Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3276/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkSmlouva
dovolání/přípustnost
katastr nemovitostí/vklad
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3276.11.1
Datum podání01.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 150 odst.4, § 149 odst.2

94/1963 Sb., § 24a odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3276/11 ze dne 19. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem advokátní kanceláře Ostrava, Havlíčkovo nábř. 38, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 555/2010-81 ze dne 10. 8. 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 Co 186/2009-51 ze dne 14. 10. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 23 C 267/2008-32 ze dne 29. 4. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, aby soud povolil dle smlouvy o úpravě vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství, uzavřené podle § 24a odst. 1 zákona o rodině, vklad vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem dle smlouvy ze dne 31. 10. 2003, uzavřené podle § 24a odst. 1 zákona o rodině, byla skutečnost, že smlouva byla předložena příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení vkladu až dne 10. 9. 2008, tj. po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství (14. 1. 2004). Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že mezi dohody o vypořádání společného jmění manželů je nutno zahrnout i smlouvy dosud nerozvedených manželů o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu manželství, uzavřené dle § 24a zákona o rodině, přičemž obligační účinky takovéto smlouvy nastávají až po právní moci rozvodu manželství, neboť teprve po rozvodu manželů je možné společné jmění manželů vypořádat. Návrh na vklad vlastnického práva, vyplývajícího ze smlouvy o úpravě vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu manželství, do katastru nemovitostí je nutno dle § 150 odst. 4 obč. zák. učinit nejpozději do 3 let od zániku společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel zákonem stanovenou lhůtu nedodržel, nebylo jeho žalobě ani odvolání vyhověno.

Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho dovolání bylo přípustné podle ust. § 237 odst. 1) písm. c) o.s.ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to jak pro napadené rozhodnutí samé, tak pro sjednocení judikatury obecně. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je příliš stručné, strohé a omezuje se na odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2193/2005 a nález Ústavního soudu I. ÚS 412/2000, který však považuje za nepřípadný.

Stěžovatel dále polemizuje se závěry obecných soudů, dle nichž smlouvy uzavřené dle § 24a zákona o rodině a dohody o vypořádání majetkových vztahů ze zaniklého společné jmění manželů podléhají z hlediska aplikace § 150 odst. 1 obč. zák. stejnému režimu. Je přesvědčen, že smlouva uzavřená podle ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o rodině nemusí být k vyhovujícímu rozhodnutí o povolení vkladu předložena katastrálnímu úřadu ve tříleté lhůtě počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství jejích účastníků, neboť lhůta k podání takovéhoto návrhu stanovena není. Dle stěžovatele právní síla "Smlouvy" a "Dohody" není tatáž, prvá rozhodně stojí co do závažnosti účinků "výše". Smlouva uzavřená podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině je institutem právě jen práva rodinného. Z úpravy nesporného rozvodu se ve vztahu k uzavírané smlouvě žádným způsobem nenaznačuje jakákoli přesahující vazba k úpravě majetkového vypořádání, jak je upraveno v ust. § 149 odst. 2 a násl. obč. zák. Soudy nepřípustně zasáhly do shodného projevu vůle obou stran ohledně rozsahu jejich majetku, nakládání s ním a jejich smluvní volnosti. Formalistickým pojetím aplikace práva tak napadené rozsudky uvedly účastníky do takových poměrů, do kterých nezamýšleli podle své vůle vstoupit.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku a přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ve své judikatuře přitom již mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Pokud jde o projednávanou věc, Ústavní soud ověřil, že v řízení bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Námitkami stěžovatele se obecné soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právním závěrům, které zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování, neboť toto je dle zák. č. 6/2002 Sb. svěřeno právě Nejvyšším soudu. Neústavnost rozhodnutí nemůže založit okolnost, že dovolací soud shledal předchozí rozhodnutí obecných soudů za souladná s jeho dosavadní judikaturou, resp. neshledal důvod k přehodnocení svého dosavadního stanoviska, či potřebu jeho opětovného nebo detailnějšího odůvodnění. Ostatně stěžovatel ani nepoukazoval na rozpornost judikatury soudů ohledně otázky, kterou označil za spornou.

Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže). Rovněž námitku ohledně přílišné strohosti odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za opodstatněnou, neboť dle ust. § 243c o.s.ř. platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Uvedeným kritériím napadené usnesení dovolacího soudu vyhovuje.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru