Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3284/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo... více
Věcný rejstříkinterpretace
daň/daňová povinnost
předběžná otázka/ESD
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3284.14.1
Datum podání13.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 41 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 26, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 6 odst.1, § 7d

280/2009 Sb., § 237

402/2010 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3284/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BEAS SOLAR s. r. o., se sídlem Sadová 454, Jaroměř - Josefov, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Afs 141/2013-39, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele týkající se žaloby směřující proti srážce "solárního odvodu" provedené podle ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy platném znění. Nejvyšší správní soud především konstatoval, že stěžovatelem namítaný likvidační efekt solárního odvodu nebylo možno namítat postupem podle ustanovení § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), tj. formou stížnosti poplatníka na postup plátce daně. V této souvislosti uvedl, že pokud stěžovatel považoval solární odvod za nepřiměřený, tj. že měl na něj jako na poplatníka likvidační dopad (či "rdousící efekt"), měl své výtky uplatnit v řízení před správcem daně a pokud tak neučinil, nelze jeho námitky přezkoumávat ve správním soudnictví.

2. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.

3. Porušení práva na ochranu majetku a jeho pokojného užívání dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že mu byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora jeho podnikání (formou garantované výkupní ceny elektřiny), přičemž se tak stalo v době, kdy již neměl možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků do investice přehodnotit a od ní upustit. V této souvislosti stěžovatel vyzdvihuje, že došlo k porušení základních principů právního státu, neboť přijetím novely č. 402/2010 Sb., upravujícím "solární odvod", zákonodárce zcela zdiskreditoval samotnou podstatu státních garancí a učinil je nevěrohodnými. S tím souvisí i další námitka týkající se porušení práva na ochranu legitimního očekávání, poněvadž nově přijatá úprava je prý nepřípustně retroaktivní a stěžovatel jako adresát právních norem neměl sebemenší možnost přizpůsobit své chování měnícím se podmínkám a na tyto jakkoliv reagovat. V této souvislosti též zdůrazňuje, že v důsledku legislativního přijetí "solárního odvodu" v celé řadě případů nedojde pouze k "prostému" snížení výnosů investice, nýbrž k úplnému zmaření záměru, přičemž stěžovatel neshledává veřejný zájem na tomto opatření přijatém státem. Zároveň narušení principu legitimního očekávání údajně nespočívá toliko v dodatečném snížení státní podpory, ale především v suspendování zákonného mechanismu, který předem stanovil, jakým způsobem a v jakých mantinelech se výkupní ceny budou v nadcházejícím období měnit (čímž ve své podstatě došlo též k narušení svobody podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny). Stěžovatel obšírně napadá i samotnou podstatu solárního odvodu, která je dle něj v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť tato zvláštní odvodová povinnost neobstojí v testu proporcionality (tj. nesleduje legitimní účel, který by bylo možno naplnit bez zásahu do práva vlastnit majetek, a nesplňuje tak podmínku minimalizace zásahů do základních práv). V této souvislosti vytýká, že napadená právní úprava je extrémně disproporcionální a porušuje zákaz svévole a zásadu rovnosti.

4. Zásah do práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud ve věci odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přestože je soudem poslední instance, který je k položení předběžné otázky povinen, aniž své rozhodnutí odůvodnil v souladu s právem Evropské unie. Právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu (čl. 36 Listiny) a právo na efektivní prostředky ochrany práv (čl. 13 Úmluvy) pak bylo údajně porušeno tím, že v řízení před vnitrostátními soudy stěžovatel neměl efektivní možnost uplatnit své námitky vůči ústavní (non)konformitě ustanovení § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, neboť veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález vydaný v řízení, jehož se stěžovatel nemohl účastnit, a neměl tak k dispozici žádný procesní prostředek, s jehož využitím by mohl dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se samotnou podstatou "solárního odvodu" stanovenou ustanovením § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a pak také se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení § 237 daňového řádu, jak v předchozím daňovém řízení stěžovatel činil.

8. Ústavní soud předně připomíná, že problematikou "solárního odvodu" se ve své judikatuře již obsáhle zabýval a na vyřčených závěrech nemá co měnit. Takto předně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k samotné ústavnosti zákonem stanovené povinnosti "solárního odvodu" vyzdvihl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu." Dále k okolnostem, za nichž nemusí být solární odvod ze strany státu požadován, uvedl, že "nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn." Rovněž tak konstatoval, že "je povinností správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k odvodu výběrem, nikoliv srážkou, ze strany plátce odvodu, a to s cílem umožnit daňovému poplatníkovi přístup k institutům posečkání, rozložení úhrady daně na splátky či prodloužení lhůty k podání vyúčtování."

9. Uvedené Ústavní soud doplnil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ jako nyní projednávanou věc. V tomto nálezu se Ústavní soud obšírně zabýval tím, zda není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (a též další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat rdousící efekt "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení § 237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".

10. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. V případech solárního odvodu to konkrétně znamená, že je oprávněn pouze posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od solárního odvodu v ustanovení § 7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze solárního odvodu, na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených rdousícím efektem, neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem. Takto by soudní moc (včetně Ústavního soudu) dávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným, přičemž nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren tak nemůže být chápán jako výzva soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§ 156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§ 259 daňového řádu). Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná.

11. Dále Ústavní soud v citované judikatuře uvedl, že "solární odvod" lze zajisté považovat za daň či poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem, což v těchto typových případech bylo (viz také výše nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Podobně odmítl porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Ke garanci patnáctileté návratnosti předmětné investice pak Ústavní soud uvedl, že tato garance neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci tak není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob.

12. Zároveň Ústavní soud zopakoval, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. Zdůraznil však, že do této fáze případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Odmítl tak i námitky týkající se narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, stejně jako námitku denegatio iustitiae. Současný postup obecných soudů a daňových úřadů neshledal ani za svévolný, a proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.

13. Ústavní soud po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal, že by se tento případ výrazně odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem rozhodnutých (viz především k samotné podstatě "solárního odvodu" nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a pak také dále nález sp. zn. II. ÚS 2216/14), a proto na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Veškeré argumenty stěžovatele týkající se samotné podstaty solárního odvodu i možností, které mu právní řád nabízí k přezkumu, zda dotčený odvod nemá na poplatníka "likvidační efekt", byly totiž v těchto rozhodnutích náležitě objasněny a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoli přehodnocovat. Je přitom třeba zdůraznit, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a je závazný i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, respektive ty jeho části, jež obsahují nosné důvody pro konečné rozhodnutí (srov. za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Proto stěžovatel nemůže namítat, že za situace, kdy nebyl účastníkem shora citovaných řízení, nemohl řádně chránit svá ústavně garantovaná základní práva a svobody. Obzvláště za situace, kdy nikterak neprokázal, že by se jeho případ výrazně odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem řešených a jeho argumentace se v zásadě neodlišovala od argumentace stěžovatelů v těchto řízeních, s níž se Ústavní soud již dříve náležitě vypořádal.

14. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že nadále platí jeho výzva veřejné správě, aby pečlivě a průběžně analyzovala rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření a v případě, že by se taková nutnost objevila, tj. v těch případech, v nichž je vskutku odůvodněné, aby byl případný likvidační efekt solárního odvodu eliminován, včas reagovala vydáním adekvátního rozhodnutí. Daňová exekutiva přitom má možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků různými prostředky, a to při posouzení celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních (srov. totožně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014-55).

15. Pokud stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na zákonného soudce tím, že nepodal předběžnou otázku k Soudnímu soudu Evropské unie, musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu, dle níž je svévolným postupem, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, případně její nepoložení řádně neodůvodnil [viz nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311)]. Uvedené však nelze zaměňovat s nutností položení předběžné otázky vždy, kdy to navrhne jedna ze stran řízení. V nyní posuzovaném případě se z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává, že se tento i krajský soud možností položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie zabývaly, přičemž řádně odůvodnily, proč není její položení v nyní posuzovaném případě nezbytné (viz odst. 22 - 32 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Proto musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy dostály podmínkám stanovených pro posouzení nezbytnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž s jejich závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly (podobně ani rozhodnutími jemu předcházejícími). Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru