Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3273/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3273.20.1
Datum podání22.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3273/20 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Petrem Čechurou, advokát se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 Co 79/2020-382 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 25. 2. 2020 č. j. 3 P 12/2011-334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 3 P 12/2011-334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2020 č. j. 3 P 12/2011-338, Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvého stupně zvýšil vyživovací povinnost otce (dále též "vedlejší účastník") k nezletilému synovi stěžovatelky z částky 1 500 Kč na částku 2 800 Kč s účinností od 1. 9. 2019 (výrok I), dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2019 do 29. 2. 2020 ve výši 7 800 Kč otci uložil uhradit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), změnil rozsudek téhož soudu 6. 5. 2010 č. j. 3 Nc 235/2019-155, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2010 č. j. 12 Co 354/2010-191 (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV). Rozsudek odůvodnil tím, že od poslední úpravy výživného uplynula doba 10 let, kdy se přirozenou cestou zvýšily potřeby nezletilého. Návrhu stěžovatelky (matky) na zvýšení výživného zpětně od 1. 9. 2017 vyhověno nebylo z toho důvodu, že příjmy manžela stěžovatelky činily 2 480 EUR čistého měsíčně, příjmy stěžovatelky se zvýšily z 13 654 Kč na 16 000 až 17 000 Kč čistého měsíčně. Stěžovatelka mohla návrh na zvýšení výživného podat dříve. Vzhledem k tomu, že byla finančně zajištěna, není podle soudu prvního stupně třeba v současné době zpětně stanovovat výživné.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek k odvolání stěžovatelky a dospěl ve svém napadeném rozsudku ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 Co 79/2020-382 k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl dostatečné množství důkazů, provedenými důkazy správně zjistil skutkový stav věci, který tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí, a odvolací soud z něj po doplnění dokazování rovněž mohl vycházet.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vyčítá, že při rozhodování o výši výživného bez dalšího zohlednil příjmy manžela stěžovatelky. Dále nesouhlasí s tím, že obecné soudy při zkoumání příjmů vedlejšího účastníka nezkoumaly rozsah a způsob výkonu jeho výdělečné činnosti, neboť jako osoba samostatně výdělečně činná je schopen ovlivňovat výši svých výdělků. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s návrhem stěžovatelky na doplnění dokazování o skutečnosti potvrzující hrazení stavebního spoření pro nezletilého ze strany vedlejšího účastníka. Soud se spokojil s výpovědí vedlejšího účastníka a potvrzením o existenci účtu o stavebním spoření na jméno nezletilého Nesouhlasí též s tím, že soudy také zohlednily dovolenou vedlejšího účastníka s jeho dětmi, a to navíc za situace, kdy dovolená je ze strany stěžovatelky zajišťována také, a to po celou dobu péče o nezletilého. Stěžovatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení zvýšení výživného zpětně se spokojil s konstatováním soudu prvního stupně, že stěžovatelka mohla podat návrh na zvýšení výživného dříve, avšak povinností soudu je zkoumat, zda jsou zde dány důvodu ke zvýšení výživného zpětně a za tímto účelem provést řádné dokazování. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že by zpětným zvýšením výživného došlo k podstatnému zadlužení vedlejšího účastníka a jeho poměry by se zhoršily. Pokud soudy činí závěr o zhoršení postavení vedlejšího účastníka, nezohledňuje tak právo stěžovatelky na rovný přistup k právu. Stěžovatelka se též domnívá, že se odvolací soud spokojil se závěry soudu prvního stupně, aniž by sám provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, a z toho dovozuje, že nemohl na základě provedeného dokazování rozhodnout o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesního postupu soudů. Žádný z jejích argumentů však nemá ústavní rozměr.

9. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádná pochybení ústavněprávního charakteru. Napadená rozhodnutí vycházejí z aplikace podústavního práva, do jehož hodnocení nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Závěry obecných soudů nejsou nijak svévolné ani překvapivé, a nepředstavují tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru