Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3357/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkSmlouva
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3357.10.1
Datum podání26.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 524 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3357/10 ze dne 14. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. L., advokátky, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 11/2010-90 ze dne 23. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 18 C 11/2010-90 ze dne 23. 8. 2010 obvodní soud uložil stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit žalující obchodní společnosti CFS - FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., částku 1.600,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 9.240,-Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka měla jako komisionář zařídit pro komitenta (právního předchůdce žalobce) získání pohledávek od Dopravního podniku města Brna, a. s., které vznikly z porušení přepravních smluv. V okamžiku, kdy stěžovatelka získala předmět plnění komisionářské smlouvy, nabyl k nim vlastnické právo komitent. Stěžovatelka se rovněž zavázala na podkladě smlouvy o poskytování právních služeb tyto pohledávky vymáhat, v době převzetí částky 1.000,- Kč na úhradu dluhu vzniklého z porušení přepravní smlouvy již však žalobce nezastupovala a ani komisionářský vztah mezi nimi netrval, bylo tedy její povinností ji bez zbytečného odkladu žalobci (o postoupení pohledávek komitentem na žalobce věděla) předat. Protože tak neučinila, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila o částku 1.000,- Kč a způsobila mu navíc škodu ve výši 600,- Kč, neboť ten v důsledku absence informace o splnění dluhu neúspěšně žaloval u soudu dotčenou osobu, jež porušila přepravní řád Dopravního podniku města Brna, a. s., respektive adekvátně procesně nereagoval - nevzal žalobu zpět a nepožádal o vrácení soudního poplatku.

Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť se ve svém rozhodnutí odchýlil od platné právní úpravy komisionářské smlouvy a nerespektoval bohatou judikaturu vztahující se k této problematice. Nalézací soud dále údajně porušil zákonem uloženou povinnost zkoumat aktivní legitimaci žalobce, odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky stran pravosti některých předložených listin. Popsaným jednáním mělo dojít k odnětí stěžovatelčina práva ve věci se účinně hájit, a to za situace, kdy povaha věci vylučuje podání opravného prostředku.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dotčená věc skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění rozhodném (dále jen "občanský soudní řád")]. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.

Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže stížnostní návrh stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. V tomto ohledu obvodní soud, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, vypořádal se i s námitkami stěžovatelky (jmenovitě stran pravosti předložených listinných důkazů) a své právní závěry posléze patřičně odůvodnil, tj. uvedl jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Obvodní soud v průběhu celého řízení postupoval výlučně v mezích ústavnosti, stěžovatelce nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájila. Okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ve vztahu k namítanému neprovedení některých důkazů Ústavní soud podotýká, že nešlo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09, N 251/55 SbNU 435). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Konkrétně napadený rozsudek obvodního soudu se s důkazními návrhy náležitě vypořádal (viz str. 5 rozsudku, předposlední odstavec dole). Skutečnost, že jim pro nadbytečnost nebylo vyhověno, porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru