Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3313/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkŽaloba
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3313.10.1
Datum podání22.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3313/10 ze dne 29. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZEAS Lysice, a.s., IČ 25333879, se sídlem Družstevní 68, 679 71 Lysice, zastoupené JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Kozí 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 18 Co 231/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou osobně dne 22. 11. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením potvrdil krajský soud usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 12 C 19/2010, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Městského úřadu v Boskovicích ze dne 9. 10. 2009 č. j. DMBO 19917/2009 OKT sp. zn. SMBO 14896/2008 VNV ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje v Brně ze dne 12. 1. 2010 č. j. JMK 154788/2009 sp. zn. S-JMK 141982/2008/080, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost obnovit předešlý stav, když žaloba stěžovatelky dle části páté o. s. ř. směřovala k znovuprojednání věci a nahrazení výroku pravomocných správních rozhodnutí ("určení, že není povinna uvést do provozu vodovodní přípojku").

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Ústavní soud uvádí, že podle ust. § 5 občanského zákoníku věty druhé platí, že rozhodnutím příslušného orgánu státní správy ve věci pokojného stavu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Dle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudku ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. 8 As 2/2005 a usnesení ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. Konf 8/2008), s níž se ve svých rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1552/09) ztotožnil i Ústavní soud, je rozhodnutí o ochraně před zásahem do pokojného stavu rozhodnutím ve věcech soukromoprávních a o žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení, přičemž přípustnost žaloby dle části páté o. s. ř. je na posouzení civilního soudu, když tato žaloba je a musí být přípustná zásadně tam, kde neexistuje jiný prostředek ochrany práv ["v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu lze argumentovat cestou ochrany podle části třetí o. s. ř. - v návaznosti na ustanovení § 5, větu třetí, občanského zákoníku. Přestože je ovšem rozhodnutím předběžné povahy podle § 5 občanského zákoníku poskytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu stavu, nelze přehlédnout jeho nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Např. v posuzované věci byla stěžovateli stanovena povinnost zajistit, aby nedocházelo k obtěžování hlukem. Možnost žaloby podle části třetí o. s. ř. se nemusí, z pozice takovýmto rozhodnutím dotčené osoby, jevit reálná. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je proto důvodné zvážit možnost napadení správního rozhodnutí, vydaného podle § 5 občanského zákoníku, postupem podle části páté o. s. ř. (v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby podle části páté o. s. ř., a o vhodnosti různých procesních postupů k ochraně práv vyplývajících z občanského zákoníku, jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení" viz rozsudek sp. zn. 8 As 2/2005]. V daném případě však dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka má k dispozici možnost podání žaloby dle části třetí o. s. ř., prostřednictvím které by došlo k trvalé úpravě poměrů mezi dotčenými osobami; v rámci tohoto řízení se stěžovatelka může rovněž domáhat vydání předběžného opatření (blíže Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník, Velký akademický komentář - díl I., Linde 2008, str. 72). Jinak řečeno, stěžovatelka má k dispozici žalobu dle části třetí o. s. ř. (např. negatorní, určovací), prostřednictvím které může, resp. má uplatňovat svůj nárok, tj. existují jiné právní prostředky, skrze něž stěžovatelka může chránit svá práva. Zůstává pak s podivem, že stěžovatelce připadá rentabilní vynakládat nemalé prostředky a energii na vedení řízení, jehož výsledek jí nemůže poskytnout efektivní a trvalou ochranu jejích práv.

Co se týká napadeného rozhodnutí krajského soudu ohledně zamítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí městského a krajského úřadu, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, nikoli rozhodnutí ve věci, tedy konečné, které svou intenzitou není s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 231/09 ze dne 15. 2. 2010). Posoudit, zda je možno odložit vykonatelnost toho kterého rozhodnutí, je v občanském soudním řízení pouze obecný soud a přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší (usnesení sp. zn. II. ÚS 691/09 ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1522/09 ze dne 30. 6. 2009).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2010

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru