Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3263/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkzdravotní péče
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3263.15.1
Datum podání06.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 923, § 913

94/1963 Sb., § 85a odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3263/15 ze dne 16. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D, advokátkou, se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 373/2015-1034 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 0 P 1343/2006-1001, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje zásadní nesouhlas s tím, že napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno jeho návrhu na snížení vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi J. K. z částky 8 000 Kč na částku 1 000 Kč měsíčně, aniž by soudy relevantním způsobem vzaly do úvahy schopnosti a možnosti stěžovatele plnit vyživovací povinnost. Jeho vážné psychiatrické onemocnění bagatelizovaly s odkazem na schopnosti a možnosti stěžovatele v minulosti. Stěžovatel upozorňuje, že z důvodu vážného psychiatrického onemocnění vzniklého v důsledku vleklého opatrovnického sporu v letech 2007 až 2011 je zásadním způsobem ztížena jeho možnost procesní argumentace a prokazování finančních schopností a možností, neboť žije z tohoto hlediska pouze v přítomném čase, který se vyznačuje příjmem jen z invalidního důchodu a dále pak závislostí na osobách stěžovateli blízkých, kteří jej u sebe nechávají bydlet či mu půjčují peníze. Stěžovatel konstatuje, že jakkoliv byl v minulosti ekonomicky úspěšným podnikatelem, propadl se v důsledku psychiatrické poruchy na ekonomické dno, kdy přišel o veškerý svůj rozsáhlý movitý majetek a zcela ztratil bazální ekonomické myšlení. Pokud Krajský soud v Ostravě i Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovily pochybnost nad nutností nákladné zdravotní péče stěžovatele, která dle Krajského soudu v Ostravě zcela překročila míru přiměřenosti, považuje stěžovatel tuto úvahu za libovůli, neboť soudy zcela pominuly závislost stěžovatele na poskytovatelích zdravotní péče. To platí i pro závěry, že se stěžovatel dobrovolně připravil o značné finanční prostředky, což nyní nesnižuje jeho vyživovací povinnost. Pokud jde o příjem stěžovatele, ten byl již v předcházejícím řízení stanoven fikcí, není tedy možné přijmout závěr o nezměněné situaci od dřívějšího rozhodování, neboť minimálně ohledně údajného příjmu 45 000 000 Kč nyní obecné soudy dospívají k závěru, že tento se nepodařilo na jisto postavit. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je ze strany obecných soudů vnímán pouze jako subjekt povinnosti platby na výživu nezletilého, ale již ne jako rodič, který je vážně psychicky nemocen v důsledku právě opatrovnického sporu, který vedl k absolutní izolaci od jeho syna, což se matka nezletilého, ale ani orgán sociálně právní ochrany dětí nesnaží napravit cestou motivace nezletilého ke kontaktu se stěžovatelem.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 0 P 1343/2006-1001, byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal, aby mu výživné pro nezletilého syna J. bylo sníženo od 6. 6. 2013 z 8 000 Kč na částku 1000 Kč měsíčně, neboť není schopen platit výživné z důvodu nedostatku finančních prostředků, když není práce schopný v důsledku špatného psychického stavu způsobeného vleklým opatrovnickým sporem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 373/2015-1034 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených občanským zákoníkem přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

7. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že odvolací soud rozsudek o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně vysvětlil, že při posuzování výdělečných možností a schopností a majetkových poměrů stěžovatele nelze vycházet toliko z invalidního důchodu ve výši cca 5 000 Kč měsíčně, jakožto jediného zdroje jeho příjmů. V této souvislosti odkázal odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých již v době poslední úpravy výživného, jakkoli soud tehdy vycházel z výdělečné potenciality stěžovatele postupem dle v té době platného ustanovení § 85a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, měl stěžovatel fakticky k dispozici nejméně částku cca 43 000 Kč čistého měsíčně z částky přes 4 000 000 Kč, kterou inkasoval za prodej nemovitosti v Otrokovicích, a vyslovil souhlas se závěrem, že ani od této doby se majetek stěžovatele nezmenšil, protože již v květnu 2013 inkasoval za prodej nemovitostí v Horní Myslové kupní cenu 7 500 000 Kč, což je částka postačující k placení výživného v uvedené výši. K námitce stěžovatele, že tyto peníze použil na úhradu dalších svých závazků a půjček včetně exekucí, a k zůstatku cca 4 000 000 Kč nemá na vlastním úctě přístup, odvolací soud konstatoval, že dobrovolné závazky otce nemohou být umořovány na úkor jeho závazku zákonného, kterým je jeho vyživovací povinnost k nezletilému synovi.

8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před těmito soudy uvedl, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. To platí i pro námitku přiměřenosti výdajů spojených s léčením stěžovatele, kdy odvolací soud dovodil, že lze akceptovat zajištění i nadstandardní léčby prokazatelně zhoršeného zdravotního stavu stěžovatele nad rámec léčby poskytované z veřejného zdravotnictví, pakliže mu to jeho majetková situace dovolovala, ovšem nikoli za cenu závazku ve výši cca 6 000 000 Kč, který soud neshledává přiměřeným ani majetkovým poměrům otce, ani charakteru jeho onemocnění. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje přiléhavý závěr soudu prvního stupně, který konstatoval, že se jednalo o stěžovatelem dobrovolně vynaloženou částku, přičemž výživné na nezletilé děti je ze zákona přednostní pohledávkou před ostatními závazky, které na sebe rodič v průběhu života dobrovolně naváže.

9. V souvislosti s hodnocením důkazů ohledně poměrů na straně otce poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

10. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně majetkových poměrů stěžovatele (strana 4 až 9 rozsudku) a vyložil stěžovateli, na základě jakých skutečností vycházel ze zákonné fikce, že průměrný měsíční příjem stěžovatele činí 43 307 Kč. Namítá-li stěžovatel použití zákonné fikce ze strany soudu, je třeba poukázat na skutečnost, že to byl stěžovatel, kdo na opakovanou výzvu soudu nedoložil předmětné listiny, nesdělil požadované údaje, nezbavil advokáta Mgr. Romana Verešpeje, který v té době spravoval jeho finanční záležitosti, mlčenlivosti, a neumožnil tak soudu získat informace potřebné pro rozhodnutí. Avšak jak již bylo uvedeno shora v bodě 7 tohoto usnesení, soud prvního stupě vyšel z toho, že i když nebylo postaveno na jisto stěžovatelem tvrzené obdržení částky 45 000 000 z titulu vypořádání společného jmění manželů, již částka 4 000 000 Kč, za kterou prodal nemovitosti v Otrokovicích, mu při rozložení do následujících osmi let, tedy v době, kdy bylo o výživném rozhodováno, zajišťovala průměrný příjem 41 666 Kč, tedy částku rovnající se v podstatě částce, ze které bylo vycházeno v době poslední úpravy výživného.

11. V projednávané věci nelze také odhlédnout od závěru soudu prvního stupně, který provedl výpočet v tom smyslu, že disponuje-li stěžovatel na účtu u spořitelního družstva Artesa částkou ve výši minimálně 4 830 671,89 Kč, tak při zachování zákonné fikce, ze které bylo při úpravě výživného vycházeno, tj. 43 307 Kč měsíčně, by tato částka měla stěžovateli zajistit zachování stejného životního standartu po dobu minimálně 94 po sobě jedoucích kalendářních měsíců, tedy více jak 7 let. Spolu s příjmem v podobě invalidního důchodu ve výši 5 000 Kč měsíčně by tak stěžovatel měl být chopen stanovené výživné ve výši 8 000 Kč nadále hradit.

12. Ústavní soud má tedy za to, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebylo stěžovateli sníženo výživné, a vycházely přitom ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru