Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 333/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.333.14.1
Datum podání27.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 333/14 ze dne 1. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Otto Kechnera, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 20 Co 246/2013-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zejména podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 96 a čl. 95 Ústavy České republiky.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 20 Co 246/2013-80, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 86.022 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání společné nemovitosti v rozsahu převyšujícím spoluvlastnický podíl žalovaného. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze formálně v dikci výroku tak, aby odpovídal znění § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), že se žalovanému náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že okolnosti věci (příbuzenský poměr účastníků jako spoluvlastníků domu, v němž oba bydlí; aktivní podíl žalovaného na zhoršujících se vztazích se žalobkyní; skutečnost, že žaloba byla podána jako reakce na dříve uplatněné nároky žalovaného rovněž z titulu spoluvlastnictví) odůvodňují aplikaci §150 o. s. ř. s tím, že je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl náklady řízení ze svého.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak zejména porušení principu rovnosti účastníků řízení. Vyslovuje přesvědčení, že v daném případě nebylo namístě aplikovat § 150 o. s. ř., neboť žádné důvody zvláštního zřetele hodné nenastaly. Nesouhlasí s hodnocením obecných soudů, že se podílel na zhoršujících se vztazích se žalobkyní. Podle jeho názoru to byla naopak žalobkyně, která bez jeho souhlasu umožnila užívání nemovitosti třetím osobám. Vychází z toho, že žalobu podala žalobkyně, ale jí tvrzené nároky na vydání bezdůvodného obohacení nebyly shledány opodstatněnými. Dále poukazuje na to, že mezi účastníky probíhala mimosoudní jednání, která sice skončila bezúspěšně, ale tento fakt nelze přičítat k tíži stěžovatele.

III.

4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi staví značně rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

7. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. V dané věci obecné soudy nepřiznaly jinak úspěšnému žalovanému (stěžovateli) náhradu nákladů s ohledem na § 150 o. s. ř., neboť dospěly k závěru, že zde byly dány důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. přitom představuje výjimku ze základního pravidla určujícího právo na náhradu nákladů řízení zásadně podle úspěchu ve věci. Uvedené ustanovení slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. září 2006, N 162/42 SbNU 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001, N 75/22 SbNU 145). Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. září 2010, N 202/58 SbNU 795). V ústavní stížností napadeném rozhodnutí považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za důvody zvláštního zřetele hodné zejména aktivní podíl stěžovatele na zhoršujících se vztazích se žalobkyní, vzájemný příbuzenský poměr a sociální status žalobkyně (důchodkyně). Jestliže obecné soudy takto, byť poměrně stručně, vysvětlily a odůvodnily užití § 150 o. s. ř., nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených práv.

8. Ústavní soud již jen na okraj podotýká, že na danou věc nelze vztahovat závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10. Ustanovení § 150 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení aplikoval již soud prvního stupně a proto jeho užití i v rámci odvolacího řízení nemohlo být pro stěžovatele překvapivé. Stěžovatel navíc dostal možnost vyjádřit se k aplikaci § 150 o. s. ř. v rámci své reakce na odvolání žalobkyně.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru