Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3276/07 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.3276.07.1
Datum podání27.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 16 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3276/07 ze dne 30. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem J. Wericha 3/400, Havířov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č.j. 35 Co 487/2007 - 65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 12. 2007 a doplněnou podáním ze dne 18. 1. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím městský soud porušil její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Žalobou ze dne 21. 8. 2005 se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po žalovaných - Ministerstvu zdravotnictví ČR, Fakultní nemocnici Ostrava-Poruba a Integrované záchranné službě Severomoravského kraje odškodnění ve výši 10,000.000,- Kč. Obvodní soud shledal její podání neúplným a dle § 43 odst. 2 o.s.ř. vyzval stěžovatelku k odstranění vad podání, spočívajících zejména v nejednoznačném vymezení skutku, který má být předmětem řízení, dále aby uvedla, na základě jakých skutečností domáhá odškodnění v takové výši, zda se nároku domáhá podle obecných či speciálních právních předpisů či aby upřesnila, vůči komu konkrétně žaloba směřuje a jakou částku po tom kterém žalovaném požaduje. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 4. 4. 2007, v němž sice uvedla některé skutečnosti (údajné pochybení lékařů spočívajících v neposkytnutí řádné lékařské péče, jejímž důsledkem byla smrt syna stěžovatelky, závažnost újmy a jí odpovídající výše odškodnění atd.), nicméně jej soud shledal nedostatečným, neboť jím stěžovatelka dle jeho názoru vytýkané vady neodstranila. Proto obvodní soud usnesením ze dne 21. 6. 2007, č.j. 10 C 196/2005 - 55, žalobu stěžovatelky ze dne 21. 8. 2005 ve znění doplnění ze dne 4. 4. 2007 odmítl.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž se domáhala změny rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením napadené usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť postup obvodního soudu shledal správným, když podání stěžovatelky odmítl, protože jeho výzvy k odstranění vad podání stěžovatelka neuposlechla, podání řádně nedoplnila a neodstranila tak nedostatky, pro které nebylo možné v řízení pokračovat

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jednáním městského soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí bylo odmítnutím doplněné žaloby domáhat se soudní ochrany svých osobnostních práv. Je toho názoru, že městský soud (a před ním i obvodní soud) tím, že její žalobu i po jejím doplnění odmítl jako neprojednatelnou, nejednal v souladu s o.s.ř., neboť podanou žalobu posuzoval striktně formalisticky, namísto aby se soustředil na její obsah. Stěžovatelka je dále toho názoru, že poté, co byla zastoupena advokátem a mohla se tak důvodně domnívat, že její žaloba splňuje veškeré nároky kladené na žalobu právními předpisy, měly obecné soudy využít všech možných procesních postupů podle o.s.ř. k tomu, aby mohla být žaloba projednána (např. předvolání jí a její právní zástupkyně). Vzhledem k tomu, že tak obvodní soud neučinil a městský soud následně takové pochybení neodstranil, navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).

Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že městský soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky se Městský soud v Praze řádně vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

K námitce stěžovatelky, že soud měl učinit další úkony směřující k tomu, aby žaloba mohla být projednána, neboť při jejím doplnění ze dne 4. 4. 2007 již byla zastoupena advokátem a mohla se tak důvodně domnívat, že její žaloba splňuje nároky kladené právními předpisy, Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. Pokud stěžovatelka byla zastoupena v průběhu řízení advokátem jako osobou práva znalou, je to právě advokát, který je povinen využívat v zájmu klienta všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit (v zájmu klienta) vše, co podle svého přesvědčení pokládá za potřebné (§ 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění). Pokud tak advokát nečiní, nelze uplatňovat následky jeho pochybení ex post jako porušení základního práva u Ústavního soudu. Naopak připadá v úvahu odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi jeho nekvalitním právním zastupováním.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru