Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 336/01Nález ÚS ze dne 11.06.2002Posouzení doby přechodu znárodněného majetku na stát

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Znárodnění
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 71/26 SbNU 223
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.336.01
Datum podání01.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb., § 4 odst.1, § 1 odst.1

87/1991 Sb., § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 336/01 ze dne 11. 6. 2002

N 71/26 SbNU 223

Posouzení doby přechodu znárodněného majetku na stát

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelů

A. E. a O. D., zastoupených advokátem JUDr. K. J., o ústavní

stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 1.

2000, sp. zn. 6 C 1176/94, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Co 394/2000, a za účasti Okresního

soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení,

a JAWA, s. p., se sídlem Týnec nad Sázavou, a Ministerstva financí

ČR, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě s citovaným zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm.

a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu] (k tomu také viz níže),

napadli navrhovatelé (stěžovatelé) rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Co 394/2000, jakož

i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 1. 2000, sp. zn.

6 C 1176/94, neboť mají za to, že rozhodnutími soudů obou stupňů

byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl.

11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu,

rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta žaloba

stěžovatelů, na základě níž se domáhali, aby soud uložil vedlejším

účastníkům řízení jakožto žalovaným uzavřít s nimi dohodu na

vydání parcel č. 3876 s objektem továrny bez čísla popisného,

p.č. 3879, p.č. 3880, p.č. 3881, p.č. 3882, p.č. 3877 se stavbou

č.p. 1080, p.č. 3871 se stavbou č.p. 798, p.č. 3878, p.č. 3873/2

a p.č. 3872 s domem č.p. 798, zapsaných na LV č. 1113 pro k. ú.

Mělník. Svůj závěr okresní soud odůvodnil tím, že předmětné

nemovitosti, jež náležely A. E., otci stěžovatelů, byly znárodněny

podle § 1 odst. 1 bodu 8 písm. a) dekretu presidenta republiky č.

100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků

(dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), když ministr průmyslu na

základě § 1 odst. 4 citovaného dekretu vyhláškou č. 238/1946 Ú.l.

stanovil, že podnik J. E. se sídlem v Praze, do něhož náležely dva

závody (v Praze a Mělníku), byl dnem 27. 10. 1945 znárodněn

zestátněním, neboť se k tomuto dni jednalo o podnik se zařízením

pro výrobu vodního skla. V uvedené vyhlášce se stanovilo, že stát

nabývá do vlastnictví znárodněný podnik, a to veškeré nemovitosti,

budovy a zařízení sloužící provozu podniku, veškeré příslušenství

podniku, jakož i v rozsahu vyplývajícím z § 4 odst. 2 citovaného

dekretu veškeré pomocné podniky a pomocné závody náležející

vlastníku podniku. Tím byl dle názoru soudu jednoznačně stanoven

rozsah znárodnění i pro závod v Mělníku, který provozoval jeho

majitel A. E., jenž byl dle pozemkové knihy zapsán jako vlastník

předmětných nemovitostí. Z výše uvedeného soud vyvodil, že

k přechodu nemovitostí na stát došlo přede dnem 25. 2. 1948, tedy

mimo dobu rozhodnou podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Žalobě by dle soudu prvého stupně

nebylo možno vyhovět i v případě, že by ke znárodnění došlo - jak

uváděli stěžovatelé - až na základě výměru ministerstva průmyslu

ze dne 23. 5. 1950, č.j. 65.486/50-V-IV-2, jímž byly

konkretizovány číslem parcelním a popisným, jakož i katastrálním

územím, jednotlivé pozemky a objekty, na něž znárodnění dopadalo.

V tomto případě by se jednalo o znárodnění v rozporu s tehdy

platnými předpisy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

87/1991 Sb., neboť citovaný výměr nebyl podepsán přímo ministrem,

a tak není možno postupovat podle § 2 odst. 3 tohoto zákona, jenž

se týká případů, kdy došlo ke znárodnění v souladu s tehdy

platnými právními předpisy. V tomto ohledu bylo třeba uplatnit

nároky nikoliv podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu

majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon č. 92/1991 Sb."), ale podle zákona č. 87/1991 Sb., dle

kterého ve smyslu jeho § 5 odst. 4 bylo třeba podat žalobu

v prekluzivní lhůtě (tj. do 1. 4. 1992), avšak tato žaloba byla

podána až po jejím uplynutí v roce 1994. Z výše uvedených důvodů

žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů napadeným

rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dle názoru

krajského soudu je pro vydání věci bez ohledu na to, zda se

postupuje podle § 6 nebo § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

rozhodující, zda k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném

období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). V tomto ohledu dospěl

krajský soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že firma J. E.

byla znárodněna zestátněním (přechodem majetku na stát) vyhláškou

ministra průmyslu č. 238/1946 Ú.l., vydanou na základě dekretu č.

100/1945 Sb. Dle § 1 odst. 1 bodu 8 písm. a) citovaného dekretu

nastal přechod vlastnického práva ze zákona ke dni jeho účinnosti

(27. 10. 1945). Vyhlášení znárodnění v úředním listě mělo pouze

deklaratorní význam, stejný význam měl i výměr ze dne 23. 5.

1950. "Deklaratornost" těchto dokladů je dle názoru soudu patrná

i z toho, že majetek firmy J. E. byl fakticky převzat již v roce

1946 a již od té doby byly závody provozovány Spolkem pro

chemickou a hutní výrobu. Dále krajský soud uvedl, že není

rozhodné, kdy došlo ke změně zápisu v pozemkové knize, neboť

k přechodu vlastnictví zde docházelo autoritativním výrokem

příslušných úřadů (znárodněním podle dekretu - ex lege) a nikoliv

smluvně. Stejně tak odmítl i námitku, že ke znárodnění došlo

protiprávně, protože v závodě v Mělníku nebylo vodní sklo

vyráběno. Podle § 1 odst. 1 bod 8 písm. a) dekretu 100/1945 Sb.

bylo rozhodné, zda se v podniku nacházelo tovární zařízení pro

výrobu vodního skla, přičemž bylo prokázáno, že se v závodě toto

zařízení nacházelo. K tomu soud doplnil, že v dalším závodě A. E.

v Praze 7 se výroba vodního skla v malém rozsahu prováděla

a nacházelo se v něm zařízení na jeho výrobu, a tak dle § 4 odst.

3 citovaného dekretu by ke znárodnění závodu v Mělníku došlo

i v případě, že by se v něm žádné zařízení na výrobu vodního skla

nebylo nenacházelo. Závěrem krajský soud poukázal na to, že se ve

smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS

375/98, zabýval otázkou, zda nedošlo ke zneužití citovaného

dekretu jako aktu politické perzekuce po 25. 2. 1948 například

tím, že by výměr vydaný až po tomto datu zahrnoval některé další

věci, jejichž znárodnění tento dekret nezamýšlel. To však zjištěno

nebylo, neboť ve výměru z 23. 5. 1950 byly uvedeny nemovitosti,

které minimálně od roku 1946 byly státem užívány jako znárodněné

a žádné další věci výměr neobsahoval. Vzhledem k tomu krajský soud

dospěl k závěru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát

došlo dnem 27. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období podle zákona č.

87/1991 Sb., a tak není důležité, zda byla žaloba uplatněna podle

§ 6 nebo podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v obou

případech je podmínkou pro úspěch ve věci, že věc přešla na stát

v rozhodném období.

Rozsudek Krajského soudu v Praze napadli stěžovatelé

dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne

15.10 2001, č. j. 28 Cdo 1604/2001-359, jako opožděné, odmítnuto.

Rozsudky soudů obou stupňů napadli stěžovatelé ústavní

stížností, v níž tvrdí, že obecné soudy nezvážily danou věc

z pohledu právních aspektů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze

dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96. Stěžovatelé vycházejí

z toho, že na základě dekretu č. 100/1945 Sb. měly být znárodněny

podniky, jejichž výrobní zaměření spadalo pod věcný rozsah tohoto

dekretu. Ke dni 27. 12. 1945 byla vydána vyhláška č. 238 Ú.l.

ministra průmyslu, v níž byl za znárodněný prohlášen podnik firmy

J. E. Uvedené akty však nezakládaly účinky znárodnění, ale tyto

byly naplněny teprve vydáním individuálního právního aktu - výměru

Ministerstva průmyslu ze dne 23. 5. 1950, čj. 65.486/50-V-IV-2,

v němž byl stanoven konkrétní rozsah a předmět tohoto znárodnění,

protože do okamžiku účinnosti tohoto výměru nebylo zřejmé, které

konkrétní majetkové hodnoty měly být znárodněním postiženy. Dle

názoru stěžovatelů pouze takto specifikovaný právní akt mohl

znamenat konkrétní právní důsledky spočívající v přechodu

vlastnického práva na stát. Vzhledem k této skutečnosti došlo ke

znárodnění firmy J. E. v rozhodném období, což právně stvrzuje

i změna zápisu vlastníka nemovitostí v pozemkových knihách.

V návaznosti na výše uvedené stěžovatelé poukazují na to, že výměr

ministra průmyslu ze dne 23. 5. 1950 se odvolává na zákon č.

114/1948 Sb., kterým byl změněn dekret č. 100/1945 Sb., když na

základě tohoto zákona došlo ke změně znárodňovací praxe za účelem

jejího přizpůsobení potřebám nastupujících

společensko-ekonomických změn ve společnosti. Právě s ohledem na

tuto změnu znárodňovacího předpisu je nutné změnu vlastnictví

zařadit do období nejdříve po datu účinnosti zákona č. 114/1948

Sb.

Dle názoru stěžovatelů, kteří se opětovně odvolávají na výše

uvedený nález Ústavního soudu, byly splněny podmínky § 2 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., neboť majetek byl znárodněn podle předpisů

vydaných v letech 1945 -1948, ke znárodnění došlo až v rozhodném

období a za toto znárodnění nebyla poskytnuta žádná náhrada.

Z tohoto důvodu jim svědčí právo ve smyslu § 47 odst. 3 zákona č.

92/1991 Sb. Pokud obecné soudy jejich žalobu zamítly, došlo

k porušení ústavně zaručeného práva čl. 11 Listiny, neboť bylo

stěžovatelům upřeno právo nabýt zpět jejich majetek, který jim dle

zákona náleží, čl. 1 Listiny, když stěžovatelé byli znevýhodněni,

pokud jde o možnost nabýt zpět svůj majetek a uplatnit toto právo

u soudu, čl. 36 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR, neboť soudy porušily

ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i čl. 37

Listiny, protože neměli v řízení před soudem stejný prostor ke

tvrzení a návrhům jako vedlejší účastníci (tj. žalovaní), když

argumentace ohledně nevypořádané náhrady nebyla soudem druhého

stupně vzata v úvahu a tento soud se tímto problémem nevypořádal.

S ohledem na tyto skutečnosti navrhují napadené rozsudky zrušit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní

stížnosti. Okresní soud v Mělníku, jakož i Krajský soud v Praze

plně odkázaly na odůvodnění jimi vydaných rozsudků. Stejně tak si

Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. První

vedlejší účastník, JAWA, s. p., uvedl, že odvolací soud se ve svém

rozhodnutí řídil zákonem, když správně stanovil okruh osob, na něž

se vztahuje § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž nepřehlédl

ani citovaný nález Ústavního soudu, jak uvedli stěžovatelé.

Ministerstvo financí k výzvě Ústavního soudu uvedlo, že ve sporu

není pasivně legitimováno, neboť podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb.

neměl jeho právní předchůdce (Ministerstvo pro správu národního

majetku a jeho privatizaci) předmětné nemovitosti ve svém držení.

Ty byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. v držení subjektu

M., s. p. Dle názoru ministerstva, pokud by bylo znárodnění

zrealizováno až na základě výměru ministerstva průmyslu ze dne

23. 5. 1950, jednalo by se o znárodnění v rozporu s tehdy platnými

předpisy dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., neboť na

základě citovaného dekretu rozhodoval pro podniky výlučně ministr

průmyslu, jenž své právo nemohl na nikoho převést, avšak výměr ze

dne 23. 5. 1950 byl podepsán někým "za ministra". Podané žalobě

pak nemohlo být vyhověno, neboť by byla podána po uplynutí

prekluzivní lhůty dle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde

o odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997,

sp. zn. II. ÚS 192/96, vedlejší účastník uvádí, že jak § 2 odst.

3 zákona č. 87/1991 Sb., tak § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.

předpokládaly splnění podmínky, že k odnětí majetku došlo

v rozhodném období a že nebyla vyplacena příslušná náhrada.

Nevyplacení náhrady samé nepředstavuje vznik restitučního nároku,

aniž by současně nebyl předmětný majetek odňat po 25. 2. 1948, což

v daném případě nenastalo. Dle názoru tohoto vedlejšího účastníka

je citovaný nález ústavního soudu založen na tom, že nikoliv

samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady je prvkem

protiprávnosti, který představuje postup porušující obecně

uznávaná lidská práva ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb. S tímto tvrzením vedlejší účastník nesouhlasí, když

uvádí, že podle § 2 odst. 3 tohoto zákona se postupem porušujícím

obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí podle tohoto zákona

takové jednání, které je v rozporu se zásadami uvedenými v § 1

odst. 1 citovaného zákona. Přitom základní podmínkou pro vznik

nároku podle § 1 zákona č. 87/1991 Sb. je skutečnost, že křivda

byla způsobena v rozhodném období. Podmínky, za nichž dochází ke

zmírnění křivd pro daný případ, pak ve smyslu § 2 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb. stanovuje zákon č. 92/1991 Sb. Dle názoru

vedlejšího účastníka ve shora uvedeném případě (sp. zn. II. ÚS

192/96) došlo k prolomení zásady rozhodného období za situace, kdy

restituční nároky byly řešeny v souladu s ní, což by mohlo založit

nejednotný postup soudů. Dále má vedlejší účastník za to, že

uvedený nález nemá všeobecnou závaznost. Z těchto důvodů navrhuje

ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány

předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §

42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť bylo zjištěno, že

stěžovatelé ve věci podali dovolání, jež však bylo odmítnuto pro

opožděnost. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti

rozsudku krajského soudu vzhledem k důvodu, který stěžovatelé

v dovolání uplatnili (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. před

novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nebyla dána ani podle § 238

ani § 239 o. s. ř. (ve spojení s částí dvanáctou, hlavou I, bodem

17. zákona č. 30/2000 Sb.), má Ústavní soud za to, že stěžovatel

vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně

jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o posouzení ústavní stížnosti po stránce věcné,

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není

vrcholem soustavy obecných soudů čl. 81 a čl. 90 Ústavy České

republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávají

ochrany základních práv zakotvených v Listině a Úmluvě, přezkoumal

Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná

stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s názory

obecných soudů, jež zamítly jejich žalobu na uložení povinnosti

vedlejším účastníkům uzavřít se stěžovateli dohodu na vydání

předmětných nemovitostí s odůvodněním, že pro přiznání

restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. nebyla splněna

podmínka, že k odnětí vlastnického práva došlo v období do 25. 2.

1945 do 1. 1. 1990 (tj. v rozhodném období) ve smyslu § 2 odst.

3 citovaného zákona, přičemž stěžovatelé tvrdí, že v tomto ohledu

věc byla posouzena nesprávně, když předmětné nemovitosti byly

znárodněny až v roce 1950, resp. až v tomto roce došlo k jejich

přechodu na stát, a současně se dovolávají se nálezu Ústavního

soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96 (publ.: Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, č. 129).

V § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je zakotven

zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez

vyplacení příslušné náhrady (provedené na základě předpisů

o znárodnění z let 1945 až 1948). Podmínkou pro vznik restitučního

nároku v takovémto případě však je, že k odnětí vlastnického práva

došlo v rozhodném období (tj. od. 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).

V souzeném případě je pak sporným momentem, zda tato podmínka byla

naplněna. K tomu je úvodem třeba poznamenat, že danou otázkou se

shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96

nezabýval, a tak pro posouzení správnosti právního názoru obecných

soudů z něj nelze vycházet. Naopak je třeba vzít v úvahu názor

pléna Ústavního soudu, vyslovený v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp.

zn. Pl. 1/95, (publ.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 3, č. 32), dle kterého je možno rozlišovat mezi přechodem

a převodem vlastnického práva; o přechod vlastnictví jde

v případech autoritativních výroků (ať soudů nebo úřadů), přičemž

odpověď na otázku, zda a kdy došlo ke zmíněnému přechodu

vlastnictví, je třeba hledat v příslušných ustanoveních

vztahujících se k uvedeným výrokům. Dále se v citovaném nálezu

uvádí, že byla-li v případech přechodu vlastnictví k nemovitostem

předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví intabulace, musela

tato podmínka být v lex specialis výslovně uvedena.

V souladu výše uvedenými závěry pak Ústavní soud zkoumal,

k jakému okamžiku došlo v souzeném případě k přechodu vlastnického

práva. Dle § 1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se dnem jeho

vyhlášení znárodňují zestátněním níže uvedené podniky; dle § 1

odst. 4 citovaného dekretu ministr průmyslu vyhlásí s účinkem

doručení v Úředním listě, které podniky byly tímto dekretem

znárodněny. Podle § 4 odst. 1 cit. dekretu nabývá stát vlastnictví

znárodněných podniků v rozsahu uvedeném v odst. 2 až 5.

Z uvedených ustanovení je zřejmé, že k přechodu vlastnictví

docházelo ex lege s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945 (viz shodně

nález ze dne 18. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 375/98; publ.: Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 115), za

předpokladu, že byla splněna podmínka vyhlášení dle § 1 odst. 4

citovaného dekretu.

Vzhledem ke skutečnosti, že uvedený dekret neobsahoval jako

podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu

vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové

knihy, a argumenty stěžovatelů, že k zápisu došlo až dne 23. 5.

1950, nelze tedy pokládat za relevantní. Protože v daném případě

došlo v souladu s § 1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. v Úředním

listě k vyhlášení znárodnění daného podniku - firmy "J. E."

vyhláškou č. 238 ze dne 27. 12. 1945, lze dospět k závěru, že

k přechodu vlastnického práva na stát došlo ke dni 27. 10. 1945.

Poukazují-li stěžovatelé na skutečnost, že účinky znárodnění

byly založeny až výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 23. 5.

1950, čj. 65486/50-V-IV-2, vydaným na základě zákona č. 114/1948

Sb., kterým byl dekret č. 100/1945 Sb. novelizován, je třeba

uvést, že ke znárodnění (a tedy i přechodu vlastnického práva)

dochází, jak bylo výš uvedeno, k datu uvedeném v příslušném

právním předpise. Nelze sice opomenout, že výše uvedený výměr

Ministerstva průmyslu vycházel již ze zákona č. 114/1948 Sb.,

avšak tato skutečnost by byla rozhodující tehdy, pokud by

znárodnění příslušného majetku umožňoval až tento zákon. V takovém

případě by k přechodu věci na stát docházelo nejdříve ke dni 28.

4. 1948, tj. v rozhodném období (viz např. nález ze dne 18. 12.

1997, sp. zn. IV. ÚS 136/97; publ.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 9, č. 167). I touto možností se obecné soudy

zabývaly, avšak dospěly k závěru, že žádné další věci tímto

způsobem znárodněny nebyly. Tuto skutečnost ostatně ani

stěžovatelé v ústavní stížnosti nenamítají.

Závěrem je třeba poznamenat, že i kdyby Ústavní soud pojem

"odnětí" vlastnického práva", uvedený v § 2 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., neztotožňoval (pouze) s právním přechodem majetku na

stát, ale (až) se zbavením vlastníka užívat všech atributů

vlastnického práva (tento aspekt je zmiňován ve shora uvedeném

nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. IV. 136/97),

pak ani v tomto případě by nebyl restituční důvod dán, neboť, jak

vyplynulo z příslušného soudního spisu, původní vlastník svá práva

k předmětným nemovitostem, jakožto majetkové podstatě firmy J. E.,

nemohl vykonávat vzhledem k tomu, že tato majetková podstata byla

začleněna již v roce 1946 do nově zřízeného subjektu (Spolek pro

chemickou a hutní výrobu). To ve svém důsledku vylučuje

eventualitu, že by došlo ke zneužití dekretu č. 100/1945 Sb. jako

aktu politické perzekuce v rozhodném období.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že právní

závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho

nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky

protiústavnosti. Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní

stížnost v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru