat, ani nové důkazy hodnotit a teprve na jejich základě rozhodnout. Byl toliko povinen posoudit, zda je zjištění skutkového stavu dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu, není v rozporu s obsahem spisů (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pouze, prokázalo-li by se, že stěžovatel jako žalobce neměl možnost v předchozím řízení uplatnit skutkové okolnosti či se s nimi seznámit, stalo by se to důvodem pro zrušení rozhodnutí (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str.1218). K takovému závěru ovšem obecný soud v projednávaném případě nedospěl. Výslovně naopak uvedl, že neshledal důvod zpochybnit zjištění správce daně zachycená ve spisu a závěry vyplývající ze zprávy o daňové kontrole. Za dané situace, s přihlédnutím k tehdejší právní úpravě, by proto ani nebylo možné vytknout obecnému soudu, že nepřipustil provedení důkazů, které stěžovatel v přezkumném řízení navrhoval.

Za důvodnou nelze považovat konečně ani námitku, dle níž byl stěžovatel zbaven možnosti odvolat se proti pravému důvodu pro stanovení daně podle pomůcek. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. obsahuje rozhodnutí odůvodnění, jen stanoví-li tak tento, nebo zvláštní zákon. Rozhodnutí správce daně proto nebylo odůvodněno; stěžovateli jím byla pouze doměřena daň. Zákon č. 337/1992 Sb. však připouští možnost žádat - v případech, kdy se vyměřená daň odchyluje od přiznání, hlášení nebo jiného oznámení - v odvolací lhůtě o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným základem a daní, jež byla přiznána nebo za řízení uznána. Teprve, pokud by mu byl tímto způsobem sdělen jiný důvod, než o něž by odvolací orgán opřel své potvrzující rozhodnutí, bylo by možno zvažovat, zda jde o vadu řízení, resp. o takovou vadu, která by byla s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. To však stěžovatel netvrdí.

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že správní soud se v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. V prostém uložení daňové povinnosti, coby výsledku pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces není totiž možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.

Pokud se jedná o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 (stěžovatel má zřejmě na mysli čl. 11 odst. 5 Listiny), nebylo podle názoru Ústavního soudu napadeným rozhodnutím zasaženo. V celém řízení, a to nejen soudním, nýbrž i správním, bylo posuzováno, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro dodatečné vyměření daně. Bylo-li zjištěno a konstatováno, že příslušná daň i způsob jejího vyměření, resp. doměření, mají zákonný podklad, postrádá úvaha o protiústavnosti jejího uložení opodstatnění.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru