Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 333/19 #1Usnesení ÚS ze dne 06.08.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.333.19.1
Datum podání25.01.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 242 odst.2, § 80


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 333/19 ze dne 6. 8. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, právně zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Masarykova 50, Lysá nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 252/2018-405, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2017 č. j. 23 Co 51/2013-310 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 4. 2012 č. j. 11 C 341/2009-156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v části, kterou bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, dále výroku I v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v části, kterou byly potvrzeny výroky III a IV rozsudku prvostupňového soudu, a výroků III a IV v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"). Dle mínění stěžovatele jsou tato rozhodnutí v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatel vede mnohaletý soudní spor, v jehož jádru leží jeho snaha domoci se určení, že je spoluvlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. V posuzované věci došlo - stručně řečeno - k tomu, že stěžovatel společně se svou bývalou manželkou uzavřel kupní smlouvu se společností BRUPOLL, s. r. o., nicméně uvedená společnost nezaplatila kupní cenu, pročež stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy. V mezidobí však uvedená společnost převedla vlastnické právo na třetí osobu a následně došlo k dalším převodům vlastnického práva. Dle stěžovatele byly všechny navazující převody vlastnického práva k předmětným nemovitostem neplatné, neboť došlo k tzv. nabytí vlastnického práva od nevlastníka a s ohledem na okolnosti případu nemohli být nabyvatelé v dobré víře. Proto podal k okresnímu soudu žalobu.

3. Okresní soud zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí (výroky I a II), zamítl žalobu na určení, že dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi tam specifikovanými žalovanými ze dne 21. 6. 2002 je neplatná (výrok III), zamítl žalobu na určení, že změna prohlášení vlastníka ze dne 1. 7. 2005, jež byla učiněna tam specifikovanými žalovanými, je neplatná (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). Ve vztahu k žalobním návrhům pod body III a IV okresní soud zdůraznil, že se jedná o předběžné otázky ve vztahu k návrhu stěžovatele na určení, že je vlastníkem nemovitostí. Jelikož zde dle okresního soudu chyběl naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žalobu v příslušné části zamítl. Krajský soud o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud následně zrušil výrok I rozsudku krajského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II, jakož i nákladové výroky II a III, a ve zbylé části dovolání stěžovatele odmítl (výrok I); dále zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, V a VI a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl část dovolání stěžovatele mj. i proto, že stěžovatel sice formálně napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, avšak předpoklady přípustnosti vymezil, resp. "precizoval" pouze ve vztahu k té části rozsudku krajského soudu, kterou byly potvrzeny meritorní výroky I a II rozsudku okresního soudu.

4. Stručně řečeno, v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu v současnosti znovu probíhá před soudem prvního stupně řízení o žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a prvostupňový soud bude mít povinnost nově rozhodnout o nákladech řízení. Naopak ve vztahu k části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal určení, že vybrané právní úkony dalších nabyvatelů nemovitostí jsou neplatné, jsou ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí konečná. Obecné soudy v této části stěžovateli nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že se jedná toliko o předběžné otázky, jež budou řešeny v rámci rozhodnutí o tom, zda stěžovatel je vlastníkem uvedených nemovitostí.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje především závěr obecných soudů, že jeho žaloba na určení, že vybrané právní úkony žalovaných - dalších nabyvatelů předmětných nemovitosti - jsou neplatné, je předběžnou otázkou k jiné části žaloby (v podrobnostech viz výše). Dále rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že ve vztahu k části napadených výroků nižších soudů řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Sice netvrdí, že v dovolání se otázkou přípustnosti dovolání proti příslušné části výroku I rozsudku krajského soudu a potažmo proti výrokům III a IV rozsudku okresního soudu specificky zabýval, nicméně má za to, že Nejvyšší soud měl podle § 242 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu zrušit rozhodnutí nižších soudů v plném rozsahu. Pokud tedy byl "panující" výrok I rozhodnutí prvostupňového soudu zrušen, ale závislé výroky III a IV téhož rozhodnutí nikoli, byl Nejvyšším soudem údajně vytvořen protiprávní stav a bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Z prakticky stejných důvodů mělo dojít také k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost napadených rozhodnutí.

9. V jádru nyní posuzované ústavní stížnosti se nachází otázka, jaký vztah existoval mezi žalobou stěžovatele na určení, že některé právní úkony žalovaných - dalších nabyvatelů předmětných nemovitostí - jsou neplatné (viz body III a IV žalobního petitu a potažmo napadené výroky III a IV rozsudku okresního soudu), a žalobou stěžovatele na určení, že je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí (viz bod I žalobního petitu a potažmo výrok I rozsudku okresního soudu). Ústavní soud předesílá, že se jedná výlučně o otázku interpretace a aplikace podústavního práva, u níž nelze shledat jakýkoliv ústavněprávní přesah. Jelikož Ústavní soud není čtvrtou instancí v soustavě obecných soudů, nepřísluší mu zasahovat do rozhodování obecných soudů o tom, co lze nebo nelze považovat za předběžnou otázku ve vztahu k jiné části žalobního návrhu. Postačí proto uvést, že výše uvedené závěry obecných soudů nejeví známky svévole a jsou odůvodněny řádným, logickým a srozumitelným způsobem. Ústavní soud proto neshledal, že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud rovněž konstatuje, že odmítl-li Nejvyšší soud část stěžovatelova dovolání z důvodu nedostatečného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a přístup k soudu. Stěžovatel v podstatě sám připouští, že se (podrobně) nevěnoval otázce přípustnosti dovolání ve vztahu k závěru nižších soudů, že body III a IV žalobního petitu jsou pouze předběžnými otázkami ve vztahu žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pouze tvrdí, že Nejvyšší soud měl zrušit napadenou část výroku I rozsudku krajského soudu a výroku III a IV rozsudku okresního soudu, neboť se dle stěžovatelova mínění jednalo o výroky závislé na jiných, dovolacím soudem zrušených výrocích rozsudků okresního a krajského soudu [§ 242 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu]. Jelikož pro takový postup Nejvyššího soudu nebyly dány podmínky, Ústavní soud nemohl akceptovat argumentaci stěžovatele ani v této části.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova ústavně chráněna práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru