Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3272/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Nepojmenovaná smlouva
půjčka
odměna
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3272.14.1
Datum podání09.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51, § 657, § 658, § 39

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3272/14 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Peřiny, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. 9. 2013, č. j. 18 Co 182/2013-606, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 33 Cdo 593/2014-663, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2012 č. j. 117 C 100/2009-470 ve výrocích I.-V. a byla jím zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal proti žalované Marii Adami (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.426.135 Kč s příslušenstvím. Dále krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání odmítl citovaným usnesením Nejvyšší soud.

2. Stěžovatel podrobně rekapituluje skutkové okolnosti věci a průběh předchozího řízení před obecnými soudy. Namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy přehlédly skutkovou okolnost, že vedle půjčky, kterou stěžovatel poskytl žalované, byl sjednán i společný investiční záměr, v jehož rámci byla právě půjčka poskytnuta a na jehož realizaci bylo vrácení půjčky závislé. Smyslem tohoto investičního záměru bylo zakoupení nemovitostí a jejich následný prodej investorovi pro účely bytové výstavby, přičemž vzniklý zisk si rozdělí stěžovatel a žalovaná rovným dílem. Závěr krajského soudu, podle něhož na listině ze dne 11. 4. 2004 není v čl. III. uzavřena nepojmenovaná smlouva zakotvující nárok stěžovatele na polovinu zisku získaného prodejem předmětných nemovitostí, nýbrž je tam upraveno pouze další úročení půjčky příčící se dobrým mravům, je prý v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními okresního soudu. V tomto směru poukazuje na některé důkazy (odpověď právní zástupkyně žalované JUDr. J. Moravcové, v němž potvrzuje nárok stěžovatele na úhradu poloviny zisku z uvedeného investičního záměru a pouze jej odkládá na podání daňového přiznání za rok 2007) a na celý průběh řízení, v jehož rámci samotná žalovaná investiční záměr nejprve potvrzovala a teprve později začala účelově tvrdit, že stěžovateli nevznikl nárok na polovinu zisku, nýbrž jen nárok zprostředkovatele, uspokojený platbou ve výši 500.000 Kč. Bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel vytipoval předmětné nemovitosti a také celý tento investiční záměr vymyslel. Stěžovatel dále uvádí, že peněžní prostředky na zakoupení nemovitostí poskytl ještě před jejich pořízením a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že listina uzavřená dne 11. 4. 2004 je smlouvou o půjčce, že stěžovatel nic neinvestoval a částka 1 mil. Kč mu byla vrácena včetně úroků. Další ujednání o odměně za poskytnutí půjčky nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť ve skutečnosti se jednalo o riskantní půjčku vratnou teprve z realizace investičního záměru a tato odměna představuje podíl na zisku. Stěžovatel uzavírá, že závěry učiněné obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s provedeným skutkovým zjištěním a v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99 (N 173/20 SbNU 229) a sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257).

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Není proto nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

6. Zároveň však Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž existence vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].

7. Právě k tomu směřuje argumentace stěžovatele v nyní projednávaném případě, založená na tvrzení, že ke zmíněnému extrémnímu nesouladu došlo. Skutkové a z nich následně vyvozené právní závěry obecných soudů stěžovatel považuje za nesprávné a ve své podstatě narušující jeho právo na spravedlivý proces. Tento názor stěžovatele však Ústavní soud poté, co se podrobně seznámil s napadenými rozhodnutími a také s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích zn. 117 C 100/2009, nesdílí. Ústavní soud totiž konstatuje, že obecné soudy provedly v průběhu celého řízení značné množství důkazů, které řádně vyhodnotily a Ústavní soud, věren shora zmíněné zásadě zdrženlivosti zásahů do jejich rozhodovací činnosti, v napadených rozhodnutích neshledal tvrzený extrémní nesoulad, který by teprve mohl ospravedlnit jeho kasační zásah. Stěžovatel totiž ve skutečnosti toliko polemizuje se způsobem hodnocení provedeného dokazování a s vyvozenými právními závěry, což však ještě samo o sobě nemůže založit kognici Ústavního soudu k jejich přezkumu v tomto značně specifickém řízení o ústavní stížnosti a nemohl by tak činit ani tehdy, pakliže by se s nimi neztotožňoval, resp. dokázal by zjištěný skutkový stav vyhodnotit i odlišně. Jak je totiž uvedeno výše, mohl by kasačním způsobem zasáhnout pouze tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad, tedy zcela zřejmý logický nepoměr mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, který by svědčil až o určitém stupni libovůle ze strany obecných soudů, což teprve by bylo způsobilé dosáhnout ústavní intenzity a relevance. Stěžovatel však ve skutečnosti nebrojí proti porušení svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž pouze polemizuje se způsobem vedení soudního řízení a s výsledky provedeného dokazování a závěry z nich vyvozenými, což však nepožívá ochrany v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tak staví Ústavní soud de facto do pozice, která mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy), tzn. do pozice další přezkumné soudní instance.

8. Spornou otázkou se totiž jeví výklad smlouvy ze dne 11. 4. 2004 (dále též "předmětná smlouva"), uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou. Obsahem této smlouvy je závazek žalované vrátit stěžovateli částku 1 mil. Kč spolu s 5 % ročním úrokem z této částky, a to nejpozději do 28. 2. 2006, přičemž investovaná částka bude stěžovateli vrácena z prostředků získaných realizací záměru poskytnout koupené nemovitosti investorovi za účelem výstavby bytového domu. Částku 1 mil. Kč poskytl stěžovatel žalované výslovně na zaplacení kupní ceny za smlouvou blíže specifikované nemovitosti. V bodu III. této smlouvy je uvedeno, že účastníci ujednali jako odměnu pro stěžovatele za poskytnutí části prostředků na zaplacení kupní ceny nemovitosti jeho podíl na zisku z investičního záměru, přičemž zisk z tohoto investičního záměru si účastníci rozdělí tak, že každý získá jednu polovinu.

9. Okresní soud v Pardubicích, který rozsudkem ze dne 8. 1. 2012,

č. j. 117 C 100/2009-470, žalobě stěžovatele vyhověl co do částky 1.101.314,50 Kč s příslušenstvím a zamítl ji co do částky 324.820,50 Kč. Předmětnou smlouvu z hlediska jejího obsahu posoudil jednak jako smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), a bod III. jako nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 51 cit. zákoníku. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností převzal skutková zjištění okresního soudu, nicméně ohledně jejich právního vyhodnocení dospěl k závěru, že předmětná smlouva obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o půjčce. K bodu III. této smlouvy pak krajský soud uvedl, že pokud by se mělo jednat o samostatnou smlouvu nezávislou na smlouvě o půjčce, musel by stěžovatel prokázat, že poskytl alespoň část prostředků na zaplacení kupní ceny nemovitostí zakoupených žalovanou jako investici vedle půjčky, aby mu vzniklo právo podílet se na zisku z investičního záměru, což však netvrdil a ani neprokazoval. Kupní cena totiž byla zaplacena v plném rozsahu žalovanou, a to zčásti z půjček, které žalovaná byla povinna vrátit věřitelům (včetně stěžovatele) i s příslušenstvím. Půjčka však nepředstavuje investici do obchodu a z jejího poskytnutí proto nemůže vyplývat právo na odměnu, která by nebyla současně odměnou za půjčení peněz. Protože tedy stěžovatel žalované neposkytl jiné prostředky než půjčku, nelze sjednanou odměnu hodnotit jinak než jako úplatu za poskytnutí půjčky. Tato půjčka mu přitom byla vrácena i s úroky. Sjednání odměny podle bodu III. předmětné smlouvy by však představovalo zúročení o více než 100 % ročně a odporovalo by proto dobrým mravům podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Následné dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že řešená otázka není právní, nýbrž skutkovou.

10. Ústavní soud s přihlédnutím ke shora uvedené rekapitulaci projednávaného případu konstatuje, že argumentace stěžovatele je založena v podstatě výhradně na výkladu podústavního práva a na přehodnocení skutkových závěrů, učiněných obecnými soudy, což mu však nepřísluší. Celý problém, k jehož posouzení je Ústavní soud nyní povoláván, totiž spočívá ve vyhodnocení předmětné smlouvy (resp. jejího bodu III.), a to v tom smyslu, zda se jedná o nepojmenovanou smlouvu, která - vedle smlouvy o půjčce, o níž nebylo mezi účastníky řízení sporu - stěžovateli zakládá též nárok na podíl na zisku provedené investice, a zda je takovéto smluvní ujednání platné.

11. K tomu však nezbývá než uvést, že jakkoliv si Ústavní soud dovede představit obojí způsob výkladu této smlouvy, není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů (okresní soud stěžovateli v podstatné míře vyhověl, krajský soud naopak zjistil rozpor s dobrými mravy) v oblasti podústavního práva. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, mohl by do napadených rozhodnutí obecných soudů zasáhnout toliko v případě zjevného vybočení z principů práva na spravedlivý proces, což se však nestalo, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně a přesvědčivě odůvodněno a je založeno na výsledcích provedeného dokazování, takže Ústavní soud by jeho závěry nemohl revidovat ani tehdy, pakliže by se s nimi neztotožnil, resp. považoval by za přesvědčivější alternativní výklad vůle obou smluvních stran, který nabízí právě stěžovatel. Jinak řečeno, jakkoliv je skutečně myslitelný a představitelný dvojí výklad předmětné smlouvy, není úkolem Ústavního soudu provádět výklad podústavního práva z hlediska konkrétního vymezení okolností projednávaného případu co do rozporu s dobrými mravy, přiměřenosti sjednané odměny nad rámec úroků a dalších skutečností, neboť by tím v rozporu se svým postavením v ústavním systému České republiky (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy) sjednocoval judikaturu obecných soudů.

12. Lze tak uzavřít, že pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci učinily obecné soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv. Podle názoru Ústavního soudu jsou totiž právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a pokud nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by teprve měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti vstupovat, a to ani tehdy, pokud by se s nimi neztotožňoval. Proto Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru