Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3298/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
lhůta
rozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3298.14.1
Datum podání13.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 153a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3298/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SIPhone s. r. o., se sídlem Praha 3, Boleslavská 1905/7, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. 3 Cmo 419/2013-80, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 13. 10. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. K věci samé stěžovatelka uvádí (což s jistou výhradou - srov. níže - odpovídá i obsahu vyžádaného spisového materiálu Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 Cm 89/2011), že dne 26. 8. 2013 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 46 Cm 89/2011-54 tak, že stěžovatelkou žalovaná společnost Palác YMCA, s. r. o. (dále jen "žalovaná" nebo "žalovaná společnost") je povinna zaplatit stěžovatelce jako žalobci částku 118.798,18 Kč s úroky z prodlení [když v rozsahu tohoto žalobního žádání rozhodl nalézací soud výrokem I. ve smyslu rozsudku pro uznání podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Výrokem II. téhož rozsudku uložil žalované společnosti zaplatit stěžovatelce částku 22.353,82 Kč s úrokem z prodlení. V odůvodnění rozsudku vyšel městský soud mimo jiné z toho, že mezi stěžovatelkou a žalovanou společností byly uzavřeny smlouvy, jejichž předmětem byl závazek stěžovatelky poskytovat žalované společnosti (zjednodušeně řečeno) telekomunikační a datové služby. Dvě z těchto smluv přitom byly podle městského soudu ukončeny výpovědí ve tříměsíční výpovědní lhůtě, a to ke dni 31. 1. 2010. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatelky právě i co do částky 22.532,82 Kč.

3. K odvolání žalované společnosti, podanému proti výroku II. a souvisejícímu výroku III. (náklady řízení) citovaného rozsudku městského soudu, následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek ve výroku II změnil tak, že žalobu stěžovatelky v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech nalézacího, jakož i odvolacího řízení. Změnu výroku II. prvostupňového rozhodnutí vrchní soud odůvodnil s ohledem doručení výpovědí ke dvěma smlouvám v průběhu září roku 2009, od něhož se odvíjí tříměsíční výpovědní lhůta. Předmětné smlouvy - alespoň podle rekapitulace stěžovatelky - podle vrchního soudu byly ukončeny k 31. 12. 2009 a za leden proto stěžovatelka neměla od žalované společnosti plnění za poskytované služby požadovat. Stěžovatelka však namítá, že odvolací soud v tomto svém závěru zcela pominul skutečnost, že mezi účastníky bylo ve všeobecných obchodních podmínkách sjednáno trvání smlouvy nejméně v rozsahu 12 měsíců. Tento dvanáctiměsíční závazek byl také v žalobě výslovně zmíněn.

4. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje primárně v postupu vrchního soudu, který bezdůvodně pominul smluvní ujednání mezi účastníky smlouvy o běhu výpovědní doby i minimální délku trvání závazku, která byla sjednána a v žalobě též tvrzena. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je tak prý podle stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovým stavem a s provedenými důkazy. Vrchní soud nadto podle stěžovatelky postupoval v rozporu s podaným odvoláním žalované společnosti a nad rámec odvolacích námitek, jelikož ani žalovaná společnost nenamítala ukončení smlouvy uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a tedy respektovala její prodloužení do 31. 1. 2010. V důsledku tohoto chybného postupu vrchního soudu bylo porušeno též právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení vrchního soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. K argumentaci stěžovatelky uvádí následující.

7. Jedním z odvolacích důvodů - jimiž je odvolací soud vázán a v rámci nichž a závěrů nalézacího soudu provádí svůj přezkum - je skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není tedy možné, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, aby odvolací soud znovu a nově hodnotil její žalobní žádání. Odvolací soud pak ve vztahu k části žaloby žádání stěžovatelky (konkrétně k částce 22.353,82 Kč) uzavřel, že v tomto rozsahu je právní závěr prvostupňového soudu mylný, neboť ve vztahu ke dvěma smlouvám, uzavřeným mezi stěžovatelkou a žalovanou společností, platí, že byla-li výpovědní lhůta tříměsíční a počala-li běžet dne 1. 10. 2009 (což v ústavní stížnosti stěžovatelka ostatně ani nerozporuje), nemohla skončit k 31. 1. 2010, jak chybně uvedl prvostupňový soud, ale skončila již dne 1. 1. 2010 (zde sice vrchní soud podle Ústavního soudu přísně vzato formálně pochybil, když výpovědní lhůta skončila již o jeden den dříve, tedy k 31. 12. 2009, nicméně tato nepřesnost nemá na celou věc zásadnější vliv).

8. Ještě předtím, než vrchní soud vyhlásil rozsudek, jenž stěžovatelka napadá ústavní stížností (a v němž odvolací soud změnu právního hodnocení shora uvedeným způsobem vysvětlil), postupoval procesně správně tak, že při jednání dne 16. 6. 2014 (srov. č. l. 76) předestřel účastníkům řízení svůj názor, že výpovědní lhůta skončila již dne 1. 1. 2010 s tím, že prvostupňový soud se dopustil nesprávného výpočtu lhůty. Požaduje-li tak stěžovatelka po žalované společnosti plnění za leden 2010, pak - podle vrchního soudu - požaduje plnění za období po skončení smluvního vztahu. Podle protokolace vrchním soudem učiněné (a vůči její správnosti přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti ničeho nenamítá) uvedl právní zástupce stěžovatelky, že se snaží dohledat, čím došlo k prodloužení lhůty až do 31. 1. 2010, když se mu ovšem zdá, že k tomu došlo omylem. Soud následně přerušil jednání a dovolil právnímu zástupci zkontaktovat stěžovatelku. Po tomto kontaktu právní zástupce stěžovatelky před vrchním soudem uvedl, že výpovědi uvedených smluv byly stěžovatelce doručeny až v říjnu roku 2009 a proto výpovědní doba obou smluv skončila až dne 1. 2. 2010. Vrchní soud však následně, s ohledem na princip neúplné apelace, poukázal na žalobní tvrzení samotné stěžovatelky, kde je uvedeno, že výpovědi k předmětným smlouvám byly stěžovatelce doručeny již v září roku 2009. Proto vrchní soud rozhodl tak, jak je výše rekapitulováno.

9. Nadto je třeba uvést, že stěžovatelčina argumentace tvrzená v ústavní stížnosti (v části, že žalovaná údajně souhlasila s prodloužením výpovědní lhůty až do 31. 1. 2010 a že smluvní vztah mezi stranami měl být minimálně dvanáctiměsíční) není uplatněna ani ve vyjádření k odvolání žalované (srov. č. l. 66). Ústavní soud přitom ustáleně judikuje [srov. usnesení z 10. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 539/98; usnesení z 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/06; usnesení z 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3191/12; usnesení z 23. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 238/03 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio, mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

10. Právě uvedené se uplatní i v nyní projednávané věci, byť nikoliv v aspektu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], nýbrž v aspektu její zjevné neopodstatněnosti (srovnej shora). Ústavní soud totiž nepřehlédl, že v právě projednávané věci to byla žalovaná, nikoliv stěžovatelka, jíž svědčila aktivní legitimace k podání odvolání; proto stížnostní žádání stěžovatelky nelze hodnotit jako formálně nepřípustné. Princip subsidiarity případného zásahu Ústavního soudu však musí nalézt svůj odraz i zde. Ústavní soud přitom konstatuje - vzhledem k uvedené rekapitulaci - že stěžovatelka zejména v řízení před odvolacím soudem nevyužila dostatečně jí daný procesní prostor jako účastníka řízení k ochraně a obraně svých práv. Ve vyjádření k odvolání žalované (srov. č. l. 66) a ani při jednání před odvolacím soudem totiž netvrdila minimální (dvanáctiměsíční) dobu trvání smluvního vztahu, či to, že žalovaná měla s prodloužením výpovědní doby souhlasit (zde je proto i otázkou, proč sama stěžovatelka v žalobě prezentuje ukončení smluvních vztahů k 31. 12. 2009).

11. Nad tento rámec, jako další aspekt svědčící o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, možno uvést, že stěžovatelka netvrdí důvody, proč by jí jako právnické osobě měla částka přibližně 20.000 Kč způsobovat zásah do jejích základních práv (byť na druhou stranu to ovšem jistě nelze a priori vyloučit). Ostatně lze uvažovat i v tom směru, že měl-li skutečně závazek mezi stěžovatelkou a žalovanou trvat minimálně 12 měsíců a žalovaná tuto skutečnost nerespektovala, mohla se stěžovatelka plnění za měsíc leden 2010 domáhat z titulu porušení smlouvy, protože v tomto ohledu ústavní stížností napadený rozsudek nepředstavuje překážku věci rozhodnuté.

12. Lze tak souhrnně konstatovat, že ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu nebylo porušeno žádné ze základních práv (svobod) stěžovatelky.

13. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru