Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3258/16 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
škoda/ušlý zisk
vyloučení
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3258.16.1
Datum podání29.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12

82/1998 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3258/16 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA, s. r. o., se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, č. j. 30 Cdo 4773/2015-2613, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. V projednávané věci se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) náhrady škody (ušlého zisku za období od 1. ledna 2007 do 31. srpna 2007) ve výši 3 424 320 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové, jakožto konkursního soudu, v řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 21/2004 ve věci úpadce VITKA Brněnec a. s., spočívajícím v tom, že stroje ve vlastnictví žalobkyně určené pro výrobu pletacích přízí (dále jen "předmětné stroje") byly sepsány do konkursní podstaty úpadce a žalobkyně je tudíž nemohla po určitou dobu (v průběhu roku 2007) užívat. Konkursní soud údajně porušil dohledovou povinnost podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále též "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť nedal správci konkursní podstaty pokyn k doplnění důvodu k zapsání předmětných strojů do soupisu konkursní podstaty a zejména nedal pokyn k vyloučení předmětných strojů z konkursní podstaty.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 19 Co 161/2015-2575, žalobu zamítl, když dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), není dána, neboť k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a mezi ním a tvrzenou škodou nemůže být ani dána příčinná souvislost.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. července 2016, č. j. 30 Cdo 4773/2015-2613, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání žalobkyně (stěžovatelky) směřující proti zamítavému rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou nastolených otázek nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se týkaly buď skutkových zjištění, nebo byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo se řešení příslušné právní otázky nemohlo projevit v poměrech dovolatele. Rozhodující právní otázkou, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, pak byla otázka, zda došlo k žalobkyní tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu tím, že nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k vyloučení strojů z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a v příčinné souvislosti s tím došlo k žalobcem tvrzené škodě, za niž odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti za škodu. V této souvislosti uvedl, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 a ze dne 28. února 2002 sp. zn. 29 Cdo 342/2000.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně popisuje výchozí stav, průběh dosavadního řízení před soudy všech stupňů a rekapituluje obsah jejich rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí nese prvky libovůle. Zpochybňuje přitom závěry Nejvyššího soudu týkající se právního hodnocení věci odvolacím soudem, a to v otázce, zda bylo či nebylo pro konkursní soud v roce 2007 postaveno najisto, že ohledně předmětných strojů probíhají různá řízení o vylučovací žalobě. V tomto směru poukazuje stěžovatelka na to, že v roce 2007 se vyloučení věcí z konkursní podstaty domáhala pouze ona, a proto odvolací soud nemohl učinit závěr odpovídající jím citované judikatuře ohledně spornosti předmětných strojů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 a ze dne 28. února 2002 sp. zn. 29 Cdo 342/2000). V situaci, kdy vylučovací žaloba společnosti Darren, s. r. o., byla pravomocně zamítnuta, bylo toto rozhodnutí závazné i pro konkursní soud, a proto o právu stěžovatelky k předmětným strojům nemohlo být pochyb a dovolání stěžovatelky tedy mělo být shledáno důvodným. Obdobně v otázce udělení souhlasu konkursního soudu k vyloučení předmětných strojů z konkursní podstaty stěžovatelka podotýká, že k němu došlo až dne 21. listopadu 2007, avšak na základě stejných skutečností, které byly konkursnímu soudu známy již v polovině roku 2006. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s tím, jak formálně dovolací soud vypořádal její námitky ohledně nedostatečného odůvodnění. Stěžovatelka uzavírá, že postup Nejvyššího soudu byl formalistický a jeho rozhodnutí v sobě nese prvky libovůle.

III.

6. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný, resp. příliš formální, postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že výše zmiňovaná zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání.

8. Stěžovatelka sice formulovala několik otázek, kterými dokládala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud však jasně a srozumitelně objasnil, že tyto otázky byly vyřešeny v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, dále že na nich rozhodnutí odvolacího založeno nebylo nebo že vyřešení nastolené otázky nemělo pro stěžovatelku význam, popř. že se týkaly skutkových zjištění (tedy že stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod). Posouzení přípustnosti dovolání bylo podle názoru Ústavního soudu provedeno zcela v souladu s aktuální úpravou dovolání, kromě jiného též s patřičným odlišením předpokladů přípustnosti, na straně jedné, a dovolacího důvodu, na straně druhé. Je proto zcela logické, že za této situace nebyl pro Nejvyšší soud vytvořen prostor, aby se mohl dovoláním stěžovatelky zabývat meritorně a musel tedy její dovolání odmítnout.

9. Hlavní námitka stěžovatelky spočívala přitom v tom, že s ohledem na skutkový stav existující v roce 2007, kdy vylučovací žaloba dalšího věřitele společnosti Darren, s. r. o. k předmětným strojům byla pravomocně zamítnuta, nemohl přece odvolací soud učinit závěr o spornosti nároku k předmětným strojům, pročež je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, vyžadující pochybnosti o vlastnictví k věcem sepsaným v majetkové podstatě. Je sice pravdou, že v roce 2007 neprobíhalo vícero incidenčních řízení ve vztahu k předmětným strojům, nicméně závěr o nejednoznačnosti stěžovatelkou uplatněných nároků vyplýval i z jiných skutečností (zejména pak z existence dohody o narovnání uzavřené mezi jednotlivými věřiteli a správcem konkursní podstaty úpadce ohledně předmětných strojů koncem roku 2007, na jejímž základě bylo teprve postaveno najisto vlastnictví předmětných strojů), což odvolací soud při svém rozhodování náležitě zohlednil, když dovodil, že právo stěžovatelky bylo až do uzavření této dohody o narovnání sporné, či pochybné. Proto ani tento závěr odvolacího soudu nemohl být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou výše uváděnými rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 a sp. zn. 29 Cdo 342/2000.

10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru