Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3262/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrest/výkon
pravidla silničního provozu
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.3262.20.1
Datum podání20.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 350 odst.2, § 332 odst.1

40/2009 Sb., § 91 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3262/20 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 26. srpna 2020, č. j. 14 To 270/2020-211, a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. července 2020, č. j. 4 T 153/2015-192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 4 T 153/2015-126, uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu (mimo jiné) uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 13. 4. 2017, č. j. 4 T 153/2015-144, rozhodl o podmíněném upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu zákazu činnosti a stěžovateli stanovil zkušební dobu v trvání dvou let. Okresní soud v Pardubicích následně usnesením ze dne 18. 7. 2019, č. j. 4 T 153/2015-178, rozhodl, že se podle § 350 odst. 2 tr. řádu podmíněné upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu ponechává v platnosti a podle § 91 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se stěžovateli prodlužuje zkušební doba podmíněného upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu o jeden rok, tedy celkově na tři roky. Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 350 odst. 2 tr. řádu a § 332 odst. 1 tr. řádu odsouzený vykoná zbytek tohoto trestu.

3. V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel nevedl v době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám, neboť z jeho evidenční karty řidiče vyplývá, že dne 7. 6. 2019 a 20. 11. 2019 spáchal dva dopravní přestupky tím, že překročil rychlost v obci o 17 a 14 km/hod. Z tohoto důvodu okresní soud rozhodl o výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel.

4. Odvolací soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když nepřiměřeně přísně posoudily jím spáchané přestupky, ačkoliv k tomu nebyl dán důvod. Připomíná, že se nedopustil závažného porušení pravidel silničního provozu jako je podle něj např. "alkohol za volantem". Soudům vytýká, že se podrobněji nezabývaly okolnostmi spáchání přestupků a nevyžádaly si příslušné správní spisy. Soudy by neměly vycházet pouze z evidenční karty řidiče. Zdůrazňuje, že na možnost řídit automobil je přímo navázána jeho schopnost pracovat, protože za prací musí z místa bydliště dojíždět.

6. Dodává, že se stížnostní soud dopustil i procesního pochybení. Je podle něj nepřípustné, aby krajský soud neprováděl dokazování a sám přitom důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil, jak podle jeho závěru konstatoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 7 Tz 102/2000.

7. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98).

9. Trestní zákoník v § 91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu, za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu.

10. K zodpovězení otázky, zda příčinu k nařízení výkonu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 358/03, II. ÚS 509/04, II. ÚS 547/04, III. ÚS 439/05, II. ÚS 554/05, III. ÚS 2262/07 a I. ÚS 2206/08).

11. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jak nerozporuje ani sám stěžovatel, během zkušební doby se dopustil hned několika přestupků. Soudy přitom v tomto směru vyložily, že vícero spáchaných přestupků, které ani nelze označit za zcela bagatelní, již nelze hodnotit jako toliko ojedinělý exces z jinak řádného života, nadto u stěžovatele, kterému byla zkušební doba podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti již jedenkrát prodloužena. Za situace, kdy navíc ani sám stěžovatel spáchání přestupků nepopírá, nelze postupu obecných soudů, které provedly důkaz výpisem evidenční karty řidiče nic vytknout. Názor stěžovatele, že závěr o nutnosti vykonat zbytek trestu zákazu řízení všech motorových vozidel je příliš přísný, má toliko charakter polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona.

12. Lze dodat, že centrální registr řidičů má povahu informačního systému veřejné správy. Vydávají se z něj ověřené výstupy (srov. § 122 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů). Ověřený výstup z informačního systému veřejné správy má povahu veřejné listiny (podle § 9 odst. 4 zákona č. 365/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s níž je spojen vysoký stupeň důvěry ve správnost všech údajů v ní obsažených.

13. Odkaz stěžovatele na judikát Nejvyššího soudu je v posuzované věci nepřípadný. Stížnostní soud v nyní posuzované věci neměnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně tedy mohl vycházet bez toho, aby důkazy sám znovu prováděl.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru