Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3316/09 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
soud/odnětí/přikázání věci
Trestní řízení
soud/stížnost na postup soudu
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3316.09.1
Datum podání22.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 2 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 262, § 25, § 264 odst.1, § 2 odst.5, § 259 odst.5 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. R. N., právně zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Nad Rokoskou 38, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 11 Tdo 952/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 sp. zn. 8 To 222/2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 29 T 97/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 8 To 360/2006 v části, v níž dle § 262 tr. řádu odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta Obvodním soudem pro Prahu 10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti všem shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a v důsledku toho také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dne 14. 6. 2006 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 v pořadí již třetím zprošťujícím rozsudkem v trestní věci stěžovatelky a obžalovaného P. V. Všechny předchozí rozsudky byly zrušeny Městským soudem v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 třikrát oba obžalované zprostil obžaloby, dle které se měli svým jednáním dopustit jednak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a jednak trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona společným jednáním podle § 9 odst. 2 tr. zákona. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 8 To 360/2006 zprošťující rozsudek opětovně zrušil, věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a současně podle § 262 tr. řádu nařídil, aby věc projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10. Po novém projednání věci Obvodní soud pro Prahu 10 oba obžalované rozsudkem ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 29 T 97/2006 odsoudil. Následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 2. 2009, sp.zn. 8 To 222/2008, o odvolání obžalovaných tak, že obě odvolání zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 8. 2009 sp.zn. 11 Tdo 952/2009 dovolání stěžovatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka se v průběhu řízení obrátila na Ústavní soud a napadla postup Městského soudu v Praze, který její věc přikázal jinému soudu. Ústavní soud v usnesení sp.zn. I. ÚS 806/06 však dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná (předčasná), neboť řízení stále pokračuje před soudem I. stupně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ačkoliv v dané trestní věci nebyly naplněny podmínky pro užití postupu dle ust. § 262 věta druhá tr. řádu, neboť nešlo dovodit existenci důležitého důvodu, Městský soud vyhověl návrhu státního zástupce a přikázal věc jinému soudu. V dané trestní věci původně rozhodoval věcně a místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2, který rozhodoval celkem 3x, vždy doplnil řízení podle pokynu městského soudu a vždy stěžovatelku i spoluobžalovaného P. V. obžaloby zprostil. Městský soud v Praze opakovaně zprošťující rozsudky rušil a vracel zpět s pokynem, jak mají být hodnoceny důkazy a jaký má být správný právní názor. V posledním případě městský soud po zrušení zprošťujícího rozsudku též nařídil, aby věc rozhodoval jiný soud, kterým byl ustanoven Obvodní soud pro Prahu 10. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že v důsledku nezákonného postupu Městského soudu v Praze jí již nebylo možné zaručit, aby ve věci bylo rozhodováno nestranným a nezávislým soudem.

Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze, pokud před ním nebyl proveden žádný důkaz, nemohl předjímat, jak má o vině rozhodnout nalézací soud. Skutkové hodnocení není vyslovením právního názoru. Nezákonným odnětím a přikázáním věci jinému soudu nemohl být nový nalézací soud již nestranný a nezaujatý. V odvolacím řízení byl již předem znám názor odvolacího soudu, pokud jde o výrok o vině. Tedy ani řízení o odvolání stěžovatelky proti odsuzujícímu rozsudku nebylo konáno nestranným a nezávislým soudem.

Po přezkoumání ústavní stížnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07).

Ústavní soud ve své judikatuře zároveň konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08), že uvedená zásada se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle § 16 a násl. tr. řádu. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. řádu a dále právě o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu.

Dle naposled citovaného ustanovení, "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě."

Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že přípustnost postupu dle § 262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle § 252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. § 258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz § 264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03, sp. zn. II. ÚS 254/08 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ).

Ústavní soud však zároveň postup odvolacího soudu dle § 262 tr. řádu, lhostejno v které alternativě (srov. rozh. sp. zn. III. ÚS 90/95, sp. zn. I. ÚS 112/98, nověji např. sp. zn. III. ÚS 642/08), považuje za přípustný jen za výjimečných okolností (srov. judikaturu obecných soudů k ust. § 25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznává Ústavní soud situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem, popř. za konkrétního složení senátu (či samosoudcem) tohoto soudu, nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle § 2 tr. řádu.

V trestní věci stěžovatelky byl opakovaně Obvodním soudem pro Prahu 2 vyhlášen zprošťující rozsudek a odvolací soud byl opakovaně nucen zrušit rozhodnutí soudu nalézacího, neboť nerespektoval jeho právní názory a pokyny. Ústavní soud sice na jedné straně oceňuje důraz, který nalézací soud (samosoudce) kladl na dodržení zásady presumpce neviny a jejího subprincipu rozhodování in dubio pro reo (srov. naposled nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08). Presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny však nelze zaměňovat s rezignací soudu na zásadu objektivního zjištění skutkového stavu dle § 2 odst. 5 tr. řádu.

Městský soud přitom ve svých rozhodnutích okresnímu soudu neukládal povinnost akceptovat konkrétní skutková zjištění, ani mu nevnucoval určitý způsob hodnocení důkazů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 49/06), ale vyjádřil toliko závazný právní názor, jak by měl nalézací soud postupovat při trestněprávní subsumpci, vezme-li za prokázanou některou z možných skutkových variant. Obvodní soud však i ve svém v pořadí třetím rozsudku pokyny odvolacího soudu nerespektoval a opět oba obžalované obžaloby zprostil (tentokrát z důvodu dle § 226 písm. b) tr. řádu). Za situace, kdy trestní řízení trvalo již několik let, nemohl odvolací soud riskovat další průtahy, k nimž by mohlo dojít v případě opětovného nerespektování jeho pokynů nalézacím soudem. I s ohledem na ust. § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu se postup odvolacího soudu dle § 262 věta první tr. řádu jevil jako nejschůdnější, měl-li zabránit dalšímu prodlužování řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu má Ústavní soud zato, že uvedeným krokem odvolací soud v dané věci nezasáhl do základního práva stěžovatelky dle článku 38 odst. 1 Listiny, a to i ve světle požadavků na náležité odůvodnění postupu dle § 262 tr. řádu, jež Ústavní soud vyjádřil naposledy např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1922/09.

O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, jestliže by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08). Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázkou podrobně zabýval a z hlediska požadavků na postup dle § 262 tr. řádu se jedná o odůvodnění, které lze akceptovat. Podle odvolacího soudu nalézací soud nerespektoval opakovaně právní názor soudu II. stupně, nerespektoval ani pokyny k doplnění dokazování, opakovaně měnil důvody zprošťujících rozsudků, nehodnotil všechny provedené důkazy, při hodnocení důkazů si vypomáhal ničím nepodloženými dohady. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani případná změna rozhodujícího samosoudce nemusí znamenat odstranění všech vytýkaných nedostatků v rozhodování obvodního soudu a vzhledem k možnému ovlivnění rozhodování soudců obvodního soudu služebním stykem s policisty příslušného obvodního ředitelství Policie ČR zvolil postup dle § 262 tr. řádu.

Ústavní soud v projednávané věci nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 byla podána obžaloba na dalších několik policistů Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 2, a to pro stejné trestné činy jako na stěžovatelku a spoluobžalovaného V. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaných trestních spisů, i v těchto případech byli obžalovaní Obvodním soudem pro Prahu 2 opětovně zproštěni obžaloby bez ohledu na právní názor odvolacího soudu. Také v těchto případech nakonec odvolací soud přistoupil k aplikaci § 262 tr. řádu a nařídil, aby tyto věci projednal Obvodní soud pro Prahu 10.

Za daných okolností, kdy v trestních věcech policistů Obvodního ředitelství pro Prahu 2 rozhodovalo několik samosoudců Obvodního soudu pro Prahu 2, a to s velmi podobným průběhem řízení (opětovné nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu) a stejným výsledkem (několikeré zproštění obžaloby), lze uzavřít, že závěru městského soudu, že se jednalo ve smyslu ustanovení § 262 tr. řádu druhé věty o "důležitý důvod", nelze za shora popsaných okolností nic vytknout.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal ani jiná porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelky a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru