Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3327/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3327.20.1
Datum podání27.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 23 odst.1, § 23 odst.3, § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3327/20 ze dne 30. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. H. a 2) M. H., obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti dvěma usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 32 T 5/2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají rozhodnutí uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí, jež byla vynesena v průběhu hlavního líčení v jejich trestní věci, neboť jimi měla být porušena jejich ústavní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V řízení, které je vedeno Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 32 T 137/2018, je projednávána obžaloba, v níž byli stěžovatelé mimo jiné obžalováni pod skutkem 4) ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku. Z tohoto trestního řízení byl skutek 4) následně vyloučen k samostatnému projednání a je o něm rozhodováno v samostatném řízení, které je vedeno před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 32 T 5/2019. Při hlavním líčení, které se ve věci konalo dne 30. 9. 2020, hned v úvodu konstatoval soud prvního stupně omluvu stěžovatele 2) odůvodněnou vážnou zdravotní indispozicí a jeho žádost o odročení hlavního líčení. Soud prvního stupně poté rozhodl usnesením podle § 23 odst. 1 trestního řádu, že se věc stěžovatele 2) vylučuje ze společného řízení a projednání. Následně proběhlo hlavní líčení ve věci, státní zástupce přednesl obžalobu, soud vznesl dotaz na poškozeného ohledně adhezního nároku a byl učiněn výslech stěžovatele 1) jakožto obžalovaného. V závěru hlavního líčení pak soud prvního stupně vydal usnesení, kterým rozhodl, že se podle § 23 odst. 3 trestního řádu ke společnému řízení a projednání spojuje věc stěžovatele 2). O spojení i rozdělení věcí přitom soud rozhoduje usnesením (§119 odst. 1, § 134 testního řádu), proti kterému není přípustný opravný prostředek (§ 141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelé dále polemizují s tím, že nedošlo včas k vyřízení jejich námitky podjatosti vůči státnímu zástupci. Podle stěžovatelů měl soud prvního stupně před konáním hlavního líčení ve věci dne 30. 9. 2020 dostatek informací k tomu, aby mohl sám posoudit, že státní zástupce Mgr. Dostál je vyloučenou osobou a hlavní líčení by se nemělo vůbec konat, dokud na místo Mgr. Dostála nevstoupí jiný státní zástupce.

2. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.

4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jejich věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru