Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3286/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3286.14.1
Datum podání13.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3286/14 ze dne 19. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Čecha, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, směřující proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem ve Znojmě dne 15. července 2014, č. j. 14 C 153/2014-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného platebního rozkazu s tvrzením, že postupem Okresního soudu ve Znojmě, který neakceptoval podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu prostřednictvím datové schránky žalovaného (stěžovatele), došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud ve Znojmě platebním rozkazem dne 15. července 2014, č. j. 14 C 153/2014-25, vyhověl návrhu žalobce (Novák konzervárna, a. s.) a uložil žalovanému, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci pohledávku ve výši 133.205 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 31.198,80 k rukám právního zástupce žalobce, nebo aby žalovaný podal proti tomuto platebnímu rozkazu do 15 dnů od jeho doručení odpor u Okresního soudu ve Znojmě. Žalovaný ve stanovené lhůtě podal prostřednictvím své datové schránky odpor, který následně doplnil vyjádřením k žalobě, avšak dle sdělení Okresního soudu nemohlo být k tomuto odporu přihlédnuto, neboť podaný odpor nebyl podepsán uznávaným elektronickým podpisem dle směrnice EP a Rady 1999/93/ES, a proto nabyl platební rozkaz právní moci.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na nesprávný postup Okresního soudu ve Znojmě, který neuznal stěžovatelem podaný odpor proti platebnímu rozkazu, přestože byl doručován prostřednictvím datové schránky, která umožňuje jednoznačnou identifikaci odesílatele. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces.

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti tak jako v jiných případech. Nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.

5. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. Stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.

6. V projednávané věci Ústavní soud z příslušného spisu, který si vyžádal od Okresního soudu ve Znojmě, zjistil, že stěžovatel podal v dané věci žalobu pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

7. Tento závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním. V odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu." Obdobná situace jako v citovaném usnesení pak nastává též v případě souběžného podání ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost.

8. Současné podávání dovolání či - jako ve stávající věci - žaloby pro zmatečnost a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání rozdílných rozhodnutí v téže věci.

9. Ústavní soud nemá také důvod na rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání rozhodnutí soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku jsoucím v dispozici stěžovatele (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu.

10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Zvolené řešení však nevylučuje, aby stěžovatel v budoucnu podal proti rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost novou ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. ledna 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti tak jako v jiných případech. Nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.

5. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. Stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.

6. V projednávané věci Ústavní soud z příslušného spisu, který si vyžádal od Okresního soudu ve Znojmě, zjistil, že stěžovatel podal v dané věci žalobu pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

7. Tento závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním. V odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu." Obdobná situace jako v citovaném usnesení pak nastává též v případě souběžného podání ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost.

8. Současné podávání dovolání či - jako ve stávající věci - žaloby pro zmatečnost a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání rozdílných rozhodnutí v téže věci.

9. Ústavní soud nemá také důvod na rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání rozhodnutí soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku jsoucím v dispozici stěžovatele (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu.

10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Zvolené řešení však nevylučuje, aby stěžovatel v budoucnu podal proti rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost novou ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. ledna 2015

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru