Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 331/10 #3Nález ÚS ze dne 12.05.2010K povinnosti propustit obviněného z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
procesní - pokračování v řízení
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
stížnost
vazba/propuštění z vazby
obžaloba/zproštění
obžalovaný
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/57 SbNU 371
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.331.10.3
Datum vyhlášení25.05.2010
Datum podání03.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.1, #0 čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 74 odst.2, § 226 písm.a, § 73 odst.1 písm.b, § 73a, § 72


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obviněný má právo být vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu, přičemž následná stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu nemá odkladný účinek.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

V návaznosti na rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 rozhodl II. senát Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. o pokračování řízení o této ústavní stížnosti. Zároveň na návrh stěžovatele zrušil v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 125/2009 ze dne 22. 12. 2009 pro rozpor s čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 7. 2007 vzat do vazby, v níž byl na základě řady usnesení okresního a krajského státního zástupce ponechán. Žádosti stěžovatele o propuštění i stížnosti proti usnesením byly zamítány. Po podání obžaloby rozhodl o dalším trvání vazby krajský soud dne 26. 6. 2008, přičemž připustil přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby. O podané stížnosti státní zástupkyně rozhodl vrchní soud tak, že připuštění záruky vyloučil. Následně krajský soud několikrát rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že připouštěl přijetí písemného slibu a peněžité záruky, a vrchní soud opakovaně tato rozhodnutí rušil. Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 12. 2009 byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn obžaloby a následně bylo usnesením rozhodnuto o jeho propuštění z vazby. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce neodůvodněnou stížnost, jíž vrchní soud vyhověl. Stěžovatel namítal, že postupem vrchního soudu došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu, když jej navzdory zprošťujícímu rozsudku krajského soudu ponechal ve vazbě a neumožnil mu osobní slyšení v rámci rozhodování o dalším trvání vazby.

Při posuzování ústavní stížnosti dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že část ustanovení § 74 odst. 2 věta druhá část za středníkem z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s požadavkem přiměřenosti omezení osobní svobody vazbou, a proto podal plénu Ústavního soudu návrh na její zrušení. Plénum návrhu vyhovělo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/10 ze dne 20. 4. 2010.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud vyšel z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/10, jímž plénum zrušilo část ustanovení trestního řádu, na jehož základě byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a v interpretativním výroku uvedlo, že obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu, přičemž stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. Podle Ústavního soudu v důsledku derogace právní úpravy trestního řádu ztratilo napadené rozhodnutí, které porušovalo nepřípustně stěžovatelovo právo na osobní svobodu, zákonnou oporu, a proto nemohlo v testu ústavnosti obstát. Vrchní soud navíc dle Ústavního soudu napadené rozhodnutí odůvodnil toliko paušálně odkazem na svá předcházející rozhodnutí ve vazební věci stěžovatele a nijak se nevypořádal s tím, zda je po vydání zprošťujícího rozsudku posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, resp. nijak nereflektoval požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro pokračování omezení osobní svobody vazbou. Protože byla zákonná úprava zjevně protiústavní, měl tuto skutečnost sám vrchní soud rozpoznat a předložit návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. Pochybení vrchního soudu v této věci lze tak dle Ústavního soudu spatřovat v tom, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabýval.

Vrchní soud dle Ústavního soudu nedodržel limity omezení práva na svobodu a osobní bezpečnost zakotvené v čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy, čímž porušil stěžovatelovo právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 věta prvá Úmluvy. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 331/10 ze dne 12. 5. 2010

N 106/57 SbNU 371

K povinnosti propustit obviněného z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. května 2010 sp. zn. II. ÚS 331/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009, jímž vrchní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě poté, co byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Plzni v plném rozsahu zproštěn obžaloby, za účasti Vrchního soudu v Praze jako hlavního účastníka a Krajského soudu v Plzni a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení.

I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.

II. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 10 To 125/2009 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. článkem 5 odst. 1 větou prvou, a to nerespektováním limitů plynoucích z čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. Proto se toto rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou dne 3. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Vrchní soud v Praze porušil jeho základní práva, zejména základní právo garantované čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále i základní práva garantovaná čl. 6 Úmluvy a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a po odstranění vad na základě výzvy splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 7. 2007 sp. zn. 31 Nt 3548/2007. Na základě mnoha dalších usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni byl stěžovatel ponecháván ve vazbě, přičemž jeho stížnosti, jakož i žádosti o propuštění z vazby byly zamítány. Po podání obžaloby bylo o dalším trvání vazby rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2008. Krajský soud v Plzni zároveň rozhodl, že je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby. Proti tomu podala státní zástupkyně stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tento výrok usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud následně několikrát rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele. Pravidelně stanovoval peněžitou záruku a písemný slib jako náhradu vazby stěžovatele. Vrchní soud opakovaně tato usnesení týkající se peněžité záruky a písemného slibu rušil. Dne 7. 12. 2009 byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 3/2008, kterým byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Protože v důsledku zprošťujícího rozsudku již nebyla a nemohla být dána obava, že by stěžovatel v další trestné činnosti pokračoval, ani obava, že by se pokusil uprchnout či se jinak vyhýbal trestnímu stíhání, bylo usnesením č. j. 34 T 3/2008-9891 rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu. Proti němu podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost v neprospěch stěžovatele, aniž by ji do vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze blíže zdůvodnil. Podanou stížnost shledal vrchní soud důvodnou, zrušil napadené usnesení krajského soudu a rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě. Dle jeho názoru ve věci nebylo dosud pravomocně meritorně rozhodnuto, neboť zprošťující rozsudek byl napaden odvoláním státního zástupce, a stěžovatel je tak nadále trestně stíhán pro mimořádně závažnou trestnou činnost. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Na přiléhavosti a správnosti argumentů obsažených v těchto rozhodnutích se podle jeho názoru nic zásadního nezměnilo.

4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. K nezhojitelnému zásahu do jeho základních práv došlo postupem Vrchního soudu v Praze, který ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009 č. j. 34 T 3/2008-9891 a stěžovatele ponechal ve vazbě. Podle stěžovatele "jakékoliv pokračování vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem I. stupně je nezákonné, a to bez ohledu na to, zdali je vyhlášený rozsudek pravomocný, či nikoliv.". Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na výklad Úmluvy podávaný Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") i na stávající judikaturu Ústavního soudu. Další porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že mu vrchním soudem nebylo umožněno osobní slyšení v rámci rozhodování o dalším trvání vazby. Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho povšechné odůvodnění odkazující pouze na předcházející rozhodnutí vrchního soudu v téže věci.

5. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem tr. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť odporuje požadavku na přiměřenost omezení osobní svobody vazbou. Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení uvedené části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Zároveň odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

6. Věta druhá část za středníkem § 74 odst. 2 tr. ř., která zněla "jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku", byla nálezem pléna ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb., dostupným rovněž na http://nalus.usoud.cz) zrušena. Zákonnou úpravu tr. ř. opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem shledal Ústavní soud jako rozpornou s čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Protože napadenou část předmětného ustanovení tr. ř. nebylo možno vykládat ústavně konformním způsobem, přikročilo plénum Ústavního soudu k jeho derogaci. Vedle derogačního výroku obsahuje nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 pod bodem II interpretativní výrok, který zní: "Obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek.".

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili předsedové senátů Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni a Krajské státní zastupitelství v Plzni.

8. Vrchní soud v Praze, zastoupený JUDr. Karlem Vrzáněm, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť nebylo rozhodováno o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě poté, kdy uplynuly příslušné lhůty stanovené trestním řádem pro trvání vazby. Z tohoto důvodu též nebylo realizováno slyšení stěžovatele. Na přímou otázku Ústavního soudu o tom, jak bylo při rozhodování zohledněno působení čl. 5 odst. 3 Úmluvy, předseda senátu neodpověděl.

9. Krajský soud v Plzni, zastoupený JUDr. Milanem Štejrem, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že se necítí být kompetentní k vyslovení názoru, zda je platná právní úprava (§ 74 odst. 2 tr. ř.) v souladu či rozporu s Ústavou České republiky. Předseda senátu ovšem připomněl, že ESLP vyjadřuje podstatně vyšší míru důvěry v kvalitu práce soudu prvního stupně než platná právní úprava. Zejména zohledňuje fakt, že soud prvního stupně je orgánem povolaným hodnotit důkazy provedené v hlavním líčení. Tuto praxi považuje předseda senátu za správnou.

10. Krajské státní zastupitelství, zastoupené státním zástupcem Mgr. Jiřím Komorousem, vyjádřilo přesvědčení, že znění ustanovení § 74 odst. 2 tr. ř. je ústavně konformní, neboť Úmluva nic neříká o tom, že by vazebně stíhaný obžalovaný musel být automaticky propouštěn z vazby na svobodu okamžikem vyhlášení zprošťujícího rozsudku soudem prvního stupně. Nedošlo též k porušení stěžovatelova práva být souzen v přiměřeného lhůtě, neboť dosavadní trestní řízení netrpělo žádnými průtahy. Podle názoru státního zástupce musí být obviněný okamžitě propuštěn z vazby na svobodu teprve tehdy, je-li pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. V dané věci nic nebránilo tomu, aby stěžovatel setrval ve vazbě až do pravomocného meritorního rozhodnutí, při existenci vazebních důvodů.

11. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

12. Ústavnísoud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V důsledku derogace právní úpravy tr. ř. (viz bod 6) ztratilo napadené rozhodnutí, které porušovalo nepřípustně stěžovatelovo právo na osobní svobodu, zákonnou oporu. Proto nemůže v testu ústavnosti obstát. Vrchnísoud navíc napadené rozhodnutí odůvodnil toliko paušálně odkazem na svá předcházející rozhodnutí ve vazební věci stěžovatele (bod 3 in fine). Nijak se nevypořádával s tím, zda je po vydání zprošťujícího rozsudku posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, resp. nijak nereflektoval požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro pokračování omezení osobní svobody vazbou, což byl jeden z hlavních motivů toho, proč Ústavní soud přistoupil k derogaci předmětné úpravy tr. ř. Protože byla zákonná úprava zjevně protiústavní, měl tuto skutečnost sám vrchní soud rozpoznat a předložit návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. Pochybení vrchního soudu v této věci lze tedy spatřovat v tom, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabýval.

14. Aniž by se Ústavnísoud zabýval dalšími námitkami stěžovatele stran porušení dalších jeho základních práv a aniž by jakýmkoliv způsobem předjímal výsledek rozhodování v odvolacím, popř. dovolacím řízení, ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, neboť jím bylo zasaženo do základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 větou prvou Úmluvy, neboť nebyly dodrženy limity dané čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru