Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3338/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3338.11.1
Datum podání07.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3338/11 ze dne 14. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 7 Tdo 760/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 4 To 71/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 46 T 21/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným, že (1) si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem značnou škodu a že (2) si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal (1) trestný čin zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., tr. z. a (2) zločin zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., tr. z. Proto byl odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let. Usnesením vrchního soudu bylo odvolání stěžovatele a poškozeného V. K. zamítnuto. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí mj. zabýval i otázkou opakovaně vznášené námitky o porušení práva na obhajobu. Poukázal jednak na odůvodnění prvního rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 4 To 60/2009, z něhož vyplynulo, že celková doba, kterou měl stěžovatel k dispozici k prostudování spisu, byla 11 dnů. Tu považoval vrchní soud za dostatečnou. Dále vrchní soud uvedl, že stěžovatel měl v průběhu hlavního líčení možnost se vyjadřovat ke všem provedeným důkazům, což však po náležitém poučení odmítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se posuzované jednání stěžovatele uskutečňovalo na podkladě smluv, které byly označeny jako smlouva o zprostředkování prodeje motorového vozidla. Soudy se obsahem těchto smluv důsledně zabývaly, a pokud je neidentifikovaly výslovně jako některý ze smluvních typů upravených v občanském či obchodním zákoníku, není to nic, čím by mohla být zpochybněna správnost výroku o vině. Pokud stěžovatel prostředky získané z prodeje vozidel neodevzdal původním vlastníkům vozidel, což byl jediný účel jejich svěření, a rozhodl se je v evidentním rozporu s tímto účelem použít jinak, pak s nimi naložil způsobem, který odpovídá jejích přisvojení. Nejvyšší soud též důkladně rozebral naplnění subjektivní stránky trestných činů. Žádné pochybnosti o jejím naplnění nebyly namístě, neboť to byl sám stěžovatel, kdo koncipoval smlouvy o zprostředkování prodeje. Používané předtisky smluv navíc svědčily o tom, že mu byl znám rozdíl mezi tím, kdy společnost nabývá, či nenabývá peníze z prodeje vozidel do svého vlastnictví. Podle dovolacího soudu nebylo možno akceptovat námitky, že by výrok o vině byl kriminalizací soukromoprávních úkonů, neboť rámec soukromoprávních vztahů stěžovatel výrazně překročil tím, že si přisvojoval peněžní prostředky, které náležely původním vlastníkům vozidel.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí, stejně jako řízení, které předcházelo jejich vydání, vykazuje charakteristiky nespravedlivého procesu. Za závažnou procesní vadu a porušení svých obhajovacích práv stěžovatel spatřoval to, že v celém průběhu řízení neměl možnost seznámit se řádně se spisovým materiálem. Dále stěžovatel namítal, že obecný soud striktně nedodržoval ust. tr. ř., která zaručují, že v hlavním líčení budou probrány všechny důkazy, z nichž vychází rozhodnutí. Nalézací soud však provedl dokazování listinami naprosto nedostatečným způsobem. Nedotázal se vždy po provedení každého důkazu, zda se stěžovatel chce k důkazu vyjádřit. Jak soud I. stupně, tak odvolací soud nezajímalo, jak vlastně k celé situaci došlo a zda chtěl skutečně někoho podvést, či se chtěl se všemi naopak řádně vyrovnat. Stěžovatel především nesouhlasil s tím, že chtěl někoho podvést. Závěry obecných soudů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu považoval za nesrozumitelné. Stěžovatel dále poukázal na to, že zásadním nedostatkem skutkových zjištění je pouze zcela povrchní hmotně právní posouzení právních dokumentů, které uzavřel s klienty autobazaru a rovněž zcela povrchní posouzení právního vztahu, který mezi nimi vznikl. Opravné prostředky byly vyřízeny podle jeho názoru zcela formálně.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, se kterými se ovšem obecné soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jakákoliv relevantní ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti stěžovatele absentuje. Obecné soudy ústavně přijatelně hodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu (viz str. 3 rozhodnutí dovolacího soudu) a nebylo možno akceptovat ani stěžovatelovy námitky stran povrchního hmotněprávního posouzení věci (srov. zejm. str. 19n. rozhodnutí vrchního soudu a str. 2n. rozhodnutí dovolacího soudu) a porušení práva na obhajobu (viz zejm. str. 8n. rozhodnutí vrchního soudu), neboť i jimi se obecné soudy důkladně zabývaly. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce; naopak postupu obecných soudů nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že obecné soudy námitkám stěžovatele nepřisvědčily, nelze ještě považovat za porušení jeho základních práv. Stěžovatel Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty či konkrétní skutečnosti, které by jím uváděná tvrzení o porušení jeho základních práv dokládaly, nepředložil.

Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Nebylo možno též vyhovět stěžovatelově žádosti o odložení posuzování věci o jeden měsíc, aby stěžovatel mohl zvážit doplnění některých dalších skutečností, neboť šedesátidenní lhůtu lze podle názoru Ústavního soudu považovat za dostatečnou k vyhotovení řádného podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru