Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3319/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 5 - Hanák Ondřej
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3319.14.1
Datum podání15.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 34, § 33

212/2010 Sb., § 2, § 3

256/2004 Sb., § 115 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 95


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3319/14 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky ČP INVEST investiční společnost, a.s., IČ 43873766, se sídlem Na Pankráci 1658/121, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Braunův dům, Karlovo náměstí 24, Praha 1, směřující proti usnesením soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, Malátova 645/18, 150 00 Praha 5, č. j. 147 EX 37/12-87 ze dne 1. 9. 2014, č. j. 147 EX 1729/12-70 ze dne 4. 9. 2014, č. j. 147 EX 399/11-82 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 513/11-67 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 896/11-81 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 968/11-63 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 1068/11-96 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 53/11-115 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 152/11-123 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 973/11-112 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 1100/11-127 ze dne 17. 8. 2014, č. j 147 EX 846/11-184 ze dne 4. 11. 2014, dále usnesení č. j. 147 EX 46/12-94 ze dne 5. 11. 2014 a usnesení č. j. 147 EX 550/12-116 ze dne 10. 10. 2014, č. j. 147 EX 898/12-92 ze dne 26. 1. 2015, dále usnesení č. j. 147 EX 808/12-82 ze dne 26. 1. 2015 a usnesení č. j. 147 EX 331/12-202 ze dne 26. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2014 (doplněnou dne 9. 12. 2014 a 29. 1. 2015), vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka uplatnila fakturami po žalovaném nárok na náhradu hotových výdajů spojených s poskytnutím součinnosti soudnímu exekutorovi ve výši dle sazebníku centrálního depozitáře [§ 33 a 34 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád")] spočívající v poskytnutí údajů z evidence investičních nástrojů [§ 115 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu")]. Exekutor faktury odmítl jako neobjednané plnění a zpochybnil výši účtované částky dle ustanovení § 2 a 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., o způsobu stanovení výše vynaložených věcných nákladů a způsobu jejich úhrady při poskytování údajů centrálním depozitářem a osobou, která vede samostatnou evidenci investičních nástrojů (dále jen "vyhláška"), resp. oprávněnosti nároku stěžovatelky na vyplacení náhrady vynaložených nákladů, a pokoušel se této své povinnosti vyhnout procesní nečinností doplněnou o záměrně nepravdivá a účelová tvrzení.

3. Postup exekutora je dle názoru stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty a rovnosti, neboť postupoval nejednotně, v totožném případě rozhodl o nepřiznání nákladů, nebo vyzval stěžovatelku k doplnění podání či nerozhodl vůbec, proto je dle tvrzení stěžovatelky opodstatněný zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 327/14, Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 2/02, IV. ÚS 215/94 a další) a tvrdila, že exekutor postupoval nesprávně, když odmítl možnost výši nákladů si stanovit vlastním sazebníkem stěžovatelky a poukázala na to, že exekutor nepřípadně aplikoval nález sp. zn. II. ÚS 543/11, který řeší odlišnou situaci dle zákona o bankách nikoli ve věci zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

4. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2014 stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost i o další obdobné věci totožných účastníků řízení, a to o usnesení č. j. 147 EX 846/11-184 ze dne 4. 11.2014, usnesení č. j. 147 EX 46/12-94 ze dne 5. 11. 2014 a usnesení č. j. 147 EX 550/12-116 ze dne 10. 10. 2014. Následně stěžovatelka podáním ze dne 29. 1. 2015 ústavní stížnost rozšířila o rozhodnutí exekutora č. j. 147 EX 898/12-92 ze dne 26. 1. 2015, usnesení č. j. 147 EX 808/12-82 ze dne 26. 1. 2015 a usnesení č. j. 147 EX 331/12-202 ze dne 26. 1. 2015. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že je namístě postupovat podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a navrhla změnu ústavní stížnosti tak, že ji rozšiřuje o uvedená usnesení, která byla doručena stěžovatelce exekutorem po podání ústavní stížnosti.

5. Ve věci návrhu stěžovatelky na rozšíření ústavní stížnosti podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 95 o. s. ř. o další vydaná usnesení, která byla doručena stěžovatelce exekutorem po podání ústavní stížnosti, Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl a přezkoumal všechna napadená rozhodnutí.

6. Senát Ústavního soudu usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy), a není pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv za předpokladu, že orgány veřejné moci nepostupují v souladu se základními právy obsaženými v hlavě páté Listiny [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelčiných základních práv nebylo zjištěno a podstatou ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími exekutora. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry exekutora neztotožňuje, však nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. V nyní projednávaném případě exekutor rozhodl, že náhrada hotových výdajů se nepřiznává. Hlavním důvodem, proč nebylo možné podle názoru exekutora vyhovět požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi, je to, že stěžovatelka nárok odvozuje od § 115 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a § 2 a 3 vyhlášky. Výše náhrady vynaložených nákladů za součinnost v jednom exekučním případu stěžovatelka stanovila ve výši 402 Kč bez daně z přidané hodnoty jen s odkazem na sazebník, aniž by doložila jakýkoliv hotový náklad.

10. Na druhou stranu ovšem výše uvedeným není v žádném případě řečeno, že by osoba povinná poskytovat součinnost neměla nárok na žádnou náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím součinnosti. Otázkou náhrady věcných nákladů za poskytnutí součinnosti se Ústavní soud ve vztahu k bankovním institucím zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 543/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 89/61 SbNU 377). Závěry v něm uvedené lze pak bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Předpokladem ovšem je, aby stěžovatelka (resp. obecně jakákoliv osoba povinná k poskytnutí součinnosti podle exekučního řádu) včas a řádně své nároky na náhradu vynaložených věcných nákladů uplatnila u soudního exekutora. Za těchto okolností budou požívat takto uplatněné nároky ústavněprávní ochrany (zejména čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Protokolu). Uplatnění nároků na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti nemůže být ovšem bezbřehé. K jejich limitaci se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 543/11 (bod 23), na který v tomto případě toliko jako obiter dictum rovněž poukazuje. Je třeba důrazně odmítnout možnost stěžovatelky si jejich výši jednostranně stanovit vlastním sazebníkem [bod 16 a 17, přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 411/05 ze dne 30. 11. 2006 (N 214/43 SbNU 389)].

11. Dále Ústavní soud poukazuje na veřejnoprávní charakter postavení exekutora při jeho činnosti, který vyplývá z exekučního řádu (§ 1 odst. 1 nebo § 4 exekučního řádu) a je podpořen i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006 sp. zn. 20 Cdo 2706/2004, či stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005]. Není žádného důvodu, aby závěry, které zde učinil Nejvyšší soud a stejně tak Ústavní soud, nedopadaly s obecnou platností i na předmětná řízení vedená před soudním exekutorem. V tomto směru nelze závěrům exekutora o nepřiznání náhrady vynaložených nákladů za součinnost nic vytýkat. Rozhodnutí exekutora napadená stěžovatelkou jako osobou poskytnuvší součinnost exekutorovi v rámci jím vedeného exekučního řízení a žalovaným exekutorem jsou vztahem veřejnoprávním, přičemž k projednání sporu z tohoto vztahu není dána pravomoc soudů a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Na uvedeném závěru nebyla způsobilá nic změnit ani úprava povinnosti stěžovatelky poskytnout údaje exekutorovi pro účely exekučního řízení obsažená v § 115 odst. 1 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Judikatura Ústavního soudu, jak s ní v ústavní stížnosti argumentuje stěžovatelka, vychází z odlišné situace a na její věc nedopadá.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí exekutora jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

13. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru