Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3259/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karlovy Vary
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkDokazování
pohledávka
Nájem
kauce
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3259.14.1
Datum podání08.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3259/14 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Viléma Jančíka, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2014, č. j. 15 C 374/2013-51, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2014, č. j. 18 Co 258/2014-68, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 8. 10. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ačkoliv se v ní (v jejím petitu) stěžovatel výslovně domáhá zrušení (jen) v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že svojí argumentací směřuje rovněž proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni, od jehož doručení ostatně též počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti, a které také k návrhu připojil. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

2. Okresní soud v Karlových Varech v záhlaví citovaným rozsudkem vyhověl žalobě H. Nováčkové (nájemkyně), jíž se po stěžovateli (pronajímateli) domáhala zaplacení částky 10.553 Kč s úroky z prodlení, a to z titulu nevypořádaných pohledávek (vratná kauce a přeplatek na úhradě elektrické energie) při skončení jejího nájemního vztahu se stěžovatelem, založeného smlouvou o nájmu bytu ze dne 13. 10. 2010 a ukončeného ke dni 31. 8. 2013 výpovědí danou jí stěžovatelem dne 24. 6. 2013. Dále pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení, kdy uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku ve výši 17.609,82 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel "je povinen vrátit žalobkyni kauci ve výši 8.000 Kč, která byla složena při počátku nájmu a dále přeplatek za vyúčtování spotřeby el. energie ve výši 3.905 Kč", poníženého o pohledávky stěžovatele, konkrétně o doplatek za spotřebu vody a o poplatek z prodlení za pozdní úhradu nájemného. Okresní soud tak nevzal za prokázaná tvrzení stěžovatele, že k úhradě uvedených částek nedošlo z důvodu započtení jeho pohledávek vůči žalobkyni, spočívajících ve "vyúčtování úhrady za plnění spojená s užíváním bytu" a také v "nákladech na odstranění vad", způsobených žalobkyní při užívání bytu.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybnil právní závěry okresního soudu, neboť se při jejich formulaci dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně existence jeho pohledávek vůči žalobkyni, které prý byly vůči žalované částce vzájemně započteny. Krajský soud v Plzni je nicméně v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), neboť směřovalo proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že "prvoinstanční soud v napadeném rozsudku rozhodoval o dvou samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, tedy o nároku na vrácení kauce ve výši 8.000 Kč a o nároku na úhradu přeplatku na elektřině uplatněné ve výši 2.553 Kč (celkem tedy 10.553 Kč). Ani jeden z těchto nároků nepřevyšuje peněžité plnění 10.000 Kč." Vycházel přitom ze závěrů "ustálené judikatury" (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2003/2011), dle které "je-li napadenou částí rozsudku rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, je nutno posuzovat u každého z těchto nároků přípustnost odvolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem."

4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž namítá, že okresní soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť se "dostatečně nevypořádal se všemi navrženými důkazy a vznesenými námitkami započtení a dospěl tak k závěru, který nemá oporu v zjištěných skutkových okolnostech." Stěžovatel rovněž namítá, že "napadený rozsudek postrádá náležitosti rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť v rozsudku není uvedeno, které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl navrhované důkazy a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce." Dle stěžovatele uvedený postup dodržen nebyl a v souvislosti s "překvapivým závěrem o nemožnosti podání odvolání proti nesprávnému rozhodnutí" tak došlo k porušení principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném odvolání), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je však v podstatě jen opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší.

7. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel sice namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí okresního soudu, příp. zpochybňuje jeho procesní postup, ve skutečnosti však svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému, výsledku řízení, když rozporuje právní závěr okresního soudu ohledně posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku při ukončení jejího nájemního vztahu. Nadto tak stěžovatel činí prostřednictvím argumentace, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, jež představuje spíše toliko obecné, nijak blíže konkretizované nesouhlasné námitky vůči právním závěrům i procesnímu postupu okresního soudu. Ve vztahu k usnesení krajského soudu pak stěžovatel namítá pouze jistou "překvapivost" jeho právního závěru ohledně nepřípustnosti jím podaného odvolání, aniž by uvedené tvrzení jakkoliv blíže rozvedl.

8. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími i s vyžádaným spisem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 15 C 374/2013 a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat závěr okresního soudu ohledně důvodnosti žalobkyní vzneseného nároku při ukončení jejího nájemního vztahu se stěžovatelem, resp. jeho právního závěru o neprokázání stěžovatelem předkládaných tvrzení o existenci pohledávek vůči žalobkyni, které byly vůči žalované částce vzájemně započteny. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že se okresní soud s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny.

9. Pokud stěžovatel ve vztahu k usnesení krajského soudu namítá jistou "překvapivost" jeho závěru o nepřípustnosti podaného odvolání, neboť původně ucelený nárok žalobkyně z důvodu jejich "odlišného skutkového základu" "rozštěpil" na dva samostatné žalobní nároky (na vrácení kauce, resp. na vrácení přeplatku z úhrady elektrické energie), přičemž ani jeden z těchto nároků nepřevyšuje peněžité plnění 10.000 Kč, Ústavní soud se k ústavní konformitě tohoto procesního postupu, spočívajícího v tzv. štěpení nároků, v minulosti opakovaně vyjádřil, přičemž zcela zřetelně vymezil hranice, kdy lze ještě hovořit o ústavně souladném procesním postupu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75)], jako tomu bylo v nyní projednávaném případě, a kdy je již nezbytné takový postup považovat za rozporný s právem na spravedlivý proces [zejména v případech posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu - viz např. nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) či nález sp. zn. III. ÚS 396/10 ze dne 25. 2. 2011 (N 26/60 SbNU 269)].

10. Lze tak uzavřít, že stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhým souhrnem obecných námitek, které byly již použity v průběhu odvolacího řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že zákonná povinnost kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatele má řízení o ústavní stížnosti zaručit určitý stupeň odborné kvality, projevující se právě i v nutnosti přizpůsobit argumentaci specifickému charakteru řízení o ústavní stížnosti, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.

11. S ohledem na výše uvedené tak lze souhrnně konstatovat, že v nyní projednávané

věci - alespoň v rozsahu námitek, jimiž se Ústavní soud mohl zabývat - nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak obecně namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru