Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 326/98Nález ÚS ze dne 13.06.2001Posuzování státního občanství jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/22 SbNU 235
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.326.98
Datum podání21.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2, čl. 89 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 74

243/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.3, § 2 odst.2

30/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 326/98 ze dne 13. 6. 2001

N 88/22 SbNU 235

Posuzování státního občanství jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr.

J. K., právní nástupkyně původního stěžovatele zemř. JUDr. K. W.,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998,

č. j. 28 Ca 276/96-59, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu

v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne

17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96, a o připojeném návrhu na

zrušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým

se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění zákona č. 30/1996 Sb., eventuálně § 2 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a 1) Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního

pozemkového úřadu, 2) SPT Telecom, a.s., 3) Lesů ČR, s.p., 4) obce

K., 5) Povodí Labe, s.p., 6) R., spol. s r.o., 7) Zemědělského

družstva Č. 9, 8) Zemědělského družstva J. a 9) Zemědělského

družstva S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998,

č. j. 28 Ca 276/96-59, a rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad

Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j.

POZ/5220/1042/96, se zrušují;

2) návrh na zrušení § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,

kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., a eventuální

návrh na zrušení § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, kterým

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j.

POZ/5220/1042/96. Tímto rozhodnutím byl zamítnut opravný

prostředek navrhovatele proti uvedenému rozhodnutí, podle kterého

navrhovatel není vlastníkem blíže určených nemovitostí uvedených

v přiložených identifikacích Katastrálního úřadu v Jablonci nad

Nisou, které tvořily nedílnou součást rozhodnutí správního úřadu.

Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 16. 2. 2000. Při

jeho zahájení právní zástupce stěžovatele předložil úmrtní list,

vydaný dne 8. 2. 2000 a zapsaný pod č. 209/2000 v knize úmrtí,

kterou vede Standesamt Wien-Landstrasse, ze kterého plyne, že

stěžovatel zemřel dne 6. 2. 2000. Proto Ústavní soud svým

usnesením, č. j. II. ÚS 326/98-52, řízení přerušil.

Dne 4. 4. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc pro

JUDr. F. N., kterou mu udělila jako zvláštní moc pro řízení před

Ústavním soudem Dr. J. K., universální dědička zemřelého

stěžovatele podle protokolu sepsaného dne 7. března 2001 JUDr. A.

B., notářem. Ústavní soud proto podle § 107 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve

spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl

svým usnesení, č. j. II. ÚS 326/98-59, o tom, že v řízení

o ústavní stížnosti bude pokračováno s dědičkou zemřelého

původního stěžovatele, která vstoupila do jeho práv z titulu

právního nástupnictví založeného děděním.

II.

Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících

okolnostech. Stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem ČNR č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon ČNR č. 243/1992

Sb."), uplatnil restituční nároky k blíže určeným nemovitostem.

Rozhodnutím Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96, bylo

vysloveno, že stěžovatel není jejich vlastníkem. Pozemkový úřad

sice konstatoval, že stěžovatel splňuje podmínky zákona ČNR č.

243/1992 Sb. z hlediska způsobu konfiskace jeho majetku, nikoli

však podmínky pro jeho vydání. Podle názoru správního orgánu

nesplnil podmínku znovunabytí státního občanství zákonem

stanoveným způsobem, neboť je nabyl podle zákona ČNR č. 39/1969

Sb., který však není v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. jako důvod

pro restituci uveden, neboť toto ustanovení výslovně požaduje

zpětné vrácení československého občanství podle tam taxativně

uvedených právních předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,

o kterém Městský soud v Praze rozsudkem rozhodl tak, že rozhodnutí

správního úřadu potvrdil. Vyšel ze stanoviska, podle kterého nelze

dovodit, že restituce náleží k základním lidským právům. Je věcí

státu, zda vůbec a jaké restituční předpisy vydá. Proto bylo

výhradně na jeho uvážení, jaký nárok a komu přizná. Městský soud

zdůraznil, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb. je jediným restitučním

předpisem, který prolamuje hranici 25. února 1948. V § 2 odst.

1 v původním znění stanovil podmínky pro restituci. Podmínka

trvalého žití byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb.

a zákonem č. 30/1996 Sb. bylo naopak toto ustanovení doplněno

o nový odstavec 3, který stanoví, že "oprávněná osoba podle

odstavce 1 může uplatnit nárok na vydání nemovitosti, jestliže

k 31. lednu 1996 je občanem České republiky, kterým se stala podle

zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č.

34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb., a která do 1. ledna 1990 takto nabyté

občanství nepozbyla.". Nezměnila se přitom podmínka znovunabytí

státního občanství způsobem uvedeným v § 2 odst. 1 zákona ČNR č.

243/1992 Sb. V souzené věci však podle názoru soudu stěžovatel

znovunabyté občanství znovu pozbyl. Je sice občanem ČR, avšak

nikoli způsobem požadovaným v § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992

Sb. Zákon ČNR č. 243/1992 Sb. do vydání zákona č. 30/1996 Sb.

podle soudu otázku pozbytí znovunabytého občanství neřešil, avšak

jen proto, že k tomu nebyl důvod. Stanovil totiž podle názoru

soudu jako další podmínku "trvalé žití" na území ČR, takže lze

těžko předpokládat ztrátu občanství osoby trvale žijící na území

státu. Tento stav se změnil až zrušením podmínky trvalého žití

nálezem č. 29/1996 Sb. Protože už by tuto podmínku (být od

znovunabytí občanství trvale občanem) nebylo možno z § 2 odst. 1

cit. zákona dovodit, stanovil ji zákonodárce novelou v zákoně č.

30/1996 Sb. výslovně. Protože jak nález, tak novela zákona ČNR č.

243/1992 Sb., zákonem č. 30/1996 Sb. byly vyhlášeny současně,

nepovažuje soud nový odstavec 3 v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.

za normu retroaktivní. Nejde proto o dodatečnou etnickou čistku

vůči občanům německé a maďarské národnosti, jak tvrdí stěžovatel.

Tuto podmínku podle soudu stanoví zákon ČNR č. 243/1992 Sb. bez

ohledu na národnost, neboť dekret č. 33/1945 Sb. se vztahoval i na

bývalé státní občany jiných národností. Stejně tak soud odmítl

názor stěžovatele, že další restituční zákony (č. 87/1991 Sb. a č.

229/1991 Sb.) požadují pouze, aby restituenti byli v době

uplatnění nároku státními občany. Poukázal přitom na zvláštnost

zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který jako jediný prolamuje hranici

25. února 1948 a na to, že je věcí volné úvahy státu, jaký nárok

komu přizná.

Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost.

Shrnul v ní svou argumentaci před správním orgánem a před soudem.

Poukázal na to, že správní orgán převzal skutková zjištění od

Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, aniž byla

stěžovateli poskytnuta možnost zaujmout podle § 33 odst. 1

správního řádu možnost zaujmout stanovisko k plánovanému

rozhodnutí. Soudu dále vytkl jeho výklad zákona č. 30/1996 Sb.

jako nikoli retroaktivní normy a dále jeho názor, že stát

v restitucích postupuje podle volného uvážení, aniž by respektoval

principy státoprávnosti, spočívající v rovnosti všech občanů před

zákonem a v zákazu diskriminace. Výklad pojmu trvalého žití, jak

jej provádí soud, je přitom v rozporu s výkladem tohoto pojmu,

který je obsažen v nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., kde se

naopak vychází z jednoty restitučních zákonů a z toho, že

národnost restituentů nemá žádný význam. Stejně tak se v nálezu

nikde nehovoří o tom, že by podmínka bydliště zahrnovala období

před 1. lednem 1990. Domnívá se přitom, že principu státoprávnosti

odporuje nejen rozsudek soudu, nýbrž i nový odstavec 3 vložený do

§ 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který byl přijat výslovně ve

vztahu k jeho osobě (hovoří o tzv. lex Walderode). Jeho výklad

soudem je přitom nelogický a v rozporu s ústavou.

Proto podle názoru stěžovatele:

a) rozsudek Městského soudu v Praze porušuje čl. 1, čl. 3

a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl.

11 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 24, čl. 36 Listiny základních

práv a svobod, čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 1

odst. 1 jejího Dodatkového protokolu a čl. 12, čl. 14 a čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech;

b) stejně tak tato ústavní ustanovení porušuje nový odstavec

3 vložený do § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zákonem č. 30/1996

Sb.;

c) v případě, že by Ústavní soud došel k závěru, že

ustanovení § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1996 Sb., ve znění zákona

č. 30/1996 Sb., nebylo aplikováno, navrhl in eventu zrušit § 2

zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění před vstoupením v platnost

zákona č. 30/1996 Sb.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně

zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla rovněž

shledána přípustnou.

Ústavní soud si proto vyžádal stanoviska účastníků

a vedlejších účastníků řízení. K návrhu se vyjádřil účastník

řízení Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu JUDr. E. P.

uvedla, že stěžovatel argumentuje zneužitím dekretu č. 12/1945

Sb., ačkoli to v soudním řízení nenamítal. Stejně tak nepřesně

používá pojmy použité v jednotlivých dekretech prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a směšuje je s úpravou

státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., kde byla úprava

ztráty občanství formulována jinak než podmínky konfiskace

majetku. Soud v předmětné věci dospěl k závěru, že navrhovatel

nesplňuje podmínky zpětného nabytí státního občanství a podmínku

nepřetržitosti takto nabytého občanství. Pokud jde o námitku

procesního pochybení správního orgánu, odkázala na § 250i odst.

3 o.s.ř., podle kterého se k takovým vadám přihlédne, jen když

mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, což nebyl daný

případ. Navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Z vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti se vzdali

svého postavení město Ž. B., obec M. S., obec J., Pozemkový fond

ČR, územní pracoviště Jablonec nad Nisou a Správa a údržba silnic

Jablonec nad Nisou. Okresní úřad v Jablonci nad Nisou, okresní

pozemkový úřad, ve svém vyjádření odkázal na své stanovisko

v soudním řízení a ztotožnil se se závěry soudu. Lesy ČR, s.p., se

ztotožnily s rozhodnutím správního orgánu i rozsudkem soudu. Další

vedlejší účastníci se k návrhu nevyjádřili.

III.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka

a vedlejších účastníků řízení a předloženého spisového materiálu

dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Uvažoval přitom následujícím způsobem.

Jedinou otázkou, na kterou se soustředily oba orgány veřejné

moci ve správním i soudním řízení, byla otázka splnění podmínky

státního občanství stěžovatele a výkladu příslušných ustanovení

restitučních předpisů ve vztahu k této podmínce. S jejich výše

uvedenými názory se nemohl Ústavní soud ztotožnit. Konstatuje, že

stěžovatel nepozbyl státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.,

neboť získal Osvědčení o zachování čs. státního občanství ze dne

16. prosince 1947. Státního občanství se vzdal na základě vlastní

žádosti až 26. února 1949. Občanství ČR, a tím i ČSFR, znovu nabyl

dne 25. srpna 1992.

Podle § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. platí, že pro

restituce tohoto druhu je relevantní pouze znovunabytí státního

občanství podle tam taxativně uvedených státoobčanských předpisů.

Tento výčet nelze žádným výkladem rozšířit. V tomto směru správní

orgán nepochybil, ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992

Sb. však nevyložil ústavně konformním způsobem.

Konkrétně relevantní část ustanovení § 2 odst. 1 citovaného

zákona stanoví, že: "oprávněnou osobou je státní občan České

a Slovenské Federativní Republiky, který ... nabyl zpět občanství

podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské

národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání

československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb.,

jímž některé osoby nabývají československého státního občanství,

pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č.

33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob

národnosti německé a maďarské .".

To z hlediska legislativní techniky znamená, že citované

ustanovení obsahuje tzv. statický odkaz. Přímo v textu zákona je

odkázáno na konkrétní znění právního předpisu a tento odkaz platí

bez ohledu na to, zda předpis, na který je odkazováno, byl změněn,

doplněn či zrušen. Je proto zásadní právní rozdíl mezi (tzv.

dynamickým) odkazem např. na "občanský zákoník" - pak se vždy

použije platného znění občanského zákoníku v době aplikace

odkazující normy a mezi odkazem na "zákon č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník" - pak se musí vždy použít znění původního textu

občanského zákoníku z dubna 1964, bez ohledu na jeho nastalé

změny. Obdobná je situace v citovaném § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb. Odkazuje se staticky na předpisy tam uvedené a nelze

proto použít jejich změn, které byly do jejich textu vneseny

(např. Čl. I zákona č. 72/1958 Sb. do zákona č. 194/1949 Sb.).

V žádném případě ale nelze z tohoto ustanovení dovodit, že

by bylo nutnou restituční podmínkou, aby takto znovunabyté nebo

podle § 2 odst. 2 úst. dekretu č. 33/1945 Sb. zachované státní

občanství (ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 121/1996 Sb.)

nemohlo již být následně znovu pozbyto. Takový výklad by znamenal,

že by byli zákonodárcem zbaveni možnosti restituovat svůj bývalý

majetek ti, kteří byli nuceni a donuceni opustit československé

území a v důsledku nových životních poměrů požádali o propuštění

ze státního svazku, nebo jim dokonce svévolným zásahem orgánů

bývalého režimu bylo československé, popř. české občanství odňato,

ačkoli restituční zákony směřují mimo jiné právě naopak alespoň

k částečnému zmírnění křivd, které oprávněným osobám takovým

postupem a tlakem vznikly.

Argumentace Městského soudu v Praze se dále opírá

o specifický význam pojmu "trvalé žití", který byl použit

v původním znění § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento

postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb.,

který použití tohoto pojmu v cit. ustanovení prohlásil za

neústavní. Stejně tak je proto v rozporu s ústavními předpisy

argumentace soudu, která je založena na použití neústavního

ustanovení části § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., které již

bylo navíc v době rozhodování soudu Ústavním soudem zrušeno

a příslušný nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Neobstojí ani výklad soudu, který podmínku nepozbytí

znovunabytého občanství dovozuje z čl. II bod 2 zákona č. 30/1996

Sb. Je sice správný závěr soudu, že restituce nejsou založeny na

nějakém základním lidském právu a je věcí státu, jakým způsobem

a v jakém rozsahu se křivdy minulosti pokusí napravit. Jeho postup

však přitom nesmí odporovat ústavně zakotveným pravidlům

a principům právního státu. Jestliže proto dne 8. února 1996

zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do zákona ČNR č.

243/1992 Sb. další podmínku, v žádném případě se nemohla týkat

těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního

znění cit. zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly

všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující

podmínky, a o jejichž nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona

č. 30/1996 Sb. ještě rozhodnuto. Takovýto postup státu by nebyl

přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do

nabytých práv, a to konkrétně do práva vymoci si uplatnění

restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by

se proto o případ pravé zpětné působnosti. Ta je v rozporu

s principy právního státu, jak již Ústavní soud vícekrát

konstatoval ve své judikatuře (srov. nálezy Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS

9/95, Pl. ÚS 17/96, uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 1, č. 25, sv. 5, č. 16, sv. 7, č. 46, nejnověji pak

nález II. ÚS 401/97 z 18. září 1999).

Pokud stěžovatel v době uplatnění svého nároku tehdy

stanovené podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva

subjektivní právo na uspokojení takového restitučního nároku.

Žádné dodatečně stanovené podmínky se jej již, s ohledem na

princip právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty,

nemohly dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Proto

ani tvrzení stěžovatele o tom, že byl přijat jakýsi "lex

Walderode", nemá ústavní podklad již z toho důvodu, že stěžovatel

svůj nárok uplatnil v roce 1992 a dodatečně stanovená podmínka se

na něj proto nemůže vztahovat. Opačný postup by byl v rozporu

s principem právního státu podle čl. 1 Ústavy ČR. Tento princip

musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se

rozhodla k provedení restitucí na základě zákona. Takový zákon

sice nemá povinnost vydat, pokud se tak ale stane, musí restituční

předpisy odpovídat požadavkům na obsah a formu zákonů v podmínkách

právního státu.

Z tohoto důvodu také Ústavní soud odmítl návrhy stěžovatele

na zrušení nového odstavce 3 vloženého do § 2 zákona ČNR č.

243/1992 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb., popř. na zrušení ustanovení

§ 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění před vstoupením

v platnost zákona č. 30/1996 Sb. V prvém případě vůči němu nemohlo

být napadené ustanovení aplikováno. I kdyby se tak stalo, bylo by

dostačující (v rámci principu minimalizace zásahů Ústavního soudu

do rozhodování obecných soudů) zrušení takového rozsudku

a provedení ústavně konformního výkladu. To plně platí i pro druhý

návrh učiněný in eventu. Proto Ústavní soud konstatoval, že návrh

na zrušení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění čl. II bod

2 zákona č. 30/1996 Sb. nesplňuje podmínky § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a tento návrh odmítl jako zjevně

neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud

v Praze sice tímto ustanovením argumentoval, avšak neústavním

způsobem, který sám o sobě nezaložil nutnost se ústavností tohoto

ustanovení zabývat. Jinak řečeno, nárok na přezkum ústavnosti

právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu nevzniká tam,

kde orgán veřejné moci takového předpisu použil, ačkoli jej použít

neměl, a právě v tomto použití spočívá neústavnost jeho

rozhodnutí, kterou lze napravit ústavně konformním výkladem

Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR orgán

veřejné moci vázán.

Podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má

každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu včetně soudního přezkumu

zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Tomu nutně odpovídá

povinnost soudu v případě, že shledá zásah do práv a oprávněných

zájmů účastníků řízení tuto ochranu právům poskytnout. V daném

případě byl sice veden spor o výklad zákonného předpisu, nicméně

způsob, jakým byl vyložen a jakým bylo rozhodnuto, zasáhl do

oblasti ústavně zaručených subjektivních veřejných práv fyzických

a právnických osob tak extrémním způsobem, že bylo nutno

konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod ve spojení s čl. 1 Ústavy ČR.

Ze všech výše uvedených důvodů proto rozhodl Ústavní soud

tak, jak je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem

soudu bylo porušeno výše uvedené základní právo stěžovatele

zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod,

a dále čl. 1 Ústavy ČR, který v rámci principu právního státu

obsahuje i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv. Protože

již tyto důvody dostačují k vyhovění návrhu, nebylo nutné zabývat

se namítaným porušením dalších ústavních předpisů obsahujících

základní práva a svobody stěžovatele (zde Ústavní soud zčásti

odkazuje na odůvodnění nálezu III. ÚS 171/96 - Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 8, nález č. 70).

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci trpí obě rozhodnutí

stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie rozhodnuto

o zrušení jak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

25. 3. 1998, č. j. 28 Ca 276/96-59, tak rozhodnutí Okresního úřadu

v Jablonci nad Nisou, okresního pozemkového úřadu, ze dne

17. 6. 1996, č.j. POZ/5220/1042/96. Ústavní soud při této

příležitosti připomíná, že rozhodoval pouze o opodstatněnosti

námitky neústavnosti hodnocení podmínky státního občanství

stěžovatele, nikoli o tom, zda tento splňuje další podmínky pro

uplatnění restitučního nároku, neboť to jednak nebylo předmětem

řízení, ze kterého vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí

orgánů veřejné moci a jednak to je věcí, jejíž hodnocení Ústavnímu

soudu nepřísluší. Stejně tak nebyla předmětem řízení ústavnost čl.

II bodu 2 zákona č. 30/1996 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. 6. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru