Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 335/97Usnesení ÚS ze dne 12.12.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/právo na život
Věcný rejstříkpresumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.335.97
Datum podání10.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 13, § 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 335/97 ze dne 12. 12. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 335/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 4 T 16/95, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997, sp. zn. 8 To 56/97, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství a M.K., jako vedlejších účastníků, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 8. 9. 1997 se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností P.P., zastoupený advokátem JUDr. J.T., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 4 T 16/95, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997, sp. zn. 8 To 56/97. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal přípustnost ústavní stížnosti.

Svou ústavní stížností navrhovatel napadá pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997, sp. zn. 8 To 56/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 4 T 16/95. Městský soud v Praze uložil navrhovateli trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem, neboť jej shledal vinným pokusu trestného činu vraždy, přičemž snížil hranici trestu pod dolní hranici trestní sazby podle ustanovení § 40 odst. 2 tr.z. Tohoto jednání se měl navrhovatel dopustit tím způsobem, že po předchozím slovním konfliktu a fyzickém napadení pětkrát bodl poškozeného vedlejšího účastníka M.K. do hrudníku, břicha a stehen, čímž mu způsobil vážná zranění, která ohrozila bezprostředně život poškozeného.

II. ÚS 335/97

Podle navrhovatele tímto postupem oba soudy porušily jeho právo na obranu života podle čl. 6 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Podle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život a podle čl. 6 odst. 4 není porušením tohoto práva, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které není podle zákona trestné. Podle čl. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") pak zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné při obraně každé osoby proti nezákonnému násilí. Tato ustanovení poté určují výklad § 13 tr. z., podle kterého čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Dále byla podle navrhovatele postupem obou soudů porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy, neboť z těchto ustanovení vyplývá rovněž povinnost soudu hodnotit pochybnosti a rozpory v důkazním stavu ve prospěch obviněného.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Poškozený M.K. se k návrhu nevyjádřil. Vrchní státní zastupitelství se svým podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. 11. 1997, svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu JUDr. M.M. pouze odkázala na odůvodnění rozsudku s tím, že dále nemá, co by k věci dodala. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. J.L. ve svém vyjádření konstatoval, že jediným důvodem ústavní stížnosti je nesprávná aplikace § 13 tr. z. o nutné obraně. Poukázal na opakované projednání věci v tříčlenných senátech před Městským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze a na odůvodnění soudních rozhodnutí. Odmítl však tendenci právního zástupce stěžovatele podsouvat senátu vrchního soudu tendenci zužovat meze nutné obrany, neboť to neodpovídá ani rozhodování tohoto senátu (např. 8 To 86/96 ve věci Opočenský), ani literatuře, na kterou se právní zástupce odvolává. Žádný návrh tento účastník neučinil.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 1. 12. 1997, konstatuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je zjevně účelové. Okolnosti případu nutné obhajoby byly předmětem značné pozornosti dokazování jak v hlavním líčení, tak v řízení před vrchním soudem. Bylo přihlédnuto k nepřiměřeně silné intenzitě útoku i značnému množství bodnutí, kdy stěžovatel nebyl bezprostředně ohrožen na životě. Znalci přitom vyvrátili tvrzení, že mu poškozený tloukl hlavou o zem. Oba účastníci konfliktu byli v podnapilém stavu a na místě činu byl přítel stěžovatele, kdežto poškozený byl osamocen. Rovněž stáří a fyzická kondice obou účastníků konfliktu byly vzájemně porovnatelné. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení ze strany stěžovatele nebyly splněny podmínky nutné obrany podle § 13 tr. z. Současně toto ustanovení neodporuje obsahu Listiny, ani Evropské úmluvě, na které stěžovatel odkazuje.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl ústavní soud k tomuto závěru: Stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána nejdříve Městským soudem v Praze (rozsudek ze dne

2

II. ÚS 335/97

7. 5. 1996, sp. zn. 4 T 16/95), dále na základě odvolání Vrchním soudem v Praze (usnesení ze dne 27 11. 1996, sp. zn. 7 To 35/96) vrácena k novému projednání. Na tomto základě Městský soud v Praze jednal ve věci znovu a rozsudkem ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 4 T 16/95, odsoudil stěžovatele za pokus trestného činu vraždy (§ 8 odst. 2 a § 219 odst. 1 tr.z.) za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr.z. k trestu odnětí svobody na tři roky do věznice s dozorem. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997. sp. zn. 8 To 56/97, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku. Následně obě poslední rozhodnutí stěžovatel napadl svou včas podanou ústavní stížností.

Ústavní soud je nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Proto není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je § 13 tr.z. vdaném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Jak bylo uvedeno, oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Provedly dokazování v souladu s ustanoveními trestního řádu. Zde ani stěžovatel obecným soudům nic nevytýká. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy (včetně hodnocení závěrů znalců z oboru psychiatrie a neurologie), aniž byla porušena základní práva stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.

Podle navrhovatele oba soudy porušily jeho právo na obranu života podle čl. 6 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 2 Evropské úmluvy (sdělení č. 209/1992 Sb.). Dále byla podle navrhovatele postupem obou soudů porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy, neboť z těchto ustanovení vyplývá rovněž povinnost soudu hodnotit pochybnosti a rozpory v důkazním stavu ve prospěch obviněného. V prvém případě ovšem čl. 6 odst. 1 a 4. Listiny a čl. 2 Evropské úmluvy interpretuje jako přímé horizontální působení základního práva. Z těchto ustanovení však vyplývají přímé závazky mezi státní mocí a jedincem (např. použití zbraně příslušníkem policie), nikoli přímo mezi jedinci navzájem. Lze z nich pouze dovodit závazek státu zajistit ochranu života jedince. Pouze tam, kde tomuto závazku (tzv. mocenský monopol státu) dostát vzhledem k okolnostem nebude moci, je stát povinen upravit podmínky, za nichž nebude trestat jednání, které by jinak bylo trestným činem. K tomu je samozřejmě oprávněn stanovit svými zákony (čl. 6 odst. 4 Listiny) podmínky a určit orgány, v jejichž kompetenci bude posouzení splnění těchto podmínek.

3

II. ÚS 335/97

Posouzení těchto aspektů případu bylo v kompetenci obecných soudů. I v případech uvedených ústavních ustanovení (ve smyslu § 148 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) jde o otázku kvalifikace jednání stěžovatele v podmínkách konkrétní situace. Obecné soudy nijak v případě stěžovatele nezpochybnily institut nutné obrany. Stejně tak neporušily ústavní princip presumpce neviny, když sporné okolnosti konfliktu vyložily ve prospěch stěžovatele a použily ustanovení § 40 odst. 2 tr.z. Ústavní soud neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Z tohoto důvodu je třeba považovat za vyřízený i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, aniž by musel Ústavní soud řešit otázku, zda je takový návrh přípustný ve vztahu k právní povaze výzvy k nastoupení výkonu trestu, která byla stěžovatelem Ústavnímu soudu předložena dne 29. 9. 1997.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 1997

Vojtěch Ceplsoudce Ústavního soudu

4

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru