Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3269/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3269.10.1
Datum podání18.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963; Občanský soudní řád; § 77a, 214/2/c, slov "ve věci samé" v § 237/1/a

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77a, § 214 odst.2 písm.c, § 75a odst.1, § 74, § 76, § 237 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3269/10 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti CS Expres, a. s., se sídlem Vlhká 170/14, 602 00 Brno, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2010, č. j. 3 Cmo 169/2010-131, spojené s návrhem na zrušení § 77a, § 214 odst. 2 písm. c) a slov "ve věci samé" v § 237 odst. 1 písm. a) in fine zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím v probíhajícím řízením byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a právo na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. července 2010, č. j. 3 Cmo 169/2010-131, změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo na základě návrhu žalobce (stěžovatele) nařízeno vůči žalovaným předběžné opatření zdržet se jednání a činností (zejména nekalosoutěžního charakteru), specifikovaných ve výrocích I., II. a III. usnesení soudu prvního stupně, tak, že část návrhu na nařízení předběžného opatření odmítl podle § 75a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro neurčitost a nesrozumitelnost. V této souvislosti konstatoval, že návrh nesplňoval podmínky určitosti a dostatečné míry konkrétnosti, aby mohl být předmětem eventuálního výkonu rozhodnutí. Návrh na nařízení předběžného opatření na uložení povinnosti zdržet se provozování expresního přepravního systému pak byl odvolacím soudem zamítnut, neboť nebyl osvědčen nárok samotný, a proto nelze hovořit o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup odvolacího soudu a podrobně rozvádí důvody, pro které se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí o předběžném opatření nespočívá na výsledcích dokazování, na závěru o skutkovém stavu a ani na právním posouzení věci. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že soud je povinen provést alespoň základní hodnocení předložených důkazů. Odvolací soud se však vůbec nezabýval tím, zda z předložených dokumentů vyplývá, že se žalovaní dopouštějí nekalosoutěžního jednání, proto považuje stěžovatel jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a v postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel naopak tvrdí, že svůj nárok a existenci předpokladů pro vydání předběžného opatření řádně osvědčil. Stěžovatel dále polemizuje s právní úpravou [konkrétně § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], která umožňuje, aby odvolací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Rovněž napadá právní úpravu obsaženou v § 77a o. s. ř., podle něhož je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikne. Tento negativní následek přitom neplyne z pochybení navrhovatele (jemuž dal soud prvního stupně za pravdu), ale z pochybení soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem zcela změněno. Stěžovatel konečně namítá, že právní úprava neumožňuje podat dovolání, což s ohledem na závažnost možných následků (téměř absolutní odpovědnost za škodu dle § 77a o. s. ř.) považuje za závažné omezení ústavně zaručených práv. Stěžovatel dospívá k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny) částečně i v důsledku nevyhovující právní úpravy a proto navrhl zrušení v záhlaví citovaných ustanovení.

III.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přihlédl k tomu, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter kontradiktorního řízení.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.

6. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména § 74 o. s. ř. a rovněž § 76 o. s. ř.

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a návrhu na jeho vydání nevyhověl, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, který zajišťuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

8. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli). Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy České republiky), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu.

9. V dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jehož závěry nespočívají dle jeho názoru na výsledcích dokazování, závěru o skutkovém stavu a ani na právním posouzení věci. Zde je třeba si uvědomit, že odvolací soud část návrhu na vydání předběžného opatření odmítl, neboť návrh považoval za natolik neurčitý, že o něm vůbec nemohl věcně rozhodnout (§ 75a odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto důvodu odpadá jakákoliv možnost, aby se soud zabýval předloženými tvrzeními navrhovatele, jehož povinností je podání návrhu, který je bez vad.

10. Co se týče části návrhu, která byla odvolacím soudem zamítnuta, má Ústavní soud za to, že odvolací soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., posoudil a zvážil důvody, zda jsou splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. K zamítnutí návrhu přistoupil odvolací soud po té, co shledal, že samotný nárok nebyl v daném rozsahu osvědčen (v předmětné věci nebylo možno s postačující mírou pravděpodobnosti usuzovat na to, že v řízení ve věci samé může být jednání žalovaných, spočívající výlučně v tom, že provozují určitý přepravní systém, posouzeno jako jednání nekalosoutěžní), a proto nelze hovořit o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků. Odvolací soud přitom své rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše naznačeno, nepřísluší. V rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. Jestliže nezbylo než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. § 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení v záhlaví citovaných právních předpisů pak odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru