Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3263/12 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3263.12.1
Datum podání24.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3263/12 ze dne 7. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, č. j. 29 Cdo 1451/2011-167, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, č. j. 6 Cmo 20/2010-119, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2008, č. j. 40 Cm 36/2006-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s argumentací, že obecné soudy v rámci soudního řízení nepostupovaly v souladu s právním řádem České republiky a nebyla dostatečně šetřena ústavně zaručená práva stěžovatele.

2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce (stěžovatele) rozsudkem ze dne 29. září 2010, č. j. 6 Cmo 20/2010-119, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2008, č. j. 40 Cm 36/2006-41, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu směřující proti žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně JAS LIQUER, s. r. o., "v likvidaci") o vyloučení movité věci - zařízení pěstitelské pálenice (dále jen "sporná věc") - ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že úpadkyně se stala vlastníkem sporné věci na základě platné kupní smlouvy ze dne 17. května 2005. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo úpadkyně bylo jednoznačně prokázáno, nemohlo být proti němu úspěšně uplatněno právo užívací, jehož se domáhal žalobce, i kdyby bylo sjednáno platně. Pro úplnost přitom doplnil, že jednatelské oprávnění žalobce ve společnosti úpadkyně zaniklo k 31. březnu 2004, pročež žalobce již nebyl oprávněn jménem úpadkyně uzavřít dne 30. dubna 2004 smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy, podle které se měl stát místo úpadkyně novým nájemcem sporné věci.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, č. j. 29 Cdo 1451/2011-167, odmítnuto jako nepřípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud uvedl, že v předchozí judikatuře (viz R 58/1998, jakož i v rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), je, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena nýbrž i to, že právo, která vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku do konkursní podstaty, svědčí jí. Závěr odvolacího soudu ohledně existence vlastnického práva úpadkyně ke sporné věci však nebyl včasným dovoláním zpochybněn (námitku neplatnosti smlouvy uzavřené mezi leasingovým pronajímatelem a úpadkyní dovolatel uplatnil až podáním datovaným 28. února 2011, tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání). Navíc ani v případě, že by se úpadkyně nestala vlastníkem sporné věci, by tato okolnost sama o sobě nemohla vést k rozhodnutí pro dovolatele příznivému (viz shora citovaná judikatura). Na závěru o nepřípustnosti dovolání by nic nezměnila ani důvodnost námitky dovolatele ve vztahu k (ne)platnosti smlouvy o změně subjektu leasingové smlouvy, respektive o vázanosti všech subjektů, tj. leasingové pronajímatelky (Leasing České spořitelny, a. s.), úpadkyně a žalobce, touto smlouvou, když ze skutečnosti, že by se žalobce vskutku stal leasingovým nájemcem sporné věci, bez dalšího jeho právo, které by vylučovalo zařazení sporné věci do soupisu majetku do konkursní podstaty, neplyne.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve poměrně podrobně objasňuje a popisuje celkové okolnosti případu, historii úpadkyně, jakož i vývoj konkursu na úpadkyni a s ním spojené soudní spory. Stěžovatel především rozebírá, za jakých okolností došlo k nabytí vlastnictví ke sporné věci ze strany úpadkyně. Vyslovuje přitom přesvědčení, že kupní smlouva ke sporné věci ze dne 17. května 2005 je absolutně neplatná zejména pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel rovněž zpochybňuje okamžik, ke kterému mělo dojít k ukončení jeho jednatelského oprávnění (nejdříve se tak mělo stát až k 30. dubnu 2004 a nikoliv již k 31. březnu 2004). K tomu uvádí několik důkazů, které byly provedeny mj. v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli, z nichž vyplývá, že nemohlo dojít k ukončení jednatelského oprávnění stěžovatele již k 31. březnu 2004. Tento názor podporuje i citovanou judikaturou. V této souvislosti provádí rozbor skutkového stavu a dovozuje z něj výše uvedené závěry o datu ukončení jednatelského oprávnění. Současně poukazuje na pochybné praktiky osob, které se nejprve snažily stěžovateli v rámci podnikání pomoci, ale posléze dovedly podnik, který stěžovatel začal budovat ve snaze navázat na rodinnou tradici, k úpadku.

III.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

7. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele, ačkoliv se v ní poměrně podrobně rozepisuje o celkových okolnostech případu a jednání a pohnutkách jednotlivých osob, neobsahuje v podstatě žádnou argumentaci, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Jedná se pouze o popis a genezi celého sporu a v jeho rámci pak o polemiku se skutkovým stavem a důkazy, které byly navíc převážně prováděny v jiném řízení (trestním), vedenou ve snaze podsunout Ústavnímu soudu svůj vlastní názor na řešení věci. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší.

8. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak bylo rovněž naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud nezjistil, že by se obecným soudům dalo vytýkat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Svoje myšlenky přesvědčivě odůvodnily a vyvodily z nich logické právní závěry.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně

neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru