Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 334/2000Nález ÚS ze dne 11.04.2001O protiústavnosti postupu soudu přihlížejícího k okolnostem, s nimiž se seznámil až po vyhlášení rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
důkazní břemeno
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/22 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.334.2000
Datum podání02.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31, § 16 odst.2

99/1963 Sb., § 153 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001

N 58/22 SbNU 25

O protiústavnosti postupu soudu přihlížejícího k okolnostem, s nimiž se seznámil až po vyhlášení rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J.

V., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího

účastníka řízení, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn.

38 Ca 2/99 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99,

a uvádí, že jako fyzické osobě mu byla dodatečným platebním

výměrem č. 18/97/6393 ze dne 25.9.1997, č.j.

175778/97/010912/6393, na základě daňové kontroly místně

příslušného správce daně doměřena ve smyslu ust. § 31 odst. 5

zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákona o správě daní a poplatků") daň z příjmu fyzických osob za

zdaňovací období 1994.

Odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č.

18/97/6393, ze dne 25.9.1997, čj. 175778/97/010912/6393, bylo

rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení, jako odvolacího orgánu

zamítnuto.

Žalobou napadené rozhodnutí ze dne 25.11.1998, č.j. FŘ-

2050/1/98, bylo rozsudkem městského soudu potvrzeno, neboť

předmětná žaloba byla podle ust. § 250j odst. 1 o.s.ř. jako

nedůvodná zamítnuta.

Ke skutkovým okolnostem právní věci stěžovatel uvedl, že je

osobou zaregistrovanou u příslušného správce daně jako daňový

subjekt, mimo jiné jako plátce daně z příjmu fyzických osob.

Městský soud v Praze ve svém rozhodování prý vycházel z právního

hodnocení zaujatého vedlejším účastníkem, podle kterého daňový

subjekt neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zákona

o správě daní a poplatků, když pouze tvrdil správnost svého

postupu ( § 16 odst. 2 písm. e) zákona o správě daní a poplatků.

Navrhovatel zdůraznil, že není pravdou, že by ve svém

podnikání nevedl řádnou evidenci, jak mu ji předepisuje zákon

o účetnictví, neboť tento zákon v případech, kdy to výslovně

nestanoví, umožňuje daňovému subjektu zvolit vhodný způsob vedení

účetní evidence. Nesrovnalostí v účetnictví prý nemůže být, podle

názoru navrhovatele, formální chyba v počtech nebo psaní.

Stěžovatel tvrdí, že správce daně neměl pro svůj požadavek na

prokázání evidence denních tržeb výdejkovým způsobem ze stánkového

prodeje oporu v zákoně, neboť správce daně ani zákon nestanoví

daňovému subjektu přesný způsob vedení denních tržeb. Rovněž tak

u osob - účetních jednotek, účtujících v soustavě jednoduchého

účetnictví, není uvedena povinnost vést skladovou evidenci.

Navrhovatel dále zdůrazňuje, že všechny jeho účetní doklady

vyhověly podmínkám dokazování pro stanovení daňové povinnosti

podle ust. § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků.

Porušení svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1, odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje

navrhovatel ve skutečnosti, že přezkumný soud se při posuzování

věci neřídil zásadou spravedlivého a nestranného procesu

a spokojil se se stanoviskem převzatým od vedlejšího účastníka,

aniž se zabýval oprávněností postupu správce daně při stanovení

důkazní povinnosti u stěžovatele. V tomto směru Městský soud

v Praze údajně nerespektoval znění ust. čl. 4 odst. 1 Listiny,

které zakazuje ukládat povinnosti mimo zákonem vymezené hranice

příslušných zákonů.

Ve vztahu k řízení před městským soudem stěžovatel dále

namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, když v řízení před tímto

soudem byla porušena zásada, že každý má právo se na projednávané

věci podílet takovým způsobem, aby se mohl vyjádřit ke všem

navrhovaným důkazům a byl rovněž seznámen s obsahem námitek

a tvrzením protistrany. Tuto zásadu však městský soud porušil,

neboť vydal napadený rozsudek ještě před tím, než poslal na vědomí

právnímu zástupci stěžovatele vyjádření vedlejšího účastníka

(předmětné vyjádření vedlejšího účastníka obdržel stěžovatel až

dne 9.2.2000). I když se městský soud zabýval vyjádřením

stěžovatele ze dne 25.2.2000, neposkytl mu možnost se před

rozhodnutím soudu ke stanovisku druhé strany vyjádřit.

Z rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že tento soud

žalobu stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka

ze dne 25.11.1998, č.j. FŘ-2050/1/98, jako nedůvodnou zamítl, když

ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 250f odst.

1 písm. b), odst. 2 o.s.ř.

Současně Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele

o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku soud nejprve konstatoval obsah

správního spisu, písemné vyjádření vedlejšího účastníka řízení

k podané správní žalobě a argumentaci stěžovatele obsaženou

v žalobě. Z předložených listinných dokladů zjistil, že stěžovatel

(dříve žalobce) je fyzickou osobou, provozující podnikatelskou

činnost podle ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku a je ve smyslu

ust. § 35 obchodního zákoníku povinen vést účetnictví podle

zák.č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů,

a to v rozsahu a způsobem stanoveným zákonem. V otázce průkaznosti

účetních dokladů pro zjišťování základu daně konstatoval městský

soud znění ust. § 23 odst. 10 zák.č. 586/1992 Sb. o dani

z příjmů. Při hodnocení důkazů soud zdůraznil, že účetnictví

stěžovatele nemůže být dostatečným podkladem pro stanovení daňové

povinnosti dokazováním, když žalobce v průběhu daňového řízení

pouze tvrdil správnost svých údajů a dokladů, ač je povinen ve

smyslu ust. §16 odst. 2 a § 31 odst. 9 zákona o správě daní

a poplatků, správnost svých tvrzení prokázat. Vzhledem k tomu, že

stěžovatel v tomto směru neprokázal svá tvrzení a neunesl v tomto

směru důkazní břemeno, bylo nutno postupovat v rámci daňového

řízení podle ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků,

tj. stanovit daň podle pomůcek, které měl správce daně

k dispozici nebo které si sám obstaral. V této námitce stěžovatele

neshledal přezkumný soud protizákonnost v postupu správce daně.

K možnosti přezkoumávat napadené správní rozhodnutí

s ohledem na posouzení skutečnosti, zda došlo ke správnému použití

pomůcek či správnému výpočtu daňové povinnosti, městský soud

zdůraznil, že byl v tomto směru vázán pouze námitkami, obsaženými

v podané žalobě a nemohl se proto touto problematikou zabývat.

Městský soud závěrem konstatoval, že v daňové věci

stěžovatele byly dány zákonné podmínky pro stanovení daňové

povinnosti za použití pomůcek a odvolací orgán proto nepochybil,

pokud odvolání stěžovatele proti shora uvedeným daňovým výměrům

jako nedůvodné zamítl.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje

podmínky pro její projednání (§ 34 odst. 1, odst. 2 ve vztahu

k ust. § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák.č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů) a není tedy důvod pro její

odmítnutí podle ust. § 43 odst. 1, odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, si vyžádal písemné vyjádření k ústavní

stížnosti od účastníka řízení - Městského soudu v Praze,

zastoupeného předsedkyní senátu 38 Ca a vedlejšího účastníka

řízení - Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, jakož

i zapůjčení spisu účastníka řízení, sp. zn. 38 Ca 2/99.

V písemném vyjádření účastníka řízení, které Ústavní soud

obdržel dne 2.3.2001 se uvádí, že důvody pro které byla zamítnuta

žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro

hlavní město Prahu ze dne 25.11.1998, čj. FŘ - 2050/1/98,

vyplývají z odůvodnění stížností napadeného rozsudku, na nějž pro

stručnost účastník řízení odkazuje. Vzhledem k tomu, že se jedná

o shodnou problematiku, která byla již řešena v nálezu Ústavního

soudu ze dne 9.11.2000, pod sp. zn. III. ÚS 334/2000, odkazuje

účastník řízení na písemné vyjádření k ústavní stížnosti vedené

pod shora označenou spisovou značkou III. ÚS 334/2000 (dosud

nepublikovaném).

V obsáhlém písemném vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne

19.3.2001, vedlejší účastník uvádí, že v návaznosti na provedenou

kontrolu daně z příjmů fyzických osob za roky 1994 a 1995

a kontroly daně z přidané hodnoty byl stěžovatel rozhodnutími

místně příslušného správce daně vyzván podle ust. § 16 odst. 2

písm. c) a § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků

k prokázání ve výzvách označených skutečností. Vzhledem k tomu, že

stěžovatel ani po výzvách pochybnosti správce daně o správnosti

údajů jím uváděných v daňových přiznáních neodstranil, a tím

nesplnil svoji důkazní povinnost uloženou mu ust. § 31 odst. 9

cit. zákona, správce daně nemohl pro závažné nedostatky

v předloženém účetnictví stanovit daňovou povinnost dokazováním,

byl správce daně nucen přistoupit ke stanovení daně z příjmů

fyzických osob za roky 1994 - 1995 podle pomůcek. Dodatečný

platební výměr č. 18/97/6393 ze dne 25.9.1997 byl opraven

rozhodnutím ze dne 22.12.1997, č.j. 218030/97/010912/6393.

Odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru bylo

rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení ze dne 25.11.1998, č.j.

FŘ-2050/1/98, podle ust. § 50 odst. 5 zákona o správě daní

a poplatků zamítnuto jako nedůvodné, neboť bylo shledáno, že

zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně byly

dodrženy.

V další části svého vyjádření vedlejší účastník zdůraznil, že

nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 1

Listiny, neboť k uložení prokázání skutečností tvrzených daňovým

subjektem, správcem daně, lze odkázat nejen na již cit. ust. § 16

odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ale rovněž na ust. § 23

odst. 10 zák.č.586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

v návaznosti na ust. § 15 písm. c) zákona č.563/1991 Sb.,

o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ust. § 39

odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

Závěrem vedlejší účastník řízení navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 2/99, se

zjišťuje, že stěžovatel napadl žalobou o přezkoumání rozhodnutí

vedlejšího účastníka řízení - Finanční ředitelství pro hl. město

Prahu, jakož i dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu

10 ze dne 25.9.1997, čj. 175778/97/010912/6393, z důvodu jejich

údajné nedůvodnosti a nezákonnosti, když současně požádal o odklad

vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ust. § 250c o.s.ř.

Dne 3.5.1999 se k žalobě stěžovatele, po výzvě soudu, písemně

vyjádřil vedlejší účastník řízení a v obsáhlém stanovisku navrhl

zamítnutí žaloby. Z doručenky, založené ve spise vyplývá, že

vyjádření žalovaného fin. ředitelství bylo právnímu zástupci

stěžovatele doručeno až dne 9.2.2000, tj. po vyhlášení rozsudku ve

věci samé.

Dne 31.5.1999 bylo Městskému soudu v Praze doručen souhlas

stěžovatele, aby soud rozhodl ve věci bez jednání ve smyslu ust.

§ 250f odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Městský soud v Praze dále dne 28.2.2000 obdržel další

vyjádření stěžovatele ke stanovisku vedl. účastníka. Jak vyplývá

ze záznamu uloženého na č. listu 38 a protokolu o jednání (na č.

listi 39) předmětného spisu, byl v označené věci dne 27.1.2000

vyhlášen městským soudem rozsudek, kterým byla žaloba stěžovatele

zamítnuta, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí. Z citovaného záznamu je dále zřejmé, že soudce senátu

38 C Městského soudu v Praze požádal místopředsedkyni soudu

z pracovních důvodů o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení

rozsudku, v termínu do 20.3.2000.

Ústavní soud po zvážení důvodů uvedených v ústavní stížnosti,

skutkových zjištění vyplývajících ze spisu Městského soudu

v Praze, sp. zn. 38 Ca 2/99, písemných vyjádření účastníka

a vedlejšího účastníka řízení, jakož i závěrů uvedených v nálezu

Ústavního soudu ze dne 9.11.2000, sp. zn. III. ÚS 334/2000, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že ve

smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu si je vědom

skutečnosti, že není dalším "odvolacím soudem" v systému obecných

soudů ČR a nemůže si tedy na sebe vztahovat pravomoc přezkoumávat

rozhodnutá těchto obecných soudů, pokud ovšem nebyla v řízení před

těmito soudy porušena práva stěžovatele, zaručená ústavním zákonem

či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.

Při hodnocení opodstatněnosti věcných námitek stěžovatele

proti rozhodnutím fin. orgánů Ústavní soud konstatuje, že pouze

opakují argumenty, kterými se již zabýval přezkumný soud a se

kterými se dostatečným způsobem v odůvodnění stížností napadeného

rozsudku vypořádal.

V této souvislosti proto Ústavní soud nepřisvědčil

argumentaci stěžovatele o údajném porušení čl. 4 odst. 1 Listiny,

neboť v odůvodnění napadeného rozsudku se s touto námitkou již

dostatečným způsobem vypořádal Městský soud v Praze.

Další námitky stěžovatele se však dotýkají porušení čl. 36

odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující právo na

soudní a jinou právní ochranu.

V tomto případě sice Ústavní soud nezjistil porušení čl. 36

odst. 1, odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel zcela využil svého

práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného

soudu a tuto skutečnost v rámci svého návrhu ani nijak

nezpochybnil, ale jiné zjištění Ústavní soud učinil v případě

namítaného porušení čl.38 odst. 2 Listiny, kdy se Městský soud

v Praze dopustil pochybení tím, že v písemném vyhotovení rozsudku

ze dne 27.1.2000 v jeho odůvodnění argumentoval vyjádřením

stěžovatele ze dne 25.2.2000, které však bylo soudu doručeno až po

vyhlášení stížností napadeného rozsudku.

Soud tak přihlížel v rozhodnutí ke skutečnostem, se kterými

se seznámil až po vyhlášení rozsudku a jeho rozhodnutí tedy nebylo

v souladu s ust. § 153 odst. 1 občanského soudního řádu ( tj. na

základě zjištěného skutkového stavu věci) a v souladu s ust. §

157 odst. 2 téhož zákona ( podle kterého soud v odůvodnění svého

rozhodnutí uvede mimo jiné i to, které skutečnosti vzal za

prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková

zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil).

V tomto směru došlo k zásahu do práva stěžovatele, aby se ve

smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny "mohl vyjádřit v průběhu řízení ke

všem prováděným důkazům", když jak vyplynulo z listinných dokladů

založených ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 2/99,

soud nepostupoval v řízení ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud dospěl na základě shora uvedených skutečností

k závěru, že stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 27.1.2000, sp. zn. 38 Ca 2/99, je nutné podle ust. § 82

odst. 3 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. dubna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru