Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3278/09 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3278.09.1
Datum podání18.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 71 odst.1 písm.d, § 37 odst.5

449/2001 Sb., § 17, § 69 odst.1, § 56


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3278/09 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Honebního společenstva Řepová, se sídlem Řepová 48, Mohelnice, zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, se sídlem v Olomouci, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 53/2008-86 a č. j. 8 As 1/2009-89, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2008, č. j. 22 Ca 19/2008-44 a č. j. 22 Ca 68/2008-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušit všechna v záhlaví označená rozhodnutí s tím, že nepřijatelně zasáhla jeho základní práva; konkrétně jmenuje práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 53/2008-89, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2008, č. j. 22 Ca 19/2008-44, kterou tento soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 17. 12. 2007, č. j. KUOK 116862/2007, č. j. KUOK 116864/2007 a č. j. KUOK 116865/2007. Krajský úřad jimi zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil specifikovaná rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice, jimiž byl vysloven soulad honiteb Mírov - Obora, Líbivá a okolí a Krchleby se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti").

Rozsudkem z téhož dne, č. j. 8 As 1/2009-89, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2008, č. j. 22 Ca 68/2008-50, kterou tento zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 22. 2. 2008, č. j. KUOK 18515/2008. Krajský úřad jím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil specifikované rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh o uvedení společenstevní honitby Slavoňov do souladu se zákonem o myslivosti.

Rozsudky správních soudů, resp. postup vedoucí k jejich vydání, považuje stěžovatel, jak shora řečeno, za protiústavní. Ve svém podání uvedl, že sdružuje vlastníky honebních pozemků v katastrálním území Křemačov a Řepová, kteří již řadu let usilují o uznání vlastní honitby (honitby Řepová). Ta měla vzniknout vyčleněním části honebních pozemků ze stávajících, sousedících honiteb: Mírov - Obora, Líbivá a okolí, Krchleby a Slavoňov. Správní orgán (Městský úřad Mohelnice, odbor životního prostředí) dokonce návrhu vyhověl a rozhodnutím z roku 2005 novou honitbu uznal, nicméně odvolací orgán pak rozhodnutí změnil a návrh zamítl. Po vyčlenění části pozemků z uvedených původních honiteb muselo každopádně dojít ke změně rozhodnutí, jimiž tyto honitby byly uvedeny do souladu se zákonem o myslivosti. Příslušných řízení se stěžovatel účastnil a poukazoval přitom na rozpory a nesrovnalosti ve výkaznictví honebních pozemků, například že je vlastnily jiné subjekty, než které uváděli držitelé honiteb. Snažil se tím prokázat, že není splněna základní podmínka § 17 zákona o myslivosti pro uznání honitby, a tedy ani pro její uvedení do souladu se zákonem, totiž průkazně existující souvislost honebních pozemků v minimální výměře 500 ha. Nesplnění této podmínky učinil stěžovatel odvolacím důvodem ve svých odvoláních proti rozhodnutím o uvedení honiteb Mírov - Obora, Líbivá a okolí, Krchleby a Slavoňov do souladu se zákonem o myslivosti. V rozhodnutích odvolacího orgánu se to ovšem nijak neprojevilo. K námitce nedodržení obecných zásad tvorby honiteb pak nepřihlédly ani správní soudy. A právě v tom spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv. Oba správní soudy se shodly na tom, že důvod byl vymezen natolik nekonkrétně, že nebylo možno se jím zabývat, přičemž jiný postup by znamenal porušení dispoziční a koncentrační zásady ovládající soudní řízení správní. Přesto krajský soud stěžovatele nevyzval dle § 37 odst. 5 soudního řádu správního k odstranění vady žaloby (její nekonkrétnosti) a Nejvyšší správní soud tento postup akceptoval, a dokonce se přitom opřel o svou starší judikaturu. Vedle výhrady k procesnímu postupu samotnému, který není podle něj v souladu s principy dobré správy, proto stěžovatel současně namítá kolizi judikatury Nejvyššího správního soudu s ústavním pořádkem České republiky. V závěru ještě stěžovatel vyzval ke komparaci s ustanoveními § 103 a násl., zejm. pak §118a, občanského soudního řádu.

Krajský úřad jako vedlejší účastník řízení k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že své stanovisko k předmětu řízení již vyčerpávajícím způsobem vyložil ve vyjádřeních ke správním žalobám a kasačním stížnostem. Je přesvědčen, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo ani procesním postupem správních orgánů ani aplikací transformačního ustanovení zákona o myslivosti. Podle krajského úřadu jde stěžovateli ve skutečnosti o likvidaci stávajících honiteb a vytvoření honitby vlastní. Krajský soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí. Také Nejvyšší správní soud především odkázal na obsah svých rozsudků, kde se v zásadě vyjádřil i argumentaci prezentované v ústavní stížnosti, přičemž nemá, co by k věci dodal.

Ústavní soud po prostudování případu a zvážení přednesených argumentů dospěl k závěru, že o návrhu lze rozhodnout, aniž by bylo třeba ve věci činit další procesní úkony. Účastníci i vedlejší účastník odkázali na svá rozhodnutí, resp. stanoviska, jejichž obsah je stěžovateli dobře znám, a není proto potřeba, aby na vyjádření dále reagoval. Pokud pak jde o úvahu vedlejšího účastníka stran motivace stěžovatele k provádění procesních kroků v celé záležitosti, s námitkami vymezenými stěžovatelem nesouvisí a na rozhodnutí o ústavní stížnosti nemůže mít vliv.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).

Stěžovatel namítá absenci spravedlivého procesu. Tu spatřuje jednak v tom, jak bylo naloženo s jeho stěžejní námitkou, podle níž shora jmenované honitby nesplňovaly požadavky zákona o myslivosti, a jednak v procesním postupu správních soudů stran hodnocení žalobních bodů a určitosti jeho námitek nesplnění a poučovací povinnosti.

Nejprve tedy stěžovatel vytýká, že ani jeden ze správních soudů (a stejně tak oba správní orgány) nepřihlédl k jeho námitce nedodržení obecných zásad tvorby honiteb dle § 17 zákona o myslivosti, konkrétně nesplnění principiální podmínky existence souvisejících honebních pozemků v minimální výměře 500 ha. Stěžovatel měl tuto skutečnost zjistit porovnáním výkaznictví honebních pozemků v jednotlivých případech se stavem uvedeným v katastru nemovitostí, kdy odhalil zásadní rozpory.

Této argumentaci nemohl Ústavní soud přisvědčit. Vyvrací ji jak obsah napadených rozhodnutí, tak i správní spisová dokumentace případu (případů), kterou si za tím účelem Ústavní soud vyžádal a prostudoval. Je třeba konstatovat, že předmětná správní řízení byla vedena podle přechodného transformačního ustanovení § 69 zákona o myslivosti, upravujícího možnost zachování honiteb a obor uznaných dle dosavadních předpisů, je-li shledán jejich soulad se zákonem o myslivosti. V tomto směru je, resp. byla orgány státní správy myslivosti ověřována skutečnost, zda honitba dosahovala k určenému datu - 31. březnu 2003 - minimální výměru 500 ha souvisejících pozemků a zda společenstvo uvedlo do souladu své stanovy a orgány. Splnění podmínky minimální výměry také bylo středem pozornosti správních orgánů. V nyní přezkoumávané věci se v případě všech předmětných správních řízení prvostupňové orgány splněním kritérií § 69 odst. 1 zákona o myslivosti (rozlohou a souvislostí pozemků) zabývaly a dospěly ke kladnému závěru. Příslušné výroky jsou doloženy vlastnickými přehledy založenými ve spise. Otázku výměry pak v odůvodněních všech napadených rozsudků řešily i správní soudy, a to i přes skutečnost, že stěžovatel námitku vznesl jen v obecné, nekonkrétní rovině, aniž by ji formuloval do podoby řádného žalobního bodu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud tvrdí, že k této jeho námitce "nepřihlédly"; pouze mu nepřisvědčily, z čehož ovšem zásah do základních práv neplyne. Lze připomenout, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy soudy (správními orgány) vyhodnoceny. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se zřejmě stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s jeho názorem či obecně názorem účastníka řízení.

Stejný závěr je nutno učinit, pokud stěžovatel ve svém podání v dané souvislosti poukazuje na rozpory ve výkaznictví při jeho porovnání s údaji katastru nemovitostí. Předně správní soudy nemohly stěžovateli upřít dobrodiní přezkumu této námitky proto, že ji v žalobě ani kasační stížnosti v této podobě vůbec nevznesl. Uváděl sice, že napadená správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z hlediska naplnění rozlohy 500 ha souvislých honebních pozemků, ale o rozporech s údaji v katastru nemovitostí netvrdil nic. Takovou zmínku sice, jak plyne ze správních spisů, učinil ve správním řízení, ovšem správní orgán byl názoru jiného. Stěžovatel v argumentaci tímto směrem dále nepokračoval a výměru jednotlivých honiteb pak zpochybňoval poukazem na změnu členské základny. S tím se opět jednotlivá rozhodnutí pečlivě vypořádala a dostatečně srozumitelně vyložila, proč vystoupení vlastníka honebního pozemku ze společenstevní honitby neznamená automaticky vynětí pozemku z uznané honitby, eventuálně rovnou zahrnutí tohoto pozemku do honitby připravované; takový vlastník má nárok pouze na vyrovnávací podíl dle § 26 zákona o myslivosti. Nad rámec uvedeného musí ještě Ústavní soud poznamenat, že takto obecně namítaný "rozpor s údaji v katastru", bez přiřazení konkrétních skutečností, a za situace, kdy rozloha mnohasethektarových honiteb byla dokládána obsáhlými seznamy pozemků a jejich vlastníků, nemohl vést k procesnímu úspěchu stěžovatele.

Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením některých svých žalobních bodů, resp. námitek uváděných v kasační stížnosti, jako nekonkrétních, meritorního přezkumu nezpůsobilých.

Ani zde se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje. Jednou ze základních povinností žalobce vyplývající z ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního je, aby v žalobě vymezil žalobní body, tedy uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Tato zákonná povinnost je interpretována ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu - kterou Ústavní soud akceptuje - tak, že "ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné" (viz. např. rozhodnutí sp. zn. 2 Azs 134/2005, sp. zn. 4 Azs 149/2004, sp. zn. 1 Afs 47/2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004, či usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/92, publikované ve Správním právu č. 1/1994, str. 28). Žalobce je tak "povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti" (viz rozhodnutí sp. zn. 2 Azs 134/2005).

Oba správní soudy v napadených rozhodnutích svá stanoviska ke kvalitě formulace žalobních bodů stěžovatelem podrobně a srozumitelně zdůvodnily a lze na ně bez dalšího odkázat. Podobně se Ústavní soud ztotožňuje i s vysvětlením Nejvyššího správního soudu (č. l. 90), proč krajský soud postupoval správně, když stěžovatele nepoučil a nevyzval ve smyslu § 37 odst. 5 soudního řádu správního k odstranění vady podání v podobě nekonkrétních (některých) žalobních bodů. Správní soudy rozhodně právo na přístup k soudu a věcné projednání podané žaloby stěžovateli neodepřely. Ústavní soud v tomto směru poznamenává, že právo na přístup k soudu není právem absolutním a podléhá určitým formálním omezením v podobě podmínek, za jejichž splnění se lze soudní ochrany domáhat. Jednou z nich je i zákonem stanovený okruh požadavků na obsah podání, zahrnující též expresivní vymezení stěžovatelem vnímaných důvodů nezákonnosti, a tedy vymezení vlastního rozsahu soudní kontroly.

Ústavní soud ve světle uvedeného konstatuje, že taktika a přístup stěžovatele k formulaci námitek se nemění ani poté, co byl správními soudy obou stupňů uvedeným způsobem kritizován, a tudíž svým způsobem poučen. I v ústavní stížnosti jsou totiž námitky vzneseny bez bližšího komentáře v obecné rovině, lépe řečeno jsou jen naznačeny či nadepsány: "...se jedná o kolizi judikatury NSS s ústavním pořádkem České republiky..." nebo "je na místě rovněž i komparace se slučitelnými ust. § 103 a násl. o. s. ř., se zvláštním zřetelem na ust. § 118a tohoto zákonného předpisu". To není ústavněprávní argumentace, s níž by bylo možné se adekvátně vypořádat jinak, než opět obecným konstatováním, že judikatura Nejvyššího správního soudu (týkající se povinnosti vymezit žalobní body) je ústavně souladná a že odkaz na označenou partii třetí části prvé hlavy občanského soudního řádu je chybný, neboť jde o procesní předpis upravující jiný typ řízení, v němž jsou práva a povinnosti účastníků upravena oproti soudnímu řízení správnímu odlišně.

Z řečeného plyne, že zásah do základních práv stěžovatele shledán nebyl. Ústavní soud tedy jeho návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru